Jen ve spojení jsme celiství, zní kardinální věta románu Těla od Kláry Vlasákové

Scenáristka, spisovatelka a publicistka Klára Vlasáková vnesla do současné české beletrie prvek, který v ní chyběl. Tvoří fikční světy, v nichž je „něco jinak“, a toto „něco“ nasvěcuje známou realitu dnešního světa – a čím vyhroceněji je nasvícená, tím lépe ji poznáváme. Odkazuji na známou knihu Něco je jinak (1981) výrazného českého představitele sci-fi a znalce tohoto žánru, Ondřeje Neffa, podle něhož je právě tohle „něco jinak“ hlavním rysem sci-fi. Podle Neffa funguje jakožto „literární laboratoř, ve které se zkoumají reakce postav na dané podmínky existence“.

Podívejte se na mapu Artoulek a vydejte se s námi na výlet!

Jistě bychom se mohli přít, zda řadit beletristický debut Kláry Vlasákové Praskliny (2020) mezi sci-fi, či nikoliv, podobně jako bychom o tom mohli diskutovat u filmu Běžná selhání (2022) režisérky Cristiny Grosan, k němuž Vlasáková napsala scénář. Jedno je ale zřejmé: fikční světy této autorky jsou dobře rozpoznatelné, protože jsou navzdory své realističnosti vždy nějak vykloubené. V Prasklinách se na město snese velká zářící koule, která postavy čímsi přitahuje, a zároveň zintenzivňuje jejich úzkosti, fobie či pocity životní nenaplněnosti. V Běžných selháních postihne město záhadná katastrofa, která spojí osudy tří zcela odlišných žen. V komiksu Spiritistky (2020) narazí do jedné z postav kotouč světla, a ona tak získá zázračnou schopnost léčit druhé. A v rozhlasovém psychothrilleru Neklid (2021) odstartuje společné bydlení dvou lidí řadu podivných situací: ze stěn se ozývají děsivé zvuky, nábytek mění místo… Záhada se však tentokrát skrývá v nitru člověka…

Přebal prvotiny Kláry Vlasákové Praskliny, foto: Euromedia Group

Láska až za hrob

Pokud bychom čekali, že nový román Těla bude podobně vykloubený, budeme překvapeni. Sice i v něm najdeme prvky směřující mimo realitu, ale jádro textu spočívá v něčem jiném. Těla jsou psychologickým ponorem do ženské duše, který v české literatuře dlouho chyběl. Na rozdíl od různých vztahových šarád, kterými baví své čtenáře třeba Radka Třeštíková, jde o portrét dnešních šedesátnic, které nebývají pro českou literaturu příliš často k vidění. Je to generace žen, jež vyrostly v přesvědčení, že jejich údělem je starat se o druhé, ať jsou to manželé, děti, nebo posléze rodiče. Byly nepostradatelné, a přitom neviditelné. Především samy pro sebe. Proto se uskromňovaly, podceňovaly, odbývaly a zejména – sebeobětovaly. Taková je matka v až erbenovsky baladickém prologu knihy, která i poté, co ji dcera zabila, aby mohla se svým mužem bydlet nerušeně v jejím domě, své dceři coby mrtvola radí, co má udělat. „Jdi, kudy řeknu. Dám pozor, aby sis neublížila.“ Doslova mateřská láska až za hrob.

A taková také je – bez baladické nadsázky – hlavní postava Těl, šedesátnice Marie. Ovdověla, je v důchodu a přivydělává si – jak jinak – péčí o cizí děti a posléze osamělé seniory. Když se vdává její dcera Róza (mimochodem ročník 1990, stejně jako Vlasáková), má pocit, že ji nenávratně ztrácí. Snad proto, že už ji nebude potřebovat. A bude tak pro společnost nepotřebná. Marie je obrazem ženy, jejíž hodnota je určována skrze druhé: respektive skrze to, jak je pro druhé užitečná. Byl to typický pohled na ženy za socialismu i před ním; a těžko říct, zda jsme dnes došli výrazně dál.

Časové ukotvení obou postav je v románu podstatné, kniha ho ostatně v několika pasážích tematizuje – například když Róza vyčítá Marii, že za všechno, co se během posledních let v Česku pokazilo, může Mariina generace. „Revoluci jste si nechali úplně protéct mezi prstama… Devadesátky byly úplnej provar, to snad musíš vidět i ty,“ vytýká jí. Róza patří naopak ke generaci dnešních liberálních třicátnic, které mají zcela jiné názory a možnosti, vyrostly v nové době a svou ženskou roli mohou samy (do velké míry) tvarovat. Právě pohled Marie a Rózy na svět, tělo i mateřství tvoří jádro textu. Róza se s matkou zoufale míjí a začíná ji chápat až v momentě, kdy se sama stává matkou a musí hledat svou polohu mateřství. Bude potlačovat a obětovat sebe sama pro svou dceru, jako to dělala Marie? Jaké jiné vzory mateřství se jí nabízejí?

Co všechno společnost nevidí

Těla lze však číst také nadčasověji. Ano, jde sice o portrét jedné generace a určitého způsobu života a myšlení, vůči němuž se dnes máme tendenci (podobně jako Róza) spíš vymezovat. Ale zároveň jde o téma stále aktuální: určité skupiny lidí se stávají pro společnost neviditelnými, protože vypadávají z konceptu produktivity, a tudíž užitečnosti. Nepochybně sem patří starší lidé i matky s malými dětmi: tedy skupiny, o něž se Marie v důchodu stará. Můžeme z toho cítit osten společenské kritiky, která probleskuje tu a tam z románu a jež je patrná i z publicistického zaměření Kláry Vlasákové.

V neposlední řadě souvisí společenská neviditelnost také s tématem stárnutí ženského těla, které od určitého věku přestává být objektem obdivu, což souvisí také s kultem mládí a tělesné dokonalosti, jímž je dnešní společnost (nejen obrazově) zahlcená. „Těla starých žen doopravdy neexistují – je věková hranice, časově přesně neurčená, ale přesto pevná, po jejímž překročení přestávají být viditelná. Kdybyste staré ženy postavili před sebe a řekli jim, ať se svléknou, nespatříte pod jejich šaty nic; jen prázdno, jež začíná pod krkem a končí nad koleny, odkud pak zase pokračují viditelné nohy,“ píše o (ne)viditelnosti vypravěčka v Tělech. Ostatně právě tuto neviditelnost nedávno rozvedla – ovšem zcela po svém, v jiném kontextu a takřka s lítostí za ztraceným mládím – spisovatelka Petra Hůlová v Nejvyšší kartě (2023).

Těla však otevírají ještě jiný, ne tak zřejmý rozměr ženské tělesnosti, kdy se žena vztahuje ke světu skrze tělo a stejně tak bývá společností vnímána. Marie ztělesňuje takřka fatální ženskou ambivalenci. Na jednu stranu touží po emancipaci svého těla a potažmo života, což názorně zachycuje scéna, kdy ještě jako vdaná schválně položila dlaň na kamna a spálila se, v příjemném pocitu, že mohla rozhodnout o svém těle (a své bolesti, svém životě) sama.

Na druhé straně se v knize na několika místech objevuje věta: „Jen ve spojení jsme celiství.“ Někdy je připisována Marii, jindy dalším postavám. Nejde však zdaleka jen o milostné spojení. Například starší žena trpící bércovými vředy, o niž se Marie stará, věří, že její nemoc je znakem postupného prorůstání podhoubí, které spojí lidi dohromady. Nechce totiž žít a umírat sama.

Stabat Mater

Klíčový je v tomto smyslu tělesný zážitek mateřství, tedy dokonalé splynutí buněk i těl. Zážitek mateřství je však v knize někdy líčen jako katastrofa, jindy jako spása. „V těle matky se ještě dlouhé roky po porodu nacházejí buňky dítěte a platí to i naopak. Mateřství dělá z žen nestvůry – spojuje částečky několika stvoření do jednoho prapodivného organismu.“ Marie chce, aby její tělo bylo užitečné, aby došlo ke stejnému pocitu plnosti, jako ve chvíli mateřství, kdy její tělo bylo nejen nositelem života, ale také prostorem splynutí. Možností dokonale splynout s někým jiným, pocítit plnost existence.

Klára Vlasáková je dramaturgyně, publicistka (Salon Práva) a scenáristka spolupracující s Českou televizí a Českým rozhlasem. Napsala romány Praskliny a Těla (na snímku) a také komiks Spiritistky. Je také autorkou scénáře k filmu Běžná selhání, foto: Euromedia Group

Právě ambivalence mateřství a těla je v tomto textu podle mého názoru pozoruhodná. Jako by se v těchto úvahách ozývala sémiotička a feministka Julia Kristeva, která v eseji Stabat mater (vydané v roce 1985 v knize Histoires d’amour a přeložené do češtiny Josefem Fulkou v knize Jazyk lásky: Eseje o sémiotice, psychoanalýze a mateřství, 2004) volala po přehodnocení významu mateřství ve feministické diskuzi a upozorňovala na nejasnou pozici mateřského těla. Žena-matka je podle ní jistým způsobem „rozštěpená“, nachází se „mezi přírodou a kulturou“, „vnitřním a vnějším“, „sémiotickým a symbolickým“. Toto rozštěpení podle ní přináší psychický prožitek, který se nemůže ničemu jinému vyrovnat. Svou roli jistě sehrává i bolest, která je s tělem a mateřstvím nerozlučně spojená a skrze kterou si intenzivněji uvědomujeme vlastní existenci. Budiž Vlasákové ke cti, že mateřství v knize neromantizuje ani nemytizuje a ponechává mu značně ambivalentní vyznění.

Na Tělech je nakonec nejhezčí, že mají více rovin a vrstev a nabízejí různá čtení. Tělo se tu stává prostředkem naší (nejen ženské) identity a společenské role, a zároveň je tou jedinou možností, jak se skutečně dotknout světa a toho druhého.

Obálka knihy Těla, foto: Euromedia Group

Klára Vlasáková: Těla

Listen – Euromedia Group, Praha, 2023, 200 stran, doporučená cena 329 korun.