Co já tady vlastně dělám? Dvě pozoruhodné knihy Báry Bažantové

České literatuře se zhruba po roce 2000 začalo vyčítat, že se zdráhá reflektovat společensky aktuální a akutní otázky. V posledních letech se situace začíná otáčet především díky autorům a autorkám mladší generace jako Klára Vlasáková, Stanislav Biler, Hana D. Lehečková či Jakub Stanjura. Báru Bažantovou (* 1989) by po bok této čtveřice i některých dalších jmen, jejichž knihy jsou úspěšné čtenářsky i u porot literárních cen, postavil nejspíš málokdo. Především proto, že o jejích publikacích zdaleka není tolik slyšet.

Nejspíš je to částečně volbou samotné autorky. Svou prozaickou prvotinu publikovala v nakladatelství Divus a kniha ani není dostupná v běžné distribuci. Byla by nicméně škoda její dva svazky minout; oba totiž ohledávají nikoliv nepodstatná témata, vznášejí důležité otázky a jsou suverénně napsané.

Co se asi stane s Míšou?

Vloni vydaný titul Hoří chemička, něco si přej mapuje autorčinu rezidenci v Janově, litvínovské vyloučené lokalitě, nechvalně proslulé tamním pokusem o pogrom v roce 2008. Umělkyně strávila měsíc v místní vile Libuše. Do Janova, obývaného převážně Romy a Romkami, se pod hlavičkou organizace tranzit.cz vydala v září 2021, aby zde pomáhala budovat prostor pro sdílenou kulturu.

Bažantová popisuje, jak se sžívá s místními, pokouší se vytvořit si s nimi vztah, který by nenarušil zaběhané pořádky, postupně proniká do toho, jak to na Janově funguje. Nahlíží dynamiku, v níž děti i dospělí žijí a jež ty méně vzdělané a chudší tlačí ke dnu; setkává se s chudobou, násilím, kožními nemocemi i s pověrami o vile Libuše, kde údajně straší; komunikuje s místními rappery či s chlapcem jménem Míša, který je na svůj věk neobvykle vyspělý, touží po tom stát se grafikem (mimochodem vytvořil ilustrace ke knize Bažantové), vede s autorkou zasvěcené hovory o světovém dění…

Přestože na Janově žijí převážně Romové a Romky, na schůzi takzvaného osadního výboru, jíž se autorka zúčastní hned po příjezdu, jsou všichni bílí. Když se pak několika romských žen zeptá, proč nikdo z Romů nechodí na schůze osadního výboru, dostane odpověď, že „tam ‚jejich lidé‘ nechtějí chodit, protože když přijdou, ostatní na ně blbě čumí“. Podobně zarážející je, že za mnohdy vybydlené byty v této vyloučené lokalitě nájemníci platí sumy pomalu srovnatelné s těmi, které se platí za byty v Praze. 

Četba deníkových zápisků vede k silnému uvědomění toho, co způsobilo dlouhodobé „odklízení“ Romů a Romek na společenskou periferii, jak se postupně vytvořila zkostnatělá a pro mnohé neviditelná struktura, kterou lze jen stěží narušit. Jaká asi čeká budoucnost Míšu, jenž by se svými schopnostmi a znalostmi měl v jiných podmínkách umetenou cestu k životu, který si pro sebe vysnil?

Bára Bažantová (* 1989) pochází z Prahy, studuje Ateliér Malířství 1 na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Ve své převážně textové tvorbě se zabývá tématy autonomie, závislosti v její nejširší podobě, sociálního vyloučení a chudoby. Působí v umělecko-kurátorské platformě Fitnes 3000, foto: Bienále Ve věci umění / Matter of Art – Eva Komínková

To jsou věci, k jejichž silnému uvědomění četba vede, ale o kterých si lze v případě zájmu přečíst i jinde. Podstatnější je na knize Hoří chemička, něco si přej autorčina reflexe vlastní role. Bažantová si klade otázky, co vlastně může v Janově dělat, jak jej může za měsíc poznat, promýšlí svou pozici „privilegované mladé ženy“ i roli organizace, díky níž se na Libuši vypravila: „Přemýšlela jsem o tom, proč jsme tady. Ne proč já jsem tady, ale proč umělecká instituce, která nás zaměstnává, vstupuje jako nějaký vnější činitel do téhle vyloučené lokality, o které téměř nic neví. Chce do ní přinést kulturu? Jakou kulturu? Kam přesně? Chce pomoct? Ale čemu, nebo spíš komu? A jak? A je to vůbec v její moci?“

Podobné tázání prostupuje celou knihu, a přestože místy autorka kvůli svému společenskému postavení možná až příliš zpochybňuje vlastní činnost, vnímání a myšlenky, právě ono tázání a pochybování nasvěcuje, jak problematicky je nastaven vztah etnických Čechů a Češek a Romů a Romek. 

Bára Bažantová hraje s otevřenými kartami a odhaluje, že na tyto otázky není schopna nacházet adekvátní odpovědi. Že její pozice je příliš determinována odlišným společenským postavením a ona se může pouze pokoušet hledat způsoby komunikace a kooperace, které budou pro všechny co nejschůdnější a které nezanechají na Janově další šrámy, až jej sama opustí. V tom tkví klíčová hodnota Hoří chemička, něco si přej – vede čtenáře a čtenářky, aby se nad podobnými záležitostmi zamýšleli spolu s ní.

Z blázince do Barcelony

V Hoří chemička, něco si přej píše Barbora Bažantová, jak se paní Denise, jedné z janovských obyvatelek, při vzájemném setkání „líbilo, jak zvláštně vypadám, fungovalo to u ní, stejně jako u dětí, jako jakási brána k odstranění studu. Možná někde uvnitř cítila, že tomu velkému-vnějšímu světu ráda sem tam něco ukradnu, že nemám ráda úřady a že můj svět vnitřní je spíš fantazie než realita.“ Tyto věty lze číst jako jakési předznamenání autorčiny druhé knihy, novely Prokletý, kdo přichází.

Její – podle nakladatelské anotace částečně autobiografická – vypravěčka a protagonistka Marie se přesouvá do Barcelony, aby zde žila ve squatu. Nejprve se zabydlí v jednom z nejluxusnějších squatových domů v Barceloně a možná i v Evropě, později se přesouvá do továrny, daleko syrovějšího prostoru. Působivě napsaná novela se řadí mezi ty, pro něž není zas až tak důležité, co se děje, ale spíš její atmosféra, způsob, jakým působí a podněcuje vnímání a imaginaci.

Ostatně odehrává se zde převážně to, co by se dalo čekat. Marie navazuje nová přátelství, která postupně umlkají pod mohutnými dávkami drog a nihilismu; bloumá po městě, reflektuje noční život svých spoluobyvatel a spoluobyvatelek, s nimiž se účastní mnohých párty; zkouší drogy, potácí se ve vychýlených stavech vědomí; sem tam k někomu zahoří vášní, pokouší se mluvit španělsky – což se jí moc nedaří – a tak dál a tak podobně.

V první větě vypravěčka přizná: „Přišla jsem poslední, o několik let pozadu za ostatníma.“ Na mysl nejspíš vytane otázka: Za kým přišla pozdě? Proč? A co to znamená? Ukazuje se, že tato věta do jisté míry předznamenává jeden z ústředních motivů novely: čas a to, jak se s ním nakládá. Marie popisuje prostředí barcelonských squatů jako v podstatě paralelní město, které se řídí vlastními pravidly (jsou dost volná, ovšem jakmile dojde na peníze, ukáže se, že ty mohou vychýlit i je) a kde čas plyne jinak. Spí se přes den a bdí se přes noc. Anebo se spí pořád, případně vůbec. Záleží, v jakém rozpoložení a pod vlivem jakých látek se dotyčný člověk nachází.

„Čas se počítal na nabytý kontakty a ztracený domy, rozhodně se neřídil podle toho, jak vychází a zapadá slunce, na tenhle koloběh jsme tady za řekou rezignovali,“ píše vypravěčka příznačně. Obecně cosi jako vnější svět vstupuje do prostředí, v němž se Marie pohybuje, výjimečně. Přihlásí se třeba ve chvíli, kdy se dozví o smrti kluka své blízké z Česka. Také o Mariině minulosti toho zprvu víme málo. Postupně se dozvíme, že byla v blázinci, že pochází z rodiny, jejíž členové jsou „trochu konzervativní“ vysokoškoláci, kteří „skočili na špek socialismu“. Tyto rodinné záležitosti jsou však sděleny až v poslední třetině knihy, jako by na nich pramálo záleželo, neboť důležitější je vnímání a prožívání teď a tady, než zabývání se věcmi minulými.

Toto nastavení spolu s působivou obrazností (i když místy, hlavně zpočátku, je zbytečně doslovná, to když třeba vypravěčka popisuje, že v luxusním squaterském domě „ze zlatejch kohoutků tekla zlatá voda“) dělají z novely Prokletý, kdo přichází silnou prózu. V knize sice zůstalo množství překlepů a typografických chyb, což nic nemění na tom, že jde o jedno z nejpřesvědčivějších tuzemských prozaických děl přinejmenším posledních měsíců. A Bára Bažantová se představuje jako autorka, již se vyplatí sledovat – i když je nutné jít jejím knihám naproti, protože na prominentních místech v knihkupectvích na ně nenarazíte.