Co všechno tu chybí? Film #annaismissing je spíš taťkovská moralita, než varování před nástrahami internetu

Při sledování filmu #annaismissing se člověku vybaví význam slavného, dnes už zdánlivě otřepaného, ovšem možná o to víc platného výroku kanadského filozofa, kritika a mediálního teoretika Marshalla McLuhana o tom, že „médium je poselství“ či „sdělení“.

Celovečerní snímek #annaismissing už svým názvem navazuje na osmidílnou internetovou sérii #martyisdead (aktuálně dostupnou na Voyo), která získala ocenění Emmy, jakousi televizní obdobu Oscarů. Obě díla skrze příběhy teenagerů ukazují, jaké nástrahy číhají (nejen) na náctileté na sociálních sítích a kam může vést lehkovážné nakládání s digitální stopou. Ovšem zatímco sérii o klukovi jménem Marty, jehož kyberšikana dohnala mnohem dál než k slzám, mohli všichni zhlédnout v prostředí, které je tomuto tématu nejbližší, tedy na internetu, snímek o pohřešované influencerce Anně mají diváci možnost zhlédnout v kině.

McLuhan tvrdil, zjednodušeně řečeno, že nosič ovlivňuje způsob vnímání zprávy. Když to vztáhneme na snímek #annaismissing, tak snaha tvůrců podat naléhavou zprávu o tom, kam může vést moc influencerů a zrádnost sítí, vyznívá ve výsledku jinak proto, že snímek zabalili do poměrně tradiční podoby thrilleru s několika překvapivými obraty v závěru a uvedli ho v celovečerní podobě v kinech. Zdá se, že jeho hlavním smyslem je nakonec napínavě vyprávět, co se stalo s Annou, nikoliv vytvářet nenucenou osvětu o tom, nač si dávat pozor v digitálním světě. Přitom projekt #annaismissing je součástí osvětové kampaně Bezpečně v síti.cz projektu O2 Chytrá škola, který se snaží rodičům a dětem ukazovat, jak na internet bezpečně. Podle výzkumů tohoto projektu jsou například 4 z 10 dětí na internetu v kontaktu s neznámými lidmi…

Alexandra Vostrejžová ztvárnila ve filmu patnáctiletou Ninu, která po Anně pátrá, foto: Aerofilms

Kdo je tedy cílovou skupinou projektu o Anně, která se ztratila? Rodiče, nebo jejich dospívající děti? Patrně to mají být obě skupiny, podobně jako v případě série o Martym. Podle způsobu uvedení (celovečerní stopáž v kinech) i poměrně tradiční formy vyprávění to však vypadá, že filmová verze cílí hlavně na rodiče. Těžko si totiž představit, že by na tak tradiční formát vyrazili náctiletí dobrovolně do kin.

Na obranu tvůrců je třeba dodat, že příběh s pohřešovanou Annou by se měl dočkat i podoby série na internetové platformě (má to být Voyo), jež by měla celovečerní formát doplňovat. Škoda, že to tvůrci lépe nenačasovali a nespustili obojí současně. Mohlo to podnítit společenskou debatu napříč generacemi, což by myslím mělo potenciál něco změnit.

K tomu je třeba dodat ještě jednu věc. Jednou z příčin toho, proč je #annaismissing v kinech prozatím jediným výstupem projektu, je tuzemský způsob podpory audiovize. Tvůrci snímku v čele s režisérem Pavlem Soukupem v rozhovorech uvádějí, že původně plánovali odvyprávět příběh Anny jen v podobě série pro internetovou platformu, ale z finančních důvodů zažádali nakonec o podporu ze Státního fondu kinematografie, jejíž podmínkou je uvedení díla v kinech. Ačkoliv se už několik let chystá proměna Státního fondu kinematografie ve fond audiovizuální, který by podporoval i jiné formáty včetně kvalitních sérií pro internetové platformy, v praxi se situace zatím nezměnila a na (byť vzdělávací) seriál tvůrci u nás podporu zatím nedostanou.

Barbora Bočková a Marek Němec coby rodiče Niny ve filmu #annaismissing, foto: Aerofilms

I lovci uvíznou někdy v síti

Tradiční prostor kina a žánr thrilleru však nejsou jediné prvky, které z projektu pro teenagery (potažmo pro celou rodinu) dělají poněkud taťkovskou zábavu. Příběh jako by tak trochu pokračoval v tom, na co před pár lety poukázal (rovněž osvětový) dokumentární projekt V síti, který se zaměřil na (pedofilní) sexuální predátory na internetu. Tým pod vedením dokumentaristů Víta Klusáka a Barbory Chalupové tehdy vábil internetové predátory na nastrčené vějičky v podobě profilů dívenek, které ztvárnily už dospělé herečky. Ve snímku o Anně naopak sledujeme, jaké může mít tohle lákání predátorů na internetu limity, komu všemu může ublížit. Anna je influencerka, kterou náctiletí sledují pro její provokativní obsah a názory a která zároveň loví na netu predátory pod falešnými profily. Oni chtějí její intimní fotky, ona ty jejich. Aby je vzápětí zveřejnila a zničila jim pracovní či osobní život. Možná si řeknete, že to je užitečná práce a viník je potrestaný. Jenže na sítích není nikdy jisté, zda něčí profil nespravuje někdo úplně jiný. Snímek #annaismissing navíc ukazuje, že veřejné zostuzení nepotrestá jen samotného predátora, nýbrž rozvrátí často život i jeho ženě a dětem, které tím veřejně poníží. A může to mít tragickou dohru…

Viktorie Vítová v roli Anny a Vlastina Svátková coby její matka, foto: Aerofilms

Film o Anně otevírá hned několik problémů spjatých s našimi digitálními stopami a rozvíjí současně více příběhů. Zatímco v sérii kratších dílů by to mohlo fungovat, na jeden film je to občas příliš. V ústředním příběhu pátrá po zmizelé Anně patnáctiletá Nina se svou kamarádkou Robin, protože Anninu polonahou fotku náhodou zahlédne v otcově mobilu. A protože naše přístroje toho o nás prozradí víc, než chceme, Nina postupně odhalí, že se její otec s Annou skutečně stýkal. A rodinná idyla končí. (Netřeba se obávat, tohle není klíčový spoiler filmu.)

Příběh svým vyzněním zjevně nabádá k tomu, ať si lépe hlídáme své (digitální) soukromí. Potažmo zároveň moralizuje: Kdyby nikdo nikoho nepodváděl, nic z toho by se nestalo… To je jistě pravda. Avšak přehlíží  se tím jedna důležitá věc: digitální prostředí a náctiletí hrdinové se ve snímku o Anně ve výsledku stávají pouhou kulisou pro moralitu mířenou na střední generaci. Možná to tak tvůrci chtěli. V tom případě doufejme, že plánovaná internetová série o Anně bude vypadat tak, aby dokázala přitáhnout i teenagery a o nástrahách sítě jim sdělila něco opravdu podstatného. Snímek #annaismissing to zkrátka nedělá.

Plakát k filmu #annaismissing, foto: Aerofilms