Komentář: Společnost posedlá vlastními obrazy pluje v dějinách krádeže
Když v první polovině 19. století Nicéphore Niépce vyhotovil jednu z prvních fotografií, nemohl nikdo ani tušit, co se s tímto médiem stane. Bohužel to netuší ani dokument Zázračný aparát, který v červenci vstoupil do tuzemské distribuce.
Nejdivnější internetové fenomény a stručný exkurz do dějin fotografie a pohyblivých obrazů v osmdesáti osmi minutách – to je ve stručnosti švédsko-dánský dokument Axela Danielsona a Maximiliena Van Aertrycka Zázračný aparát. Zas a znovu se snaží dokázat, jak neautentické jsou obrazy, které dennodenně vytváříme, i to, jak se v online prostoru chováme. To dávno není nic objevného. Naopak otázky, které by byly nasnadě, nechává dokument nezodpovězené.
Není to žádná věda, ani nepochopitelná reakce: Jakmile na někoho namířím foťák, začne buď nepřirozeně rádoby pózovat, nebo naprosto zkoprní a vykoktá, že se nerad fotí. Výsledek není ani v jednom případě jakkoliv autentický. A to je naprosto v pořádku. Fotografie nebo video stoprocentní autenticitu nabízet nemůže. Seznam důvodů, proč tomu tak je, by mohl být docela dlouhý (koneckonců jej předkládá i zmíněný dokument).
Leni Riefenstahlová ve společnosti Adolfa Hitlera v roce 1934; fotografoval Heinrich Hoffmann, foto: © NARA (National Archives USA) / archiv ČT Nejde pouze o to, jak fotografovaný objekt zmanipulujeme, aby se – například – smál („řekni/řekněte sýr“), ale rovněž o to, jakým objektivem a z jaké vzdálenosti na člověka míříme, jak fotografii ořízneme, jakým textem a kontextem ji doplníme… Jak toho všeho využít ve svůj prospěch, ostatně věděla moc dobře například režisérka a fotografka Leni Riefenstahl, která se svými filmy podílela na velkolepé propagaci nacistického Německa.
Otázka autenticity existuje ve skutečnosti daleko delší dobu, než po jakou jsou k dispozici technické záznamy reality. Proto by bylo na místě ptát se spíše takto: Je autenticita vlastního obrazu vůbec možná, nehledě na jeho záznam? Neztratí ji člověk ve chvíli, kdy poprvé uvidí sám sebe? O tomto jevu psal psychoanalytik Jacques Lacan (1901–1981). Popisoval dítě, které začne utvářet obraz sebe sama na základě toho, jak se poprvé spatří v zrcadle – tedy v podstatě podle toho, jak nás vidí druzí.
Švédsko-dánský dokument Axela Danielsona a Maximiliena Van Aertrycka Zázračný aparát, zdroj: YouTube Naše ryzost se nevytrácí zmáčknutím spouště fotoaparátu. Vytrácí se mnohem dříve. I proto hon za zaznamenáním vlastní pravosti nemůžeme vyhrát. Ani to, že na fotografiích třeba přestaneme zatahovat břicho, z nás autentičtější osoby neudělá. Sociální sítě tento fenomén jen zvětšily do globálních rozměrů. Už nechceme být dokonalí výhradně před svým okolím, nýbrž před celým světem.
Zachycení člověka je navíc veskrze mocenský boj, který bych se nebála označit jako „krádež okamžiku“. Ten, kdo stojí za hledáčkem, má jistou převahu nad tím, koho zaznamenává. Oba ti lidé jsou pro sebe sice nepostradatelní, ale o všem většinou rozhoduje ten, který stojí a mačká spoušť. V tu chvíli může svůj model znemožnit, useknout mu ruku, objevit a vypíchnout neoblíbenou pihu, nebo naopak zdůraznit vypracované břicho, zeštíhlit ho v počítači… Fotograf/kameraman tento okamžik prostě vlastní a může s ním udělat téměř cokoliv.
Jak si vydělat 5700 dolarů za pět hodin spánku, zdroj: YouTube Člověk je ovšem vynalézavý tvor a rozhodl se tuto „krádež“ oklamat. A to tak, že jednoduše začal krást sama sebe. Svoje obrazy nabízí široké veřejnosti s představou, že jedině tak je dokáže uchránit a hlavně ovlivnit. Mnozí tuto sebeprezentaci dovádějí do extrémů. A právě v těchto extrémech si dokument Zázračný aparát libuje. Tak třeba – napadlo by vás, že někdo vydělává tak, že prostě jenom spí se zapnutou kamerou? Nebo že někdo postaví svou kariéru na tom, že dělá „divné věci a u toho se tváří sexy“ (jako modelka a youtuberka Belle Delphine)? Otázka, proč by vůbec někdo sám od sebe vytvářel tak divný obsah, není úplně na pořadu dne, neboť trh se řídí poptávkou.
Jenomže krádež obrazů byla v posledních letech dovedena do dokonalosti. Dosud jsme možná měli aspoň omezenou kontrolu nad tím, kdo a kdy naše obrazy pořizuje a využívá. Ale modely strojového učení pro generování digitálních obrazů používají obrovské množství obrazů, které volně poletují internetem. Aniž by se někdo lidí, kteří je na síť zavěsili, zeptal. Respektive: takový Facebook dost možná právě i pomocí vašich fotografií vylepšuje umělou inteligenci a činí to s vaším souhlasem – má to napsané v podmínkách používání služby, které většinou nikdo nečte.
Dějiny fotografie a jiných (pohyblivých) obrazů nejsou ve skutečnosti nic jiného než dějinami krádeže. Krádeže okamžiků, dat, tváří a naší pozornosti. I proto jsou obrazy vším – kromě autentického zobrazení přítomné chvíle. A jak naznačuje i dokument Zázračný aparát, vinu nelze svalovat na záznamová média. Tohle je důsledek společnosti posedlé vlastními obrazy.
