Zeměplocha našla nejen hlas, ale i hudbu s kamením. Jan Vondráček čte Pratchetta

Nejprve otázky: Proč věnovat čas textu o knize, která poprvé česky vyšla před čtvrt stoletím? Tedy kromě toho, že během posledního půlroku se dočkala tuzemské reedice v limitované edici hardbacků ilustrovaných Joem McLarenem a nadto i audioverze namluvené Janem Vondráčkem?

Odpovězme obloukem či úkrokem stranou. Představte si, že jste na můstku lodi Enterprise. Té Enterprise. S poručicí Uhurou, pozorně naslouchající cizím civilizacím, a kapitánem Kirkem, který upřeně hledí na gigantickou obrazovku, kde se právě objevila nová planeta k prozkoumání. A slyšíte, jak Kirk potměšile říká „Sežeňte okamžitě Spocka, nemůžu se dočkat, až uvidím jeho výraz…“

Protože ona planeta na obrazovce není žádná trapná koule, nýbrž obří placka na zádech čtyř slonů, které nese vesmírem gigantická želva Velká A´Tuin. Je to Zeměplocha, kde lodě nemizí za obzorem, ale přepadávají přes okraj světa. Je to svět, který si ze Spockovy vulkánské logiky dělá dobrý den. Jenže pouze na první pohled. Až by pan Spock opět srovnal své nesouhlasně zdvižené obočí, jistě by musel uznat, že právě na Zeměploše se logika tříbí jedna báseň. I když třebas jen proto, aby se ukázalo, k jak absurdním výsledkům perfektně logická úvaha dojde, pokud se jí v nějakém korporátu věnuje dostatečný počet lidí. Všechno, co potřebujete vědět o lidstvu, jeho povaze a křehkosti lidskosti, jste se teoreticky mohli naučit na základní škole. Prakticky pak právě ze zeměplošských příběhů.

Obálka nedávno vydané sběratelské edice Těžkého melodična, repro: Talpress

Když je člověku sedmnáct

U Těžkého melodična pak bude ono poznání zabaleno do nádherně nostalgického roucha a doprovázeno nutkavým poklepáváním nohou v rytmu hudby, „která nejen jako by unikla odněkud z míst, kde byla dlouho vězněna, ale cestou ven ještě vyloupila banku… byla to hudba s vyhrnutými rukávy a rozepnutým knoflíkem u límečku, která zvedala klobouk, široce se usmívala a kradla kolem stříbro…“ Nad tou knihou lidé vzpomínají, jaké to bylo, když jim bylo sedmnáct a oni měli tehdy zrovna moc práce, než aby si toho všimli. Zábavné ovšem je, že přesně takhle Těžké melodično funguje, ať je vám sedmdesát jako jistému děkanovi Neviditelné univerzity, nebo čtrnáct, což je věk, kdy tuhle knihu objevil autor tohoto článku. To není vůbec špatné vzhledem k tomu, že Pratchett nebyl podle všeho zrovna fanouškem rokenrolu.

Zápletka je jednoduchá, přitom ovšem dvojitá. Jednak tu jde o to, že bard Imp Y Cilin založí s trpaslíkem Zlotou a trollem Permem „Modrošem“ Skalicí první rokenrolovou skupinu na Zeměploše, načež vypukne chaos. A jednak se tu zase jednou po čase ztratí Smrť. Ten si v Mortovi vzal dovolenou, v Sekáčovi dostal padáka (ale nechali mu koně a kosu) a nyní se snaží zapomenout na vše, co bylo, i na vše, co bude (protože on si PAMATUJE VŠECHNO), a byznys po něm musí převzít vnučka Zuzanka.

Těžké melodično jen těsně nespadá do zlatého období zeměplošských příběhů (které je obvykle definováno jako „cokoliv od Soudných sester po Muže ve zbrani, ale prosím, Erika ignorujte…“). Dobrá zpráva je, že v podobě audioknihy její generační a vzpurná povaha vynikne ještě víc a z – upřímně řečeno – mírně nadprůměrné „zeměplošky“ se stává jeden z vrcholů celé série.

Kniha samozřejmě praská ve švech odkazy na dějiny rocku nebo obecně populární hudby. Některé z nich je nutné dolovat v překladu (názvy všech možných skupin, které se snaží hrát hudbu s kamením, přehnal překladatel Jan Kantůrek nejen filtrem zeměplošských reálií, ale i české výslovnosti), jiné jdou k jádru věci oklikou a další jsou prostě krásnými fantasy nepřeložitelnými hříčkami (jako když o Ympovi opakovaně různé lidé pochybují, zda v sobě nemá cosi elfího, že vypadá tak nějak „elviš“… a vtip je pochopitelně v tom, že vypadá jako Elvis).

Pratchett však šel, jak bylo jeho dobrým zvykem, mnohem dál. A tak letem světem prolétne dějinami rockové a punkové módy, hardrockovým okouzlením motorkami a zacituje některé legendární videoklipy a parafrázuje události od prvního vystoupení Beatles po Woodstock. Nádherně využité jsou obavy všech konzerv světa, že rocková hudba otevírá bránu Satanovi. Zde je symbolizuje arcikancléř Neviditelné univerzity Vzoromil Výsměšek, jemuž zkušenost říká, že něco, co se nesmyslně rychle šíří a nutí lidi dělat šílené věci (například házet na pódium spodní prádlo nebo odmlouvat autoritám), je v silně magickém poli Zeměplochy stoprocentně vstupenkou pro hnusné a nepopsatelné věci z podzemních rozměrů.

Pratchettovský překladatel Jan Kantůrek (na snímku z dubna 2001), foto: ČT – Michal Kamaryt

Navzdor všem arcikancléřům

Jak už bylo řečeno, Těžké melodično je silně nostalgickým dílem. Nejvíc to vynikne paradoxně na postavách mágů z Neviditelné univerzity. Ti si v rámci Zeměplochy prošli svéráznou evolucí a nakonec se kanonizovali v podobě starců o váze sto třiceti (a více) kilo. Líní jsou od přírody a špičkovými kapacitami jsou především v oblasti kverulantství. A přece je dojemné, když tahle partička – kam v širším slova smyslu spadá i chudák kvestor, živící se výhradně pilulkami ze sušených žab, a Knihovník, který má podobu orangutana a vyslovuje pouze Oook! – objeví hudbu s kamením. Děkan je hudbou „zroněný“ a tváří v tvář něčemu z jiného světa moc dobře ví, že na tomhle světě strávil sedmdesát let a byla to nuda. Jeho generační škorpení s arcikancléřem tu vstupuje do fáze směle hraničící s genialitou. Co na tom, že je dělí pouhých pár měsíců? Vzdorné „mumle mumle“ za zády rodičů, kteří dobře ví, že tu někdo udělal něco hloupého, a jsou ochotni si počkat, až vy se přiznáte, našlo svého hrdinu. Jednomu je najednou prostě znovu -náct a chce si natřít pokoj načerno, kdežto tomu druhému je sto, je to suchar a nerozumí lidem našeho věku.

Ono okouzlení hudbou a její schopností probudit v lidech jejich mladistvé nevyhořelé Já, přitom dokáže Pratchett rozvést na sto způsobů. A jen tak mimochodem přitom vytvoří zeměplošské Beatles ze zástupců ras a druhů, které se jinak přirozeně nenávidí, jenže jsou to hlavně muzikanti a hudba spojuje…

Civilista Vondráček

Ve vydavatelství audioknih OneHotBook svěřili zeměplošské příběhy, v nichž hraje jednu z hlavních rolí Smrť, herci Janu Vondráčkovi. Ten ostatně složil hudbu pro adaptaci Soudných sester, které roky měla na repertoáru jeho domovská scéna, pražské Divadlo v Dlouhé (a tamtéž Vondráček exceloval jako umělecký šéf pan Sardelli v další zeměplošské adaptaci Maškaráda čili Fantom opery). Vondráčkův přístup se dost odlišuje od Jana Zadražila, který pojímá zeměplošské příběhy Hlídky (Stráže! Stráže nebo Muži ve zbrani) až jako pouťovou verzi klasických grotesek, i od Zuzany Slavíkové, jež vdechla život příběhům čarodějek z Lancre (Soudné sestry, Dámy a pánové) a využila k tomu nádherný kontrast upjatosti a žoviální živelnosti postav Bábi Zlopočasné a Stařenky Oggové.

Vondráček je hodně civilní. Různé Pratchettovy gagy a fórky spíše podehrává a netlačí je posluchači na první signální (o to víc pak rezonuje třeba scénka s „dobrým“ ankhmorporským pivem). Opatrně našlapuje i kolem autorovy oblíbené metody, kdy spisovatel věnuje velký prostor osvětlování toho, jak věci fungují. O to víc se Vondráček utrhává ze řetězu v dialozích a v charakterizaci některých ryze zeměplošských figur. U pana Kletě, který vede železnou rukou cech hudebníků, dokázal krásně zakomponovat do jeho otravného „ichi ichi“ smíchu kus krevpijícího komářího bzučení. Dokud byl ještě Ymp sám sebou a nepodlehl svému hvězdnému alter egu Buddymu Hollymu, vyslovoval všechna „l“ zdvojeně… Nádherně si Vondráček vyhrál s pomalejším vyjadřováním trolla Perma – jeho knihovnické Ook je prostě ukázkové a člověk má při poslechu tendenci pochvalně odhrnout rty, nadmout plicní laloky, zabušit si pěstí do hrudi a dát mu banán. No, a pak je tu Asfalt – troll, na něhož opakovaně sedal v cirkusu slon, a on se teď vyjadřuje zaraženým šeptem někoho, kdo nemůže popadnout dech, ale hlavně ten dech ani popadnout vlastně nechce, protože jeho obzor je definován sloním pozadím.

Související článek

Ten, který nám zprostředkoval nejen Pratchetta

• Viktor Janiš

Když se tyhle postavičky (a spousta dalších) začnou dohadovat a překřikovat, nebo v případě mágů přít o to, kdo komu dá domácí vězení, je to radost a člověku ani tolik nevadí, že pratchettovsky typické poznámky pod čarou zůstaly tentokrát stranou studia. V ozvěnách Vondráčkova pojetí se totiž nesou rodinné hádky, rytmus prvních lásek i rebelantství vůči systému a všemu konformnímu. Ale nakonec především naděje. Slovy knihy: Vaše osobní píseň může být smutná, ale mává „svým smutkem jako bojovou zástavou“, protože „vesmír udělal, co mohl, ale vy jste i přesto pořád naživu“. Právě proto je Těžké melodično ideální vzpomínkovou Zeměplochou. Ano, ať už vám těch pitomých sedmnáct bylo, teprve bude, nebo dokonce zrovna je.

Škoda, že jednotlivé hudební předěly nemohou z pochopitelných důvodů pracovat se zdroji, s nimiž pracoval sám Pratchett, a musí se spokojit s evokací vzpomínek na zlatá léta bigbítu a kusých informací a útržků toho, co se hraje za železnou oponou… Snad se někdy dočkáme divadelní nebo muzikálové adaptace, kde naplno zazní hity jako Nashledanou salamandře a Ymp se Zlotou a Permem se ještě jednou spojí s Knihovníkem, aby dokázali, že hudba neumírá.

Obálka audioknihy Těžké melodično, repro: OneHotBook