Ten, který nám zprostředkoval nejen Pratchetta
Krkolomná, ale zdárně zvládnutá cesta Jana Kantůrka k překladatelství
Na psacím stole míval pohlednici s okřídlenou krávou. Psalo se na ní: „Nekoukej, kde co lítá, a dělej, co tě živí“. Jako překladatel na volné noze se jí bezvýhradně řídil. Jen díky té vnitřní sebekázni po něm zůstalo dílo o bezmála třech stech přeložených románech, komiksech a povídkách.
Na literární dráhu by přitom v prvních dvaceti letech Kantůrkova života, jenž se uzavřel 22. března ve věku 69 let, poukazovalo máloco. Anglicky se začal učit až na střední škole a jeho učitelka, paní Ledvinková, mu z ní v maturitním ročníku dala trojku pouze pod podmínkou, že se tím nikdy nebude živit. Což jí rád slíbil. Nastoupil na zemědělskou univerzitu v pražském Suchdole. Jenže v politicky exponovaném roce 1968 „trochu blbl, vedl řeči“, takže byl po třech semestrech vyhozen. Dál se živil jako pomocný dělník v tiskárně Rudého práva, v roce 1969 šel na vojnu. Pak pracoval jako kopáč, později jako korektor. Až nakonec zakotvil v technické redakci nakladatelství Artia, které vydávalo hlavně cizojazyčnou literaturu určenou pro zahraniční trhy.
Jestli překladatele něco determinuje, pak je to suma načtených knih, ještě než začne překládat profesionálně. Pak už totiž není čas. Jan Kantůrek už od dětství mořil své rodiče a prarodiče, aby mu četli, a když se naučil číst, zcela knihám propadl. Všeliké morzakory, cliftonovky, foglarovky, mayovky, tarzanovky, bigglesovky, wallaceovky, humoristické romány od Wodehouse, ale postupně i Čapky, Poláčka, Vavřincovou, Jirotku, Radu a Žáka, Galušku, Plachtu, Kubína, Wericha, Nepila a Švandrlíka. Studnice bohaté češtiny, do níž lze v případě potřeby sáhnout. A ta potřeba nastala v osmdesátých letech, kdy v úzkém kruhu sci-fi nadšenců, sdružených v Klubu Julese Vernea, Kantůrek začal pro kamarády nevládnoucí angličtinou překládat Howardovy povídky s barbarem Conanem. Mezi sci-fisty se seznámil s Vlastimírem Talašem, který si po revoluci založil nakladatelství Talpress a nabídl Kantůrkovi překlady westernů od Louise L’Amoura. Conanovky v Kantůrkově překladu začaly vycházet už oficiálně, stejně jako romány Howardových epigonů.
Pravá výzva se ovšem dostavila roku 1992, kdy Talaš nabídl Kantůrkovi humoristickou fantasy Barva kouzel od Terryho Pratchetta. Kantůrka ten text velmi bavil, ale nedokázal si přestavit, že by on, amatér bez jakéhokoli formálního filologického vzdělání, mohl převést text překypující slovními hříčkami. A tak knihu s díky vrátil a doporučil najmout skutečné profesionály, někoho jako manžele Pellarovy. Jenže skutečným profesionálům se nechtělo. A tak Vlastimír Talaš naléhal, ať to Kantůrek přece jen zkusí. A on se přemluvit nechal. Nakladateli se čtrnáctistránková ukázka líbila a zbytek už je jen historie, jak praví jedno anglické rčení.
Co vidíme, když se ohlédneme za těmi čtyřiceti Pratchettovými romány v Kantůrkově překladu? Desetitisíce stránek napsaných živou, šťavnatou češtinou. Bezmála čtyři tisíce přeložených „mluvících“ jmen, stovky převedených slovních hříček. Čtyři překladatelské ceny i chyby jako daň za každé tvůrčí konání. Ale taky pět zeměplošských románů, které ve studiu načetl jako audioknihy. Desítky přednášek a čtení na různých scifistických conech. Popularizace překladatelství jako řemesla – jestli si dnes lidé vybaví nějakého porevolučního překladatele z devadesátých let, bude to právě on.
Jan Kantůrek v pořadu O češtině hovoří o překládání Pratchettovy Zeměplochy, foto: Richard Klíčník, video: www.ivysilani.cz Terry Pratchett v románu Sekáč píše, že nikdo není doopravdy mrtvý, dokud nezmizí vlnky na hladině světového dění, které vyvolal – dokud se nezastaví hodiny, které natáhl, dokud nedozraje víno, které nechal zkvasit, dokud není sklizeno to, co zasel. Jen románů Terryho Pratchetta se v Kantůrkových překladech v Česku prodalo přes osm set tisíc výtisků! A dokud se budou číst, bude Honza pořád s námi.
Autor je překladatel
