Tak znovu – a líp! Nebo hůř? Román Moniky Zgustové řeší témata, jimiž je česká literatura přesycená

Začíná to vcelku nadějně. Sedmdesátnice Jana sedí v zahradě v Illinois se svým osmdesátiletým přítelem. Když si myslí, že se jí chce dvořit, začne po vzoru Šeherezády vyprávět o svém životě, aby oddálila zklamání, které dlouholetému příteli svým odmítnutím připraví. Atmosféra je melancholická, odkazy na řeckou mytologii, jimiž oba aktéři hýří, zatím působí vcelku organicky. Protagonistka Jana vypráví pěkně zeširoka: začne u své matky v roce 1939. Jenomže po prvních několika vcelku působivých stránkách následuje asi dvě stě padesát dalších. A to už žádná sláva věru není…

Monika Zgustová (* 1957) je zkušená spisovatelka a překladatelka, v bibliografii má desítku knih, množství jich přeložila z češtiny do španělštiny a katalánštiny. Překladatelkou se stane i Jana, ještě předtím si však musí prožít strasti s matkou, herečkou, která ji, svou prvorozenou dceru, nechtěla a dává jí to okatě najevo. Útěk z matčiny domácnosti představuje pro Janu vztah s archeologem Tomášem, jenž přednáší na univerzitě, zná několik jazyků a pochází z bohaté rodiny. Na toho začne tlačit StB; šikanování se však nevyhne ani Janě. Absolvujeme „povinné kolečko“ klišé spojených s perzekvovanými osobami: dojde jak na výslechy v Bartolomějské či na výhružky rodině, tak na Jana Patočku.

Páru se narodí děti, Jana se začne učit japonsky, přeloží několik knih básní. Ty dokonce vyjdou a jsou úspěšné, což přináší protagonistce jakousi satisfakci, protože za intelektuála je v jejich vztahu považován manžel – ona mu povětšinou přepisuje jeho články a knihy. Nakonec se s Tomášem rozhodnou kvůli tlaku StB zemi opustit. Zamíří do USA, kde on přednáší na univerzitách. Za nějakou dobu začne na povrch vyplouvat československá špína a protagonisté si musí vyjasnit dilema: Bylo lepší s StB spolupracovat a ochránit rodinu? Anebo stůj co stůj trvat na vlastní integritě? A to není zdaleka jediný problém, který za Janou přes oceán míří z rodné země…

Janino vzpomínání a vyprávění je rámováno rokem 2016, kdy už jako vdova vysedává s přítelem Dannym. Dlouho není jasné, proč v románu tato postava a tato rámcová situace figurují. Marné je doufání, že Tomášův bývalý kolega bude do Janina příběhu důmyslně zasazen. Vypravěčka kupříkladu popisuje, jaké víno s Dannym pijí a kde sedí, avšak vyústění příběhu je velmi, velmi laciné. A není to zdaleka jediná partie, nad níž se čtenář či čtenářka může podivovat, že běží o prózu napsanou zkušenou autorkou. Nevalná je stylistika díla a vypravěčka se topí v doslovnosti. Například její sbližování s Tomášem je místy nevěrohodné, místy naivní a přepjaté („Přede mne si stoupl jakýsi vysoký hoch a požádal mě o tanec. Nedívala jsem se na něj, ale jeho hlas mi zněl povědomě. Zvedla jsem hlavu… Ano, byl to Tomáš!“).

Obálku s použitím fotografie Elia Pellegriniho navrhla Tereza Králová, repro: Argo

V německé literární vědě se používá termín populární realismus. Tamní badatelé tím označují – zjednodušeně řečeno – zručně, ale konvenčně psané knihy, v nichž se autoři a autorky prostřednictvím mimo jiné odkazů na díla vysoké kultury (klasická hudba, literární kánon) snaží vzbudit dojem, že i jejich knihy jsou elitním čtením. Vzhledem k tomu, jak se to v Překladatelce haiku hemží narážkami na řeckou mytologii, mohlo by se zdát, že nejnovější román Moniky Zgustové je tuzemským příkladem populárního realismu. Jenomže aby byl aspoň jím, musel by být napsán o poznání lépe.