Hrdina románu Ztracený v povětří toho o prázdninách zvládne hodně

Přestože již vydal osm knih, z nichž se nejedna dočkala dobrého kritického přijetí, Stanislav Beran (* 1977) pořád ještě nepatří mezi obecně známé postavy tuzemské literární scény. Možná je to tím, že se řadí k několika málo současným prozaikům, jež lze označit za bytostné povídkáře. I jeho rozsáhlejší prozaické celky, jako byla třeba novela Kocovina či román Vyšehradští jezdci, sestávaly z kratších částí, z nichž některé by mohly stát i samostatně.

Letos Beran téměř souběžně publikoval hned dvě knihy – nejprve povídkovou sbírku Schrödingerův hotel a posléze titul Ztracený v povětří. Pro pravidelné čtenáře a čtenářky tohoto autora bude možná překvapivé, že druhý jmenovaný svazek je určen dětem, konkrétně jej nakladatelství doporučuje dětem od deseti let. Zemitý, jadrný styl a svérázné postavy ze společenské (často ovšem i geografické) periferie, charakteristické pro Beranovou tvorbu pro dospělé, tak v novince ustoupily chlapci jménem Mikuláš, jenž tráví prázdniny u dědy a babičky. S místními vrstevníky se vídat nechce, protože se mu kdysi vysmáli na koupališti. Četba komiksu, který si přivezl, také není zábavná pořád. A tak Mikuláš začne špehovat souseda Čurdu, o němž se proslýchá, že není zcela v pořádku, a který, jak řekne Mikulášovi děda, se kdysi pokusil sestrojit letadlo, ale zabavili mu jej příslušníci SNB.

Pohled do knihy Stanislava Berana Ztracený v povětří s ilustracemi Jána Kurince, foto: Host

Podivínský soused zavede Mikuláše k opuštěným kasárnám, kde mu však v jedné místnosti zmizí a zůstane po něm jen plechová skříň. Když do ní Mikuláš nakoukne, projde jí do Irkutsku v roce 1919. Na základě motivu dobře známého především z Letopisů Narnie však Stanislav Beran rozehrává jiný příběh, než jaký by možná čtenáři a čtenářky očekávali.

V Irkutsku se Mikuláš s Čurdou seznámí. A poté, co projdou v čase a místě zpátky, a také přes všelijaké peripetie v jejich vztahu, začnou konstruovat letadlo, s nímž chtěl před lety Čurda přeletět hranice. Zároveň se ukazuje, že za nevraživostí mezi Mikulášovým dědou a Čurdou stojí dlouhá historie – sahající časově daleko za problém, který má děda se sousedovými slepicemi, jež mu ničí záhony. A konečně se do příběhu dostává i kluk Renda, který se na „Pražáka“, jak místní děti říkají Mikulášovi, jednou rozjede s minikárou, ale skončí v kopřivách a svou ostudu musí odčinit…

Jak je patrné, v této dvousetstránkové knize se toho stane celkem dost. Jak se blíží závěr, je čím dál zřetelnější, že ne všechny linky a motivy, které se jeví na první pohled důležité, se Beranovi podaří dotáhnout a plně využít. Ale nakonec to není na překážku: Závěr zůstává svým způsobem otevřený, a přestože určité rozuzlení (možná až poučení) poskytuje, zároveň nechává čtenářům a čtenářkám dostatečné množství prostoru pro další promýšlení příběhu.

Podobně jako Petra Hůlová v Liščích očích, tedy své první knize pro dětské čtenáře a čtenářky, i Stanislav Beran pracuje v próze Ztracený v povětří s tím, kolem čeho čeští prozaici a prozaičky krouží už léta – komunistická minulost, která v případě Beranovy knihy udělala z dvou lidí žijících pár metrů od sebe nesmiřitelné rivaly. Snad je vztah mezi Čurdou a Mikulášovým dědou příliš návodný a jeho vývoj mírně uspěchaný, celkově je však Beranovo zacházení s tématem totalitní minulosti docela obratné. Prozaik, který se tématu často věnuje ve svých knihách pro dospělé, nemá potřebu být didaktický, ani příliš explicitní. Mikuláš se sice dozví, co znamená zkratka SNB, nadchne se pro komunisty uvězněného hokejového brankáře Bohumila Modrého, ale do konfliktu, který se před lety mezi Čurdou a jeho dědou odehrál, jej povětšinou nikdo moc zasvěcovat nechce, natož aby mu dával obsáhlé lekce z dějin. Beran se zkrátka nedopouští té chyby, že by měl potřebu dětem vysvětlovat víc, než je pro příběh nezbytné. I díky tomu dopadl jeho výlet na pole dětské literatury dobře.

A ještě pár slov k ilustracím: Za nimi stojí Ján Kurinec; jeho černobílé kresby jsou podmanivé a k textu se výborně hodí. Černobílé ilustrace tento umělec preferuje, jak se dozvíme z jeho medailonu. Je proto možná trochu škoda, že na obálce je ilustrace barevná, která zdaleka nepůsobí tak vkusně. Je zkrátka dobré knihu otevřít a nesoudit ji podle obalu.

Obálka knihy Ztracený v povětří, repro: Host