Husité po japonsku. Manga Dívčí válka umožňuje vidět naši historii cizíma očima

Ptejme se takto: Jak by se asi Japonci dívali na osmdesátkové „orientální“ inscenace brněnského studia Československé televize, jakými byly Rozsudky soudce Ooky nebo Jamamba? Nejspíš by rychle prokoukli snahu o dobové kostýmy a obřadní atmosféru odkoukanou ze starých japonských filmů; nakonec by řekli, že v kostýmech japonských postav ve skutečnosti zjevně vystupují Evropané. Platilo by to jak doslovně (neboť Miroslav Donutil ani Pavel Trávníček rozhodně nejsou Asiaté), tak přeneseně – v exotickém prostředí se tu řeší evropské problémy evropským způsobem.

Před masakry se neuhýbá

Pro mangu Dívčí válka svým způsobem platí totéž. Není to totiž ani dobrodružné čtení, které si z historie bere jen základní rámec (jako třeba anime série Samurai Champloo), ale ani to není pečlivě vyrešeršovaná historická próza (jako třeba mangy od autorky Kaoru Mori). Scenárista a kreslíř Kóiči Óniši (* 1973) do děje Dívčí války vplétá řadu detailů z husitských dějin – vystupují tu významné historické postavy, zpívají se zde husitské hymny, používá se palná zbraň zvaná píšťala, která se za husitských válek reálně zapojila mezi bojové technologie, a tak dále.

„Komiks“, který vloni vyrobila redakce sesterského webu ČT24 ke zprávě o reportáži Barbory Šámalové o sérii Dívčí válka, zdroj: ČT24

Zároveň zde chybí aspekty, které z husitství dělají národní, až nacionalistický mýtus. Dívčí válka přizpůsobuje látku konvencím japonského komiksu, a to hned na několika úrovních. Především ve způsobu vyprávění a v kresbě, jejíž styl je typický pro mainstreamovou mangu. Potkává se v ní jednak smysl pro detail a realistické proporce s cartoonovou stylizací emocí, jednak akce s tradicí japonské roztomilosti kawaii. Tady uplatněné především na dospívající hrdinky.

Je třeba znát, jakým typem mangy Dívčí válka vlastně je. Ónišiho komiks vycházel původně na pokračování v časopise Gekkan Action, který se specializuje na mangu pro dospělé. To značí hodně široké spektrum komiksů – od jemných romancí po extrémně brutální a cynické horory. A nutno podotknout, že Dívčí válka má mnohem blíž k té druhé krajní poloze. Hned na začátku příběhu vidíme několik poměrně explicitně zobrazených znásilnění, jejichž oběťmi jsou v některých případech nezletilé dívky. Kdykoli Dívčí válka může zobrazit válečná zvěrstva, zpravidla od nich neuhne.

Pro západní čtenáře může být překvapivé, že Óniši příběh vypráví především z pohledu dospívajících dívek, jež bojují po boku husitských válečníků a jsou svědkyněmi – případně i účastnicemi – různých drastických akcí, které komiks naturalisticky ztvárňuje. Čtenáři mangy však dobře vědí, že japonský komiks si libuje ve vyhrocené tragičnosti založené právě na tom, že nechává křehké, nevinné a citlivé hrdinky a hrdiny trpět v okázale krutých situacích. Dívčí válka určitě nepatří k nejlepším komiksům tohoto typu (pokud chcete opravdu mistrovské dílo temné středověké mangy, sáhněte po sérii Berskerk, která vychází také česky). Je tomu tak možná proto, že Dívčí válka je rozbíjena popisy širších historických souvislostí, skrze něž do děje vstupuje množství postav.

Pro mangu je obecně typické ostré střídání nálad. A opět: přestože celkový tón Dívčí války je temný, občas zničehonic vykvetou komické pasáže, případně bizarní a hodně problematická scéna v pražských lázních, jejímž smyslem je evidentně ukázat hlavní postavy bez šatů. Zatímco evropský autor by si nejspíš vybral nějakou ústřední náladu (v současnosti nejpravděpodobněji naturalisticky temnou jako Petr Jákl ve svém filmu Jan Žižka) a té by se držel, pro japonský komiks není problémem tóniny až nepředvídatelně střídat.

„Komiks“, který vloni vyrobila redakce sesterského webu ČT24 ke zprávě o reportáži Barbory Šámalové o sérii Dívčí válka, zdroj: ČT24

Příběh je víc než ideologie

Ónišiho příliš nezajímá, která strana husitského konfliktu byla více v právu, nebo jaký byl vlastně smysl toho, oč se bojovalo – tedy otázka, na níž svůj husitský mýtus vystavěl Alois Jirásek a která je historiky znovu otevírána a problematizována. Dívčí válka straní husitům, ale nikoliv z politických, a už vůbec ne z náboženských pohnutek. Husité jsou v komiksu prostě ti „hodní“, neboť nejsou vykresleni zdaleka tak barbarsky jako jejich protivníci – příběh ostatně začíná scénou, kdy katolická vojska nelítostně vyvražďují vesnici a znásilňují ženy. I v celém dalším vyprávění katolíci hrají roli těch, kteří vždy jsou ochotnější k podlému úskoku a kruté demonstraci síly než jejich oponenti. Rovněž Žižka tu sice má vlastnosti fanatika a vojevůdce zaslepeného vlastní slávou, který se neštítí zrady, pokud má pocit, že to prospěje jeho záměrům, případně jeho osobě, nicméně celkově je mužem stojícím na správné straně barikády.

Požadavky žánru tedy v Dívčí válce jednoznačně vítězí nad ideologiemi. I detaily, které si Óniši z historie bere, jsou spíše ozdobami válečné epiky než něčím, co by hlouběji charakterizovalo dobu a mentalitu jejích obyvatel. Navíc v jádru je Dívčí válka, zejména skrze postavu hlavní hrdinky Šárky, prodchnuta spíše typicky japonskými ideály – především motivem nezdolného odhodlání a touhy po sebezdokonalení, které má ve výsledku prvořadě sloužit potřebám kolektivu.

Obálka prvního dílu Dívčí války, repro: Argo

Dívčí válka není výjimečně dobrá manga. Víc než co jiného jde o poctivou, ale poněkud rutinní středověkou řežbu. Ale fakt, že máme možnost číst japonský komiks, který bere českou historii takhle vážně, je pro nás zajímavou zkušeností. Můžeme totiž zakusit, jaké to je, když se v naší minulosti zabydlí někdo cizí.