Klaus a Zeman dluží nejedno vysvětlení. V tom tkví asi hlavní poselství vzpomínek policisty

„Tato kniha byla původně zamýšlena jako rozhovor s policistou, který v devadesátých letech bojoval proti mafiím, hlavně těm, jejichž reprezentanti přicházeli do Československa a posléze do České republiky z postsovětských zemí, zejména z Ruska. Zdeněk Macháček patřil mezi nejvýraznější postavy české policie,“ píše v předmluvě ke knize Nepohodlný policajt Jaroslav Spurný (* 1955), novinář, který je v současné redakci Respektu – vedle editora Ivana Lampera – posledním mohykánem ze zakladatelské sestavy tohoto týdeníku, založeného na konci roku 1989. Zdeněk Macháček (* 1968) ovšem podle novináře vyprávěl natolik spontánně, že Spurný nakonec při editaci usoudil, že proud vzpomínek nebude rušit otázkami a nechá slova bývalého policisty plout v monologických tematických blocích, jež tvoří jednotlivé kapitoly knihy.

Pro lepší pochopení souvislostí vsunul Jaroslav Spurný za některé pasáže kurzívou vytištěné ukázky z dobového tisku, především ze svých textů v Respektu, protože bezpečnostní problematice se věnuje celé ty více než tři desítky let své novinářské dráhy (a tohle není jeho první kniha na toto téma). I když jsem pamětníkem časů, o nichž policista Macháček vypráví, leccos se mi mezitím úplně vypařilo z paměti, nebo si už nepamatuji detaily. Vsuvky mám tím pádem za užitečné, přestože mě několikrát iritovaly, protože Macháčkovo vzpomínání přeťaly. Pro mladší publikum, které nic z toho nemohlo zažít, budou kontextuální kurzívy o to prospěšnější. Nepohodlný policajt tedy kombinuje velmi osobní retrospektivní pohled s investigativní konstatací, k níž Respekt tehdy velmi striktně inklinoval (zatímco dnes se v tomto periodiku objevuje daleko více subjektivních příspěvků).

S estébáky na pochůzkách

Macháčkovo angažmá v policejních složkách začalo, respektive mělo začít těsně před pádem komunistického režimu. Líčení autorových peripetií v druhé půli roku 1989 je podivuhodné, byla by škoda je tady převyprávět, to chce číst. Z ohlédnutí za prvními týdny a měsíci v devadesátém roce stojí za zmínku třeba to, že novic Macháček sloužil na Praze 2, mimo jiné na trase mezi Hlavním nádražím a sídlem čerstvě do republiky přišedší Armády spásy. Na této trase se pohybovalo množství zoufalých existencí, které po propuštění na amnestii Václava Havla na konci roku 1989 nevěděly, co se sebou, jak naložit s nabytou svobodou. Širší centrum metropole to schytalo z jedné vody načisto, krádeže a další trestné činy a přestupky dosáhly na tuzemské poměry nevídaných rozměrů. A Macháček tohle absolvoval v prvním sledu, na ulici, jako čerstvý řadový policajt. V policejních kancelářích seděli „zasloužilí“ předlistopadoví takzvaní fachmani v tesilových oblecích, naštvaní, zamračení, nemluvní a od nastalého vpádu reality dávali ruce pryč.

Jistým dílčím vrcholem oněch bizarních, těsně polistopadových časů byly pro Macháčka, jenž pochyboval, zda amnestie za tohle vůbec stála, okamžiky, kdy s řadovými příslušníky Veřejné bezpečnosti, jak se tehdy těmto policistům říkalo, začali „šlapat chodník“ sesazení příslušníci Státní bezpečnosti. Ti byli z nastalé situace vykolejení, „ulicí“ se nechtěli špinit, při řešení konfliktních situací se zloději, feťáky, opilci a dalšími provinilci dávali ruce pryč, zbaběle se stahovali do ústraní. Právě pouliční zkušenosti má Macháček za důležité, ne-li určující pro svou policejní dráhu. Být víc v terénu než v kanceláři pak byla jeho metoda i poté, kdy v policejní hierarchii postupoval výš a do hledáčku se mu dostávali hráči zcela jiných formátů, než bezradní recidivisté vyšlí z komunistického lapáku.

Pasáže ze samotného počátku „devadesátek“, s Macháčkovými poznámkami o líných, povýšeneckých, mnohdy alkoholu hodujících „příslušnících“, které zaskočil přesmyk poměrů, jemuž řada z nich nepřála, ale pochopili, že bude lepší držet jazyk za zuby, dobře vystihují křehkost reálné politické a společenské situace i její bezprecedentnost danou překvapivě rychlým zborcením zdánlivě neotřesitelného režimu. Konkrétnost Macháčkových popisů může nepřímo sloužit jako věcný i polemický argument vůči nynějšímu tak častému chytráctví, které generálně říká, že se to tady tenkrát mělo celé udělat jinak a lépe. Jenže od stolů se to po třiceti letech všechno jeví neskonale snadněji a přehledněji, než když životy jednotlivců i institucí každodenně procházely nevídanými turbulencemi. Pomalu týden co týden se rozhodovalo o natolik přelomových záležitostech, že dnes se věci takového dopadu dostanou na politické i občanské scéně na pořad dne zhruba jednou do roka, a někdy ani to ne. Všichni se učili za pochodu. Mnozí byli naivní. Mnozí byli opravdoví. Jiní se ovšem velmi rychle zorientovali a účel u nich krajně světil prostředky. A na ty se soustředil policista Macháček.

Výtečník. Majitel restaurace U holubů Anatolij Katriche, Praha, 6. června 1995, foto ČTK – Stanislav Zbyněk

Rusové odtud nezmizeli

Působení ve zkostnatělých bezpečnostních strukturách jej deptalo, chtěl odejít do civilu. Ale dozvěděl se o volné pozici na protidrogovém oddělení a řekl si, že to ještě zkusí. Práce ho začala bavit. Ocitl se v jednom z ostrůvků pozitivní deviace, v týmu s novými lidmi, kteří s ním sdíleli představu, že budou nepolitickými a důslednými ochránci zákona. Začali spolupracovat s obdobnými policejními složkami v zahraničí, získávali jejich důvěru. Macháčkovým novým předmětem práce se časem staly ruské mafie. Zdokonaloval se v práci s informacemi a v jejich skládání do souvislostí. Postupně si uvědomoval propletenec vazeb, v němž figurovali příslušníci někdejší StB, sovětské KGB, mafiáni z různých zemí, především z bývalého SSSR, někdejší tuzemští veksláci a podobní týpci. Ruští mafiáni byli navíc spjati s ruskými politiky, protože tam ke srůstu politické nomenklatury a zločinu začalo docházet už v osmdesátých letech a divoké devadesátky tomu daly otevřený průchod.

Macháček a jeho kolegové při sběru informací, které posléze poskytovali politickému vedení země, však naráželi i na jména vysoce postavených českých politiků, kteří se stýkali s lidmi, s nimiž by kontakty rozhodně mít neměli. Reakce Klausova kabinetu však byla vlažná: nezájem. Parlament neschvaloval potřebné zákony. Přitom státní peníze se tady, uvědomil si policista, „podivně přelévají do firem napojených na Rusy a v bankovních podvodech hrála prim směska českých a ruských firem či lidí“.

Publikace Nepohodlný policajt je jedním z důležitých střípků při hledání odpovědi na to, co mohlo nejzásadnější osobnosti české polistopadové politiky – s výjimkou Václava Havla – vést k jejich stále méně zastírané inklinaci k Rusku. Pro představu zacituji několik pasáží z dané knihy:

„Devadesátky si lidé spojují s osobnostmi, jako byli Antonín Běla nebo František Mrázek. Ten první byl bezpochyby mocným gangsterem a spolupracoval s Rusy, ale spíš s těmi spodními patry – s výkonnými zabijáky, s vyděrači, s těmi, kdo pašovali drogy nebo jeli v prostituci, a byly to spíš lokální záležitosti. Běla byl mocný v Praze a okolí, nepletl se nijak do politiky, měl své kontakty u policie, ale byl to ‚jen‘ gangster. Mrázek už byl vyšší liga. Pro nás znamenalo největší nebezpečí, že se kamarádil s Miroslavem Šloufem. Ten mu dal kontakty na politiky a Mrázek je docela umně využíval. (…) Náš zájem o Mrázka vyvolal Šlouf, protože ten se nám motal kolem vlivných ruských mafiánů už od devadesátých let.“

„Tihle lidé nám dost házeli vidle do naší práce. (…) Dělali vše, aby byla policie neakční.. Ono stačilo vyhodit pár lidí a bylo to. A tím, že tihle hajzlové bránili sami sebe a své kšefty, otevřeli cestu ostatním, především velké korupci – hlavně privatizaci veřejných zakázek dvěma stranami, ODS a ČSSD. Pomohli i tomu ruskému vlivu, finančnímu nástupu Andreje Babiše a jeho Agrofertu, který zbohatl hlavně za premiéra Miloše Zemana, kdy s pomocí jeho vlády privatizoval kus Unipetrolu, Chemapolu… Tihle Mrázkové vlastně pomocí svých tlaků pak měli tady v Česku otevřenou cestu. Všechno, co se dělo kolem porcování majetku za opoziční smlouvy, Unipetrol, biolíh, konspirační prominutí stamiliard nevracených úvěrů z devadesátek, neprůhledné veřejné zakázky…, nic z toho se pořádně nevyšetřovalo, protože detektivové, kteří to vyšetřovali v devadesátkách, byli pod tlakem a někteří z nich byli tak znechucení, že od policie odešli. Některé obvinili, v bezpečnostních institucích byly obrovské vnitřní boje a lupové začali kolem roku 2000 vítězit.“

Ostatně Zdeněk Macháček byl jednoho srpnového dne roku 1999 zatčen a uvalen do vazby. (Zatčení potkalo i jeho kolegy Milana Mikeše, který rovněž dělal na ruských mafiích, a Martina Bučka). Popis toho, jak s ním zacházeli, není zrovna povzbudivý, včetně toho, jak snadné je ocitnout se v mlýnici obvinění – zadržení – uvěznění – ponižování – pošpinění. Byl obviněn, že vydíral jednoho celníka. Přitom na daný den měl jasné alibi, toho muže neviděl. Nikoho z vyšetřujících to nezajímalo. Existoval prostě pokyn. Nakonec soud Macháčka zcela očistil. On však záhy od policie raději odešel, Milan Mikeš rovněž. Cíl byl tak splněn. Nepohodlní byli pryč.

Nakonec dojde i na rozhovor Spurného s Macháčkem ve formě otázek a odpovědí, a to v samém závěru knihy. Novinář se v tomto interview ptá, jak bývalý policista nahlíží vývoj od éry, na niž v předešlém vyprávění vzpomíná. Má tu pozoruhodný postřeh o postojích Václava Klause po nástupu Putina v Rusku… A kromě dalšího se vrací k protimafiánskému zásahu v pražské restauraci U Holubů, jemuž roku 1995 velel. Macháček tvrdí, že vloni mluvil „s experty ze zahraničí, kteří sledují vliv kriminality na společnost všude ve světě“. Ti mu říkali, že pokud by v půli devadesátých let nebyly špičky ruské mafie odtud vytlačeny, bylo „by Česko na tom nyní podobně jako Maďaři“, kde ruské mafie dál nerušeně působily, získaly obrovský vliv na ekonomiku a politiku a ovlivnily „zaměření Maďarska na Rusko“, které se v plné míře nyní projevuje.

Samozřejmě, může to od Zdeňka Macháčka znít jako těžký samožer, může to vyznívat jako utěšování se, že jeho desetiletí u policie přece jen k něčemu bylo, že to nebyla úplná prohra s mocnou hydrou. Ovšem nelze popřít, že příklon k Rusku u nás zatím nemá tu intenzitu co v Maďarsku či na Slovensku (viz tamější současná předvolební kampaň). Sice se tady stalo hodně divných věcí a Miloš Zeman s Václavem Klausem dluží historii nejedno vysvětlení, přičemž je jasné, že z těchto dvou žádné pořádné politické paměti nikdy nevypadnou, nicméně (pro)ruské síly kormidlem neotočily tak, aby vítězně změnily kurz. Což neznamená, že se to někdy nemůže stát.

Obálka knihy graficky upravená Luďkem Nechvátalem, fotografii Zdeňka Macháčka pořídil Jaroslav Fikota, repro: Albatros Media