Pohádka pana Stephena Kinga aneb poznamenaný maník Charlie udělá pro fenku cokoliv

Charlie Reade je středoškolská sportovní hvězda s poněkud bohatším vnitřním životem, než by člověk čekal, a složitějším – čti tragičtějším – rodinným zázemím, než by člověk komukoliv přál. Matku mu srazilo auto, otec následně propadl alkoholu a teprve nedávno si dal život jakžtakž do pořádku. I Charlie si proto prošel obdobím, kdy dělal věci, na něž není hrdý (ale dokázal je udržet pod pokličkou, takže navenek je to stále ten správný hodný americký kluk odvedle). Nicméně zachránil starého pana Bowditche, který si před svým domem zlomil nohu. A zamiluje si Radar, starou fenku pana Bowditche. Zjistí, že tomu pánovi se v domě válí zlato. A ve stodole se nachází studna, na jejímž dně existuje jiný svět, z něhož občas vylezou švábi velcí jako kočka. A právě do tohoto světa se bude muset Charlie brzy vydat. Skrývají se tam totiž sluneční hodiny schopné vrátit čas. Nikoliv panu Bowditchovi, ani Charliemu, nýbrž fence Radar…

Z pohádky do Pohádky

Stephen King (* 1947) má za sebou plodnou kariéru trvající již půl století. Je logické, že neběží pouze o pět desetiletí nepřetržitých úspěchů. Nejprve přišlo slabší období vlivem drogové a alkoholové závislosti. V průběhu devadesátých let začal poprvé výrazněji experimentovat s formou či s tématy partnerského soužití a opakovaně hledal cestu k silným hrdinkám, skrze něž vzdával poctu i vlastní matce, která musela jej a jeho bratra vychovávat sama, neboť ji opustil manžel. (Stín selhávajících otcovských figur se ostatně táhne téměř celou autorovou tvorbou.) Další zlom nastal, když Kinga srazila dodávka a on jen zázrakem přežil.

Po rekonvalescenci v rychlém sledu (a dnes už můžeme říct, že i uspěchaně) dopsal svou kardinální ságu Temná věž a v sérii několika příběhů přesídlil z Maine na Floridu. A znovu experimentoval. Klasických hororů napsal v novém tisíciletí pomálu, i když Ostrov Duma Key patří ke klenotům tohoto období. Spíše se přikláněl k různým podobám thrillerů a hned třikrát přispěl do neopulpové edice Hard Case Crime. Někdy trochu vykrádal sama sebe (Ústav) či nedokázal udržet knihu žánrově i dramaturgicky pohromadě (Outsider, Doktor Spánek).

Je proto až s podivem, že po sedmdesátce zatím drží kvalitativně obdivuhodně vyrovnanou laťku. V románu Později našel perfektní cestu k mladému vypravěči (a mile připomenul jeden zásadní motiv ze svého zásadního románu To); v thrilleru Billy Summers stvořil fascinující postavu nájemného zabijáka, jenž předstírá, že je spisovatel, a který skutečně propadne kouzlu psaní notně stylizovaného autobiografického románu. A nyní se v Pohádce po letech vrátil do hájemství… ani ne tak čistokrevné pohádky, jako temné fantasy vyrůstající ze stejného kadlubu.

King už přitom jednu „pohádku“ napsal – Dračí oči, které se později staly kanonickou součástí Temné věže. V těch vystupovali dva princové, zlý čaroděj, dračí srdce a přemnozí další efektové. Na některé podobné prvky, včetně království propadajícího zmaru a nejrůznějším pokřivením, narazíme rovněž v Pohádce, ale ta má nakonec blíže k jiným Kingovým knihám. V prvé řadě ke dvěma románům napsaným ve spolupráci s Peterem Straubem – Talisman a Černý dům. Zejména prvně jmenovaný titul nabídl napínavou road movie přeskakující mezi naším světem a fantastickými Teritoriemi a královnu v nesnázích, kterou musí zachránit dospívající hrdina nesoucí stejné příjmení jako nejslavnější hrdina Marka Twaina – Sawyer. Do jiných světů vstupovaly i hrdinky próz Rose Madder a Lisey a její příběh.

Všechny čtyři právě  zmíněné romány přitom ukázaly to, co je dobře vidět i na Pohádce – King neumí moc dobře vytvářet sekundární světy. I když je v nich plno divů, podivných bytostí a dobrodružství, působí často prázdně či ploše, jako kdyby mimo záběr vyprávěného příběhu nesahaly nikam dál ani geograficky, ani v rámci vlastní fiktivní historie a mytologie. Ostatně v Rose Madder z onoho druhého světa poznáme jen jeden chrám zachycený na kouzelném obraze. Jedinkrát stvořil King skutečně fascinující fiktivní svět – v Temné věži. Ta však cíleně pracovala s poetikou náznaků romantické poezie a s tím, že se popisovaný svět „hnul“, a tak po něm nikdo nepožaduje přísnou časoprostorovou logiku.

A podobně King pracuje v Pohádce. Charlie se dostává do světa, kde došlo před řadou let k „revoluci“. K moci se dostal „Vrah křídel“, dříve vysmívaný znetvořený princ, který uzavřel smlouvu s bytostí, jež žije v další studni propojující světy (a odkazuje jednak k lovecraftovským starším božstvům z mýtu Cthulhu, jednak skrze větu „jsou i jiné světy než tento“ k již zmíněné Temné věži). Výsledkem je podivná nemoc deformující rysy obličeje obyčejných lidí a vedoucí k nemožnosti mluvit, jíst i dýchat. Také je zde několik faustovských dohod. A uzurpátorovu soukromou gardu tvoří nemrtví fungující jako lidští električtí úhoři.

To vše je fascinující, stejně jako až tolkienovsky patetická – v dobrém slova smyslu – práce s motýly, kteří byli symbolem královského rodu (odtud právě „Vrah křídel“), nebo ona představa studní pod studněmi či způsob, jímž King pracuje s oblíbenými tropy pohádek. Přesto je vidět, že fiktivní svět, který Charlie navštívil, je ve srovnání se světy tradiční fantasy tak nějak druhé kategorie. Naštěstí Kingova síla byla vždy v něčem jiném než v propracovaných jiných světech. A v Pohádce je skutečně jako vypravěč ve formě.

S fenkou na kraj světa

Nejlepší částí Pohádky je její první třetina, kde až na jednoho dva šváby v podstatě nenarazíme na fantastický motiv. Charlie nás provede historií své rodiny a tím, jak navazuje vztah s nerudným panem Bowditchem a především s fenkou Radar, což by mohlo vyznít u jiných spisovatelů směšně nebo ironicky, ale tady to funguje přesně tak, jak King zamýšlel. A záležitosti kolem zlata v trezoru, maniakálního zlodějíčka, mrtvého klenotníka, brány do jiných světů, lidožravých obrů, nemrtvých vojáků, mluvících koní a děsivých monster z jiných dimenzí… to všechno jsou nedůležité serepetičky, aby se neřeklo. Ve svém jádru je Pohádka Kingovou odpovědí na knihy typu Psí poslání, jenže podanou s jistotou rozeného vypravěče a mistra žánrové zábavy.

A proto také ve chvíli, kdy se Charlie a Radar vydávají do pohádkového světa, kde se nakonec musí oddělit, knize na čas dojde dech a nalezne jej opět až ve finále v podobě takzvané Férovky, což jsou brutální gladiátorské hry, během nichž se ukáže, že Charlie může opravdu být dlouho očekávaný přislíbený princ, ovšem jistého nepěkného typu. King je ostatně autorem knih jako Dlouhý pochod nebo Běh o život, tedy bezvýchodných antiutopií, jejichž princip eliminace postav až do hořkého konce Férovka částečně kopíruje. V tu chvíli se vyjevuje, že Charlie je – nebo by mu minimálně nečinilo problém být – nejen správným americkým hochem, ale i nebezpečným zmrdem, jemuž dělá dobře občas popustit uzdu svým děsům a frustracím.

Obálka českého vydání, repro: Pavel Dobrovský – BETA

Právě díky tomu, stejně jako díky typicky kingovskému „podehranému“ podání typicky fantasy nebo pohádkových motivů, Pohádka opět vtáhne v poslední třetině čtenáře do děje. A Stephen King zaslouží pochvalu i za to, jak se vyhne ordinérnímu šťastnému konci. Takže tenhle román, který je navíc nádherně ilustrovaný, stojí v autorových výpravách do jiných světů, „než je tento“, neochvějně hned za Temnou věží.