Hitlerovi psi či Göringovi lvi a jiná zvířena v nacistické říši. Paradox stíhal paradox

V Mohnhauptově knize Zvířata v Hitlerově říši se velmi rychle vnoříme do animality nacistické éry. Její do extrému vyhnaná modernita se zmechanizováním a plánováním životů miliónů lidí šla ruku v ruce s přírodním zákonem, že silnější sežere slabšího. Násilí bylo pojímáno jako oprávněná nutnost spojená s etnicko-rasovým základem společenství. Nacistická ideologie nerozlišovala, píše autor na začátku knihy, ani tak mezi „člověkem“ a „zvířetem“, ale mezi existencí „užitečnou“ a „nehodnou života“. Když byla určitá společenská skupina prohlášena za parazita a škůdce, byla likvidována. Zvíře tak mohlo být vynášeno na piedestal, zatímco člověk trýzněn i zabíjen. Například v bezprostřední blízkosti koncentračního tábora Buchenwald se nacházela zoologická zahrada pro rozptýlení personálu lágru, v němž hladověli a umírali lidé, zatímco se dbalo o to, aby zvířata v zoo měla dostatek jídla.

Vlci loví

Mohnhaupt samozřejmě nemůže minout vztah ke zvířatům na samém vrcholu nacistické mocenské pyramidy. Hitler se označoval za milovníka zvířat, své vlčáky, zejména posledního z nich (Blondi), považoval za sobě obzvlášť blízké existence, od počátku třicátých let byl vegetariánem, ale že je někdo „pes“, to patřilo k jeho nejčastějším nadávkám. Paradox vůbec stíhal paradox. Spolky na ochranu zvířat a podporující vegetariánství po nástupů nacistů zanikly. Druhý muž třetí říše Hermann Göring měl slabost pro lvi a pro lov, zejména jelenů. Na rozdíl od asketického Hitlera či Himmlera žil rozmařile a hédonicky. Hitler o jeho životním stylu mluvil s pohrdáním, k myslivosti nechoval sympatie, ale Göringa pro své plány potřeboval a stavěl se vůči němu pragmaticky.

Manželé Hermann a Emmy Göringovi a lev, třicátá léta, foto: ČTK / SZ-Photo / Scherl

Vůbec politický pragmatismus je jedním z leitmotivů knihy. Nacistická ideologie adorovala vlka, identifikovala se s jeho vlastnostmi, ale reálně to vypadalo tak, že vlci se na německém území prakticky nevyskytovali, byli vybiti, neboť byli přirozenými nepřáteli zemědělců, jimž lovili v chovech. A NSDAP měla mezi zemědělci významnou část voličské základny. Nacisté zakázali rituální porážky, což bylo opatření namířené zejména proti Židům, ale když do řad německé armády vstoupily desetitisíce muslimských žoldnéřů, v jídelníčku nedostávali vepřové, ačkoliv jinak byla prasata brána jako podstatná potravinová součást německé identity, kterou ohrožují Židé právě i svou nekonzumací vepřového. A od roku 1943 směli muslimové v nacistických službách rituálně porážet zvířata bez omráčení. „Když šlo o udržení moci a o válečné úspěchy, přestávaly v případě potřeby platit i vlastní zákony,“ poznamenává autor.

Na početních stavech některých zvířat Jan Mohnhaupt dokládá, že nacisté okamžitě od svého nástupu k moci začali zemi a národ připravovat na válku. Počet koní vzrostl od roku 1933 do počátku války na desetinásobek (a v ní pak padlo v průměru 865 koní denně). Apelovalo se na soběstačnost v potravinách, zejména byl podporován chov prasat – na rozdíl od domácích mazlíčků, proti nimž se mezi nacisty objevily hlasy, že jsou užírači potravin, které by bezezbytku měly směřovat k obyvatelstvu, na podporu svatého zápasu o životní prostor. Hitler byl však proti. Došlo na příznačný kompromis: zvířata nesměly chovat domácnosti nepatřící k „německému národnímu společenství“.

Jednou takovou domácností byla ta, v níž žil filolog a literární historik židovského původu Victor Klemperer se svou ženou Evou, jejichž příběh Mohnhaupt načrtává. (Klempererovy deníky z let 1933–1945 i jeho práce o jazyku třetí říše vyšly česky počátkem tohoto století). Klempererovi se museli se vzdát svého jedenáctiletého kocoura Macíka; ostatně kočky jako takové byly u nacistů v neoblibě pro jejich nezkrotnost a nevyzpytatelnost.

Veš nemá předsudky

Český čtenář může se smutnou ironií sledovat některé styčné plochy Mohnhauptova popisu nacistické éry a reality ve stalinistickém Československu. V obou zemích se vedl boj proti kosmopolitismu. V obou státech se rovněž vedl ideologicky vyšponovaný boj proti mandelince bramborové, škodlivému broukovi původem z amerického Colorada, v druhé polovině 19. století nechtěně dovezenému na lodích do Evropy, kde se rozšířil. V obou státech moc pracovala s obrazem určitých skupin coby parazitů přisátých na zdravé tělo národa, respektive dělnické třídy. Vzpomenutý filolog Klemperer, který mezi válkami působil v Drážďanech a po pětačtyřicátém roce zůstal ve východní zóně a stal se občanem komunistické NDR, ostatně vnímal, jak se výraziva nacistických a komunistických politiků sobě podobají.

Bez vytáček a pardonů Mohnhaupt pojmenovává postoje rakouského zoologa a etologa Konrada Lorence, jenž je v povědomí zapsán coby význačný humanista. Po anšlusu Rakouska vstoupil v roce 1938 do NSDAP a chlubil se, „že obrátil řadu studentů na nacistickou víru, a od roku 1939 ochotně přizpůsoboval své vědecké práce nacistické doktríně“.

Pikantním detailem, na nějž autor upozorňuje, je fakt, že wehrmacht pojmenovával své tanky po kočkovitých šelmách (Tiger, Panther) – a když v SRN „necelých dvacet let po skončení druhé světové války opět sjel z montážní linky německý tank, navázal bundeswehr na tradici wehrmachtu“. Tank totiž dostal název Leopard. Nyní Leopardy 2 bojují na Ukrajině a ve výzbroji je bude mít i česká armáda.

Které zvíře si v druhé světové válce přišlo opravdu na své, píše ke konci knihy s lehkým sarkasmem Jan Mohnhaupt, to byla veš šatní. Ta neměla rasové předsudky a „kousala každého, kdo byl nucen žít ve špíně“, tedy i nacistické vojáky na jejich anabázi, jejímž výsledkem měla být rasová čistota.

Obálka českého vydání má tutéž grafickou úpravu jako německý originál, repro: Prostor