Sága Stevena Eriksona, ve které fantasy ztratila svou nevinnost

„Když nyní popel již vychladl, otevíráme starou knihu. Na stránkách ztuhlých špínou je zapsán příběh padlých, příběh vyčerpané říše, slova, jež nezahřejí.“ Tato slova vítají čtenáře desetidílné série Malazská kniha padlých. Kanadský archeolog a spisovatel Steven Erikson (* 1959) tak okamžitě vykládá karty na stůl. Jeho knihy nepřinášejí úlevný eskapismus, ani neposilují romantickou víru v sílu příběhů a fantazie jako klasické fantasy eposy let osmdesátých a do značné míry i let devadesátých. Jeho fantasy opravdu nezahřeje.

Celý „Malaz“ pochopitelně disponuje ohromujícími obrazy a Eriksonova představivost při vytváření dechberoucích scenérií i podivuhodných ras a magických systémů těžko najde konkurenci. I na nějakou tu romantiku občas dojde. Ale vždy na pozadí kruté obžaloby lidské společnosti a malosti. Postavy se na jednu stranu uchylují k velkým gestům a patos je všudypřítomný, ovšem zároveň se zde trousí až klinicky chladné poznámky o tom, že shrnutím dějin je věta „Umírají děti“. Dochází zde k masakrům a genocidám. Povstávají tyranie nutící celá města ke kanibalismu (ale i třeba zvráceně požadující po svých obyvatelích zdravý životní styl), čistky jsou na denním pořádku a život obyčejného člověka má přesně danou cenu – ale to jen z čistě praktických důvodů, protože pro mocné není ničím jiným než platidlem či odečitatelnou položkou. 

Zároveň Erikson velmi dobře chápe, na co jsou fanoušci žánru zvyklí a co očekávají. Má doslova zvrácenou tendenci se těmto očekáváním vysmát a dovést své zápletky k nejhorším koncům s nejsilnějším emočním dopadem. Jak zaznělo v jedné diskuzi: Eriksonovy knihy jsou jako zvuk hole lámané nad lidstvem. Mnohdy je člověku z jeho čtení až fyzicky špatně. Přesto však, jakmile mu jednou propadnete, už se nelze od něj odtrhnout. Hrdinové i padouši, lidé, cizí rasy i božstva, zde prožívají antické tragédie a stávají se oběťmi vlastních ambicí i selhání. Jakýkoliv záblesk naděje v cosi lepšího v nás je přitom opakovaně vláčen bahnem krutých zvratů osudu a autorovou znalostí principů, na nichž funguje civilizace.    

Obálka českého vydání prvního dílu desetidílné ságy Malazská kniha padlých, repro: Planeta9

Plav, čtenáři, plav

I v rámci fantasy ság, které se často až nezdravě chlubí svou okázalou (a žel i často autorsky neukočírovanou) rozmáchlostí, je Malazská kniha padlých extrémním projektem. Základní desetidílná série, která vycházela v originále mezi lety 1999 a 2011, má v úhrnu přes jedenáct tisíc stran (v podobě audioknih poslech zabere přes šestnáct dní). Sám Erikson pak ze stejného světa sepsal ještě sérii cynicky černohumorných novel o dvojici nekromantů a rozjel hned dvě trilogie. Z té první, nazvané Charkanaská, přitom vyšly pouze dva díly. Jejich děj je zasazený několik set tisíc let před Malazskou knihu padlých a sleduje počátek a průběh krvavé občanské války u jedné z takzvaných starších ras malazského světa. Sepsání třetího dílu je odloženo na neurčito, protože – jak sám Erikson uznává –  projekt je to až příliš temný. Momentálně se tak soustředí na trilogii o jedné z vedlejších postav Malazské knihy padlých, která je sofistikovanou parodií (a zároveň poctou) amorálnosti klasické hrdinské fantasy, v níž si mocní válečníci berou od světa, co chtějí, aniž by se starali o následky či morálku. Navíc „Malaz“ netvoří pouze Erikson, ale i jeho blízký přítel Ian C. Esslemont, takže k dnešnímu dni existuje celkem dvacet čtyři knih z tohoto světa.

Obálka českého vydání druhého dílu desetidílné ságy Malazská kniha padlých, repro: Planeta9

Není to pouze velikost, před níž je třeba mít se na pozoru. Erikson nevodí čtenáře za ručičku. Četba „Malazu“ se podobá plavbě po rozbouřeném moři. Vlny ženou děj k neznámým břehům a pod hladinou, jejíž hlubiny (představující minulost i rozlehlost daného světa) jsou nezměrné; jen matně tušíme obrysy stěží pochopitelných monster. Podobná sága vyžaduje trpělivost, ale odměna za to stojí. U nás Malazskou knihu padlých momentálně vydává malé žánrové nakladatelství Planeta9. To vsadilo – oproti předchozímu nakladateli – na luxusní provedení. (Historky o problémech s jediným správným, „vyvoleným“ papírem, vzniku ilustrací či doplňkových bonusů například v podobě s dějem knih provázaných mincí či pohlednic nakladatelství zábavně dokumentuje na svých internetových stránkách.) Především však dokázalo zaktivizovat zdejší fanouškovskou základnu, s níž neustále otevřeně komunikuje. Jen sledovat tento „produkční“ tanec je fascinující studií toho, jak může i v našem zdivočelém kapitalismu fungovat fandom a jak lze směrovat jeho kreativitu.

Nejdůležitější však pochopitelně zůstávají knihy, dílo jako takové. Na trhu jsou v novém vydání zatím dvě, přičemž nedávno vyšlý Dům mrtvých je bezesporu jedním ze dvou vrcholů celého cyklu. 

Kanadský spisovatel Steven Erikson, zdroj: steven-erikson.org

Vše souvisí se vším

Malazská říše je poměrně mladé impérium, které neustále expanduje a jako všechna impéria při tom rozsévá bolest a utrpení. Ovšem na rozdíl od mnoha svých předchůdců a konkurentů má vizi, díky níž dokáže vzbuzovat věrnost a naději. Na prosperitu, na to, že prostý člověk nebude bezmocnou obětí šílených sil či dekadentních mágů. Momentálně je však říše na pokraji svých sil. Jednotlivá tažení uvízla na mrtvém bodě, do hry se zapojují božské entity s vlastními plány. Navíc se zdá, že císařovna se nestará ani tak o budoucnost, jako spíš o likvidaci posledních pamětníků časů, kdy ještě vládl její předchůdce. K rozhodující konfrontaci má dojít daleko za hranicemi říše, v dekadentním městě Darúdžistánu. 

Existují různé fandovské stránky, například Malazan Maps – na nich jsou nejrůznější mapy teritorií, v nichž se Eriksonova sága odehrává. A některé ty mapy jsou i v českém jazyce, zdroj: malazanmaps.com

Erikson nikomu nic neusnadňuje. Od začátku vypráví komplikovaný příběh, v němž jsou motivace většiny zúčastněných, stejně jako jejich záměry, spíše tušené, než naplno vyřčené. Stejně jako pravidla, jimiž se zde řídí magie a vztahy mezi obyčejnými smrtelníky, bohy a takzvanými ascendenty. Naprosto zřetelné však je to, jak se jednotlivé události a motivy sbíhají až k neodvratnému kataklyzmatu. Je bolestné sledovat, jak jsou postavy pod tlakem okolností nuceny jednat proti svému přesvědčení a paradoxně právě loajalita těch nejvěrnějších služebníků říše je nutí ke zradě.

Existují různé fandovské stránky, například Malazan Maps – na nich jsou nejrůznější mapy teritorií, v nichž se Eriksonova sága odehrává, zdroj: malazanmaps.com

Druhá kniha princip „sbíhání“ ještě vylepšuje. Nadto v ní do sebe některé věci konečně začínají zapadat. Což je vlastně úsměvné, protože Dům mrtvých se odehrává na jiném kontinentu a z úvodních Měsíčních zahrad se zde setkáme jen s hrstkou postav. Vše ovšem souvisí se vším. V jádru knihy jsou tentokrát především dva příběhy. Dívenka Felisín je jednou z obětí nejnovější vlny čistek mezi malazskou šlechtou. Císařovna potřebuje upevnit moc a Felisínina vlastní sestra, jež nastupuje na pozici vladařčiny pobočnice, zase prokázat loajalitu. Jenže osud je vrtošivý a má smysl pro ironii. Felisín se podaří přežít a dostane se do středu náboženskými důvody motivovaného povstání v dalekém Sedmiměstí. Tam je ve stejnou dobu vyslán coby nová vrchní pěst – neboli malazský vojenský velitel – Coltain, legendární náčelník záchlumského klanu Vran. Kdysi proti říši sám bojoval, ale ještě za starého císaře se stal jedním z jejích nejdůležitějších vojevůdců. Nyní se ocitá daleko od domova, v naprosto nepřátelském prostředí, bez možnosti posil či podpory. Ví, že povstání nezabrání, a tak se soustředí na jediné – až vypukne, chce dostat co nejvíc malazských civilistů do posledního bezpečného města. Čeká jej cesta napříč nepřátelským kontinentem, která se stane legendární.

Existují různé fandovské stránky, například Malazan Maps – na nich jsou nejrůznější mapy teritorií, v nichž se Eriksonova sága odehrává, zdroj: malazanmaps.com

Hodnoty, na nichž záleží

Jak už bylo řečeno, Erikson se vysmívá romantickým očekáváním fantasy fanoušků. A příběh Felisín (i na poměry „Malazu“ se opravdu krutě ironicky uzavře ve čtvrtém dílu série) a hlavně Coltaina je toho důkazem. Coltaine je výjimečně charismatický vůdce, který se skutečně snaží chránit bezbranné. Právě to je jeho největší slabina. Se svými Záchlumčany by se mohl kdykoliv vysekat z obklíčení, možná dokonce i povstalce zmasakrovat. Ale to by znamenalo nechat zároveň zmasakrovat prosté civilisty, jejichž bezpečí přísahal bránit. Jeho snaha se stává metaforickým „psím řetězem“, který zadržuje jeho divokost i schopnosti a nutí jej krvácet. Podobné nesplnitelné úkoly jsou ve fantasy časté. O příbězích hrdinství a sebeobětování rádi čteme. Erikson to dobře ví. Dopřeje nám toho vrchovatou měrou. Coltain a jeho Psí řetěz táhnou Sedmiměstím, nepřátelé je trhají na kusy, ale hradby Arenu jsou stále blíž. A blíž. Už jsou na dosah… 

Což je přesně ta chvíle, kdy se naplno ukáže, jak zlým tvůrcem umí Steven Erikson být. Věci se vlastně ani nepokazí, jen neodvratně směřují tam, kam ambice, zrada a strach logicky vedou vždy. Znovu, Erikson je vystudovaný archeolog a nemá žádné iluze o tom, co se dá vyčíst z kostí. Že člověk je člověku až moc často vlkem. Závěr Domu mrtvých obsahuje jeden z nejdrtivějších zvratů, jaké žánr kdy nabídl. Ten zvrat se postupně vynořuje z nejrůznějších náznaků a událostí. Ale čím je jasnější, tím víc jej jako čtenáři odmítáme akceptovat. Protože je proti všemu, co nás epická fantasy celá desetiletí učila. Přesto k němu dojde…

Kanadský spisovatel Steven Erikson, zdroj: steven-erikson.org

Ale přitom nejde o žádné samoúčelné násilí a přehlídku krutostí, o atrakce živící se naší touhou po negaci. Ne, Dům mrtvých i celá Malazská kniha padlých jsou poháněny vztekem, nikoliv laciným šokem. Erikson je epickou variantou Jacka Ketchuma, autora například románu Dívka od vedle (podle skutečné události: příbuzná mučila svou svěřenkyni a „přizvala“ k tomu děti z celé ulice, aniž by si toho kdokoliv z dospělých všímal – nebo lépe řečeno chtěl všímat). V mnoha ohledech je to podstatné čtení, protože všemi těmi zradami ideálů a ponížením věrných a utrpením bezmocných se právě tyto ideály a zranitelné akty věrnosti či pomoci stávají ještě důležitějšími. Najednou opět chápeme jejich vzácnost. 

V záplavě tuctových (nejen) fantasy ság došlo k jejich devalvaci – bereme ideály a věrnost jako samozřejmé, případně považujeme za jisté, že jejich porušení je vlastně pouhou hrou. Malazská kniha padlých, a Dům mrtvých obzvlášť, jim vrací důležitost. Sledovat, jak je Steven Erikson ničí, případně je obrací proti svým postavám, vzbuzuje zoufalství. Ale to je vlastně dobře. Protože dokud nad osudem nebohé Felisín nebo statečného Coltaina dokážeme cítit zoufalství a zatínat pěsti vzteky, dokud pro nás nejsou jen další lacinou zábavou, ještě v nás jsou přítomny empatie a vůle chovat se v našem vlastním životě lépe a dělat svět lepším.