Glosa: Vymažeme-li Scalu z kulturní mapy Brna, zůstane tam černá díra

Tady máte kino za korunu a provozujte si ho sami. Nějak takto se začal psát v roce 2011 příběh Scaly jakožto prvního univerzitního kina v České republice. Výraznou roli v tom sehrála ješitnost brněnských politiků. Akademici tehdy veřejným dopisem odmítli uzavření kina Scala, které se městu jevilo jako nerentabilní. Politici dotčeně kontrovali tím, že kino nabídli univerzitě za symbolickou korunu, aby si ho tedy provozovala sama. Mělo to však ekonomický háček, k čemuž se ještě dostaneme; nicméně Masarykova univerzita hozenou rukavici zvedla. A začaly se dít věci. Hned v prvním roce po nezbytné digitalizaci a renovaci se návštěvnost kina vyhoupla na trojnásobek toho, jaká byla před uzavřením, když kino provozovalo město. O další tři roky později se Scala stala nejnavštěvovanějším jednosálovým kinem v Česku a její návštěvnost setrvale rostla. Až do covidu.

Kino v centru města si totiž díky spojitosti s univerzitou začalo budovat silnou doprovodnou komunitu a šířilo kolem sebe auru jedinečného kulturního prostoru pro všechny generace. Dopoledne jej využívala univerzita, odpoledne chodili na promítání senioři nebo rodiny s dětmi, večer pak obvyklí diváci z řad studentů a osob produktivního věku.

Dům, v němž je kino Scala umístěno, zůstal ve vlastnictví města Brna a Masarykova univerzita za pronájem platila městu téměř dva miliony korun ročně. Z této roční částky se odečítaly náklady, které MU vynaložila na rekonstrukce budovy, což MU plně čerpala zejména v prvních letech pronájmu. Současně s tím univerzita investovala do výměny pohodlnějších sedaček, na což jí přispěl také Státní fond kinematografie a využily se finanční prostředky od dárců sdružených v seskupení Daruj Scale. Město zajistilo renovaci toalet. Situace kolem technického stavu prvorepublikové budovy se nezdála být kritická. To, že prakticky padají stropy a ohrožují tak běžný chod budovy a lidi v ní, se ukázalo nakonec jaksi mimoděk, když se chystala rekonstrukce sousedního Divadla Bolka Polívky. Verdikt statiků přišel nečekaně a byl neúprosný: kino se musí vystěhovat.

Úpravy vestibulu kina Scala před jeho otevřením; Brno, 16. září 2013, foto: ČTK – Václav Šálek

V případě Divadla Bolka Polívky se o alternativních prostorách jednalo okamžitě – a přineslo to nejednu bouři v brněnských kruzích, například když primátorce nevyšel plán, aby se scéna soukromého divadla střídala se scénou Národního divadla Brno v Redutě. Nakonec se pro Divadlo Bolka Polívky náhradní prostory našly: v místě kinosálu Břetislava Bakaly ležícího na dohled několika univerzitních budov, který se pro potřeby divadla bude muset přebudovat za deset milionů korun. (Do té doby se Polívkovo divadlo přesunulo do Dělnického domu v Brně–Židenicích).

To, že by Sál Břetislava Bakaly představoval ideální náhradní prostor pro Scalu, primátorka odmítla, ovšem s náhradním řešením nepřišla. Scala a její budoucnost se tak stále vznášejí v jakémsi vzduchoprázdnu. Je možné, že brněnští radní a zastupitelé vedle dnes četných digitálních platforem již nevnímají roli kina jako stěžejní, ale stačilo by, aby se podívali na šíři aktivit, které Scala pokrývala: Mimo promítání filmů se tu předávaly ceny, konaly mezinárodní konference, zahajovaly filmové festivaly, natáčely televizní pořady a dokonce setkávali premiéři.

Aby se radnice vyhnula nařčení, že se chce kina zbavit, protože plánuje zpeněžit lukrativní budovu v srdci města, nabídla primátorka univerzitě kino za jednu korunu. Ne, toto není repetitivní záměr textu, ale opakující se historie. Je to takový brněnský modus operandi. Avšak lze se tímto způsobem vykroutit z odpovědnosti města za zanedbaný stav budovy? A k čemu bude univerzitě neprovozuschopná Scala ve stávající budově, kde je narušená statika a případná rekonstrukce se vyšplhá do stovek milionů korun? Informace, že magistrát nemá v plánu dům opravit, je zarážející až trestuhodná.

Autorka je absolventkou sociologie na Fakultě sociálních studií MU, žije a pracuje v Brně a je letitou návštěvnicí kina Scala