Naše tělo reaguje na potenciální hrozbu. I když se díváme jen na fotografii tarantule

Má v dnešní době obraz ještě schopnost člověka emocionálně zasáhnout? Neviděli jsme toho už prostě moc?

Samozřejmě, že má. Ale máte pravdu, jsme přesyceni. Speciálně u mediálních obrazů, a zejména u těch negativních, dochází k habituaci a desenzitizaci – to znamená, že se na nás toho valí příliš a naše emocionální reakce je zploštěná. Přesto lze experimentálně ověřit, že jak umělecké, tak mediální obrazy dokážou spoustu lidí stále velmi silně zasáhnout.

Například jeden skvělý švédský výzkum dokázal, jak zjitřenou reakci vyvolala ikonická fotografie utopeného syrského chlapce v roce 2015. Poté, co byla fotografie publikována, výzkumníci spočítali výši darů Červenému kříži na pomoc uprchlíkům. A doložili, že v několika týdnech po zveřejnění dotyčné fotografie dramaticky narostla výše příspěvků. V tomto případě tedy neměřili emocionální reakci, ale reakci behaviorální. Obrazy nás opravdu dokážou pohnout k nějakému konání.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Kdy se naposledy dotkl nějaký obraz vás?

Já jsem si zrovna nedávno uvědomil, že případů, kdy se mne nějaký obraz spontánně a neočekávaně hlouběji dotkne, je v posledních letech méně. A že se spíš jedná o případy, kdy se k obrazům, někdy mnohokrát viděným, z nějakého osobního nebo profesionálního důvodu vracím. Mohou to být návraty k uměleckým dílům, stejně jako k banálním rodinným fotografiím nebo mediálním obrazům.  

Proč na nás obrazy působí, přestože nejde o realitu, ale jen o její reprezentaci?

Stručně řečeno, akceptujeme realitu toho, co obraz zjevuje, před tím, než ji začneme zkoumat či zpochybňovat. Pokud na nás například vyskočí obraz tarantule, u většiny lidí se dostaví úleková reakce, i když netrpí arachnofobií. Tato reakce je měřitelná přístroji. Náš kognitivně-afektivní mechanismus je nastaven tak, aby reagoval na potenciální hrozbu přicházející z okolí. Takže tuto rychlou reakci zprostředkovanou   především amygdalou nelze vypojit. Teprve s nepatrným časovým odstupem přichází uvědomění, že to není realita, nýbrž jen její obraz. 

Jenže nyní k tomu přistupuje to, že jsme si moc dobře vědomi, že zobrazení reality může být pokřivené, nemluvě třeba o deep fake… To znamená, že se k tomu přidává moment zvažování, vyhodnocování, jaký je vztah reality a zobrazení. Pokud však nejsme v zajetí  konspiračních teorií a nevěříme třeba tomu, že loňský masakr v Buči byl zinscenovaný, tak svědectví obrazů, na něž se díváme, v zásadě akceptujeme.

Do hry pak vstupují různé mechanismy: Empatická reakce, ztělesněná odpověď, kterou si projektujeme do toho, co se lidem na fotografii stalo… A začneme se zamýšlet nad tím, co to může znamenat pro nás. Proto na obrazy reagujeme, přestože se nás – alespoň pro danou chvíli – bezprostředně netýkají. 

Obrazy teď začala hojně vytvářet umělá inteligence. Co to podle vás udělá s tím, jak je vnímáme? Nepřeroste to brzy v naprostou lhostejnost vůči obrazům a jejich svědectvím?

Upřímně řečeno, nevím. Jedna věc je, do jaké míry jsme zatím schopni odlišit obraz generovaný umělou inteligencí od obrazu, který vytvořil člověk. Tady asi nemáme velký důvod k optimismu, protože se umělá inteligence neustále rozvíjí a její schopnosti budou stále dokonalejší. Co to udělá s naším vztahem k obrazům, těžko v tuhle chvíli predikovat. Myslím si a doufám, že to povede ke snaze ohraničit si pole, kde si ještě jsme jistí, že se díváme na realitu. Snad budeme chodit do muzeí a galerií, kde jsou skutečné obrazy. Co se týká mediálních obrazů, naše pozornost bude, doufám, směřovat ke zdrojům, které mají určitou pověst a budou mít silnou redakční politiku a profesionální kontrolu dbající na to, aby ona hranice byla co nejjasnější. 

V Národním ústavu duševního zdraví využíváte ke zkoumání toho, jak obrazy vnímáme, zejména metodu sledování očních pohybů a funkční magnetickou rezonanci. Dovedu si představit, jak to probíhá, jaká data z toho vznikají, ale jaké je jejich praktické využití?

Děláme základní výzkum, to znamená, že výsledky publikujeme pro vědeckou komunitu a snažíme se tím přispět k vědeckému poznání, i základní výzkum má ale tzv. translační potenciál, tedy například aplikaci v klinické praxi. Třeba můj kolega Petr Adámek nyní dělá zajímavé experimenty zaměřené na vizuální percepci u schizofrenie, které mají potenciál zpřesnit diagnostiku této nemoci. Naše zkoumání mechanismů působení mediálních obrazů a jejich dopadů na duševní zdraví pak má zřejmé společenské dopady – slouží jako východisko pro nové terapeutické postupy.   

Co způsobuje, že jeden a týž obraz působí na různé lidi různě?

Ovlivňuje to hned několik faktorů. V zásadě je to takový trojúhelník. Jeden jeho vrchol představuje samotný obraz – to, co zobrazuje, například lidskou postavu v utrpení, ale také povahu obrazového média. Druhý vrchol trojúhelníku představuje kontext, v němž obraz vnímáme – zda se na něj díváme sami, nebo s někým dalším, jestli ho doprovází nějaký text, výklad a podobně. A třetím pomyslným vrcholem je samotná osoba pozorovatele – škála jeho psychologických a osobnostních rysů a navíc aktuální psychofyzický stav dotyčného člověka, který se měří poměrně těžko. Výsledky může zkreslit třeba už jen to, když člověk před experimentem vypije silné kafe, u žen také může mít svůj vliv menstruační cyklus… Kromě toho záleží, jestli dotyčný trpí psychickým onemocněním, nebo jestli byl vystaven silnému traumatu. Samozřejmě, pokud někdo prožil například znásilnění nebo násilnou akci vůči osobě blízké, a pak je konfrontován s takovýmto typem obrazu, podstatně to ovlivňuje jeho reakci. Je také dokázáno, že vliv má i naše genetické vybavení.

V jednom z experimentů vašeho centra jste pomocí eye-trackingu zkoumali míru pohybů očí u obrazů a jejich fotografických předloh. Působí fotografie a výtvarné dílo na diváka stejně, nebo se významně liší? 

Hodně záleží na kontextu, protože i fotografie krajiny, kterou si uděláte na mobil, a úžasný krajinářský obraz mohou vyvolat v podstatě totožné pocity. U obojího můžeme být svědky stejné pozitivní estetické emoce, může se tam objevit aktivace v oblastech mozku, které jsou spojeny s odměnou. Samozřejmě bychom našli i rozdíly, třeba ve větším zapojení prefrontálních oblastí mozku, které jsou zodpovědné za komplikovanější interpretaci a asociace u uměleckých obrazů.  

Při podobných experimentech jsme ovšem limitováni tím, že lidem promítáme digitální obrazy, digitální reprodukce uměleckých děl. Už se sice dělaly pokusy s eye-trackingem přímo v muzeu, ale to samozřejmě nelze provést s magnetickou rezonancí. Jako historik umění svým studentům vždy zdůrazňuji rozdíl mezi originálem a jakoukoliv reprodukcí. Už jen proto, že reprodukce nějakým způsobem změní rozměry originálu. Nicméně to neznamená, že by naše odpověď na výtvarné dílo a fotografii musela být zásadně odlišná. 

U uměleckých děl se také hovoří o auře. Ta asi není dobře měřitelná…

Není. Je to pojem, s nímž přišel německý kritik a filozof Walter Benjamin, ale pro mě osobně je to nehmatatelný koncept… Nicméně studentům také říkám: „Jestli se nedívá muzejní dozorce, tak si sochu osahejte.“ Může se to zdát trochu úchylné, ale je důležité vnímat i taktilní kvality materiálu; podobně před obrazem také chodíte ze všech možných stran, měníte úhel pohledu. Aura originálu pro mne spočívá v tom, že reálné dílo skýtá mnohem více příležitostí k aktivnímu, tělesnému i mentálnímu vztahování, které sebelepší reprodukce neposkytne.

Ukázka vzorových stimulů (obrazů uprchlíků) uplatněných při výzkumu Fusiform Activity Distinguishes Between Subjects With Low and High Xenophobic Attitudes Toward Refugees, zdroj: NÚDZ

Umělecká díla v galeriích často doprovází interpretační text nebo minimálně název. Jak to může ovlivnit vnímání díla? 

To jsme zkoumali v našem posledním experimentu. Skupině lidí ve funkční magnetické rezonanci jsme pustili osmdesát obrázků figurálních uměleckých děl s nějakým emocionálním námětem. Zajímalo nás, které obrazy je zasáhly nejvíce a které nejméně. Každý si domů odnesl digitální složku právě s těmito obrazy a měl za úkol si je v průběhu následujících čtrnácti dnů znovu projít. A u těch, které ho zasáhly nejvíce, zkusit promyslet, proč se tak stalo. U obrazů, které ho neoslovily, si zase měl přečíst komentář, který simuloval text z katalogu nebo z muzea. Pak ti samí lidé přišli na druhé kolo měření a my jim pustili tytéž obrazy. Chtěli jsme zjistit, jak velký vliv mělo to domácí „studium“ – reflexe, přemýšlení, četba… Výsledky byly překvapivé! A velmi povzbudivé. 

Na co jste přišli?

U obrazů, které doma znovu prostudovali, se masivně zvýšila aktivace mozku v řadě oblastí, které mají souvislost s takzvanými procesy sebeuvědomování. Tedy s částí mozku, o níž se ví, že je spojená se zpracováváním, s uvědomováním si sebe sama. Reakce byla silnější u obrazů, o kterých si lidé něco přečetli. Vysvětlujeme si to tím, že naše výzkumná skupina byla přeci jen složená z laiků, kteří nejsou zvyklí zamýšlet se nad obrazy a reflektovat, co vidí. Ale když si přečetli text a dívali se potom na obrazy znovu, efekt byl silnější nejen v těch sebereferenčních strukturách, ale také ve strukturách, které jsou odpovědné za sémantické zpracování, spojené s chápáním významu, ať už textu nebo obrazu. Lidé také při obou skenováních vyplňovali dotazníky ohledně toho, jak na ně obrazy působí, jak je esteticky hodnotí. Při druhém skenování je hodnotili mnohem lépe.

To je jeden příklad z našeho nedávného výzkumu, ale vědomí toho kontextu je širší. Například jedna studie prokázala, že abstraktní obrazy, které jsou opatřeny popiskem, že jde o dílo ze sbírky prestižní galerie, lidé hodnotí kladněji než obrazy označené jako počítačem generované, ač  mezi nimi esteticky nebyl žádný rozdíl. Takže ano, jak samotný název obrazu, tak i popis, text, zkrátka cokoliv, co obraz provází, podstatně ovlivňuje jeho vnímání. A platí to také u mediálních obrazů. U těch je důležité například to, jaký text obraz rámuje, nebo naopak, jak může obraz pozměnit vyznění textu. 

Jaká data se získávají při sledování pohybu očí? Oblasti, na které se člověk zaměří nejčastěji jsou znázorněny červenou barvou, zdroj: NÚDZ

Proč si někteří lidé vyhledávají realistické obrazy a jiné vzrušuje abstrakce? Souvisí to s naší mírou otevřenosti ke světu?

Moderní umění – ať už je to abstrakce, kubismus, expresionismus, zkrátka všechno to, co se zdálo tak extrémně nové a i dobová kritika to odsuzovala – je dnes mnohem více oceňované, výstavy abstraktního umění jsou populární, valí se na ně davy lidí. Přesto se jen menšina návštěvníků dovede těmto obrazům skutečně otevřít, vstoupit s nimi v dialog ústící v hlubší prožitek. Pro většinu lidí jsou galerie stále spíše turistickou atrakcí, místem, které si odškrtnou v itineráři: „Byl jsem v Centre Pompidou.“ Jenomže když se těch lidí zeptáte po půl roce, aby si vybavili aspoň jeden obraz, tak si nevzpomenou. Ty zážitky jsou poměrně povrchní.  

Souvisí s tím, jak vnímáme umění, třeba i to, do jaké míry dokážeme tolerovat nejistotu?

Souvisí. Intolerance nejistoty je zásadní psychologickou dispozicí, která předurčuje interakci se světem a je do určité míry objektivně měřitelná.  Lidé, kteří mají vyšší intoleranci nejistoty, více tíhnou k tomu ji redukovat a minimalizovat. A nejistota se netýká jen běžných životních situací, kdy třeba nevíme, zda nás partner nepodvádí, týká se právě i vnímání umění. 

Existují důkazy, zatím poměrně sporé, že u uměleckých stylů, jako je právě abstrakce, kde nemůžeme dojít k jednoznačnému porozumění, co je co, nastupuje v našem vnímání určitá míra nejistoty. Lidé s vyšší mírou tolerance nejistoty a s větší mírou otevřenosti novým prožitkům – což je další měřitelný psychologický rys – spíše dojdou uspokojení svého zážitku nebo doteku s abstraktním obrazem než lidé, kteří mají nízkou míru tolerance nejistoty.

Existují způsoby, jak míru tolerance vůči nejistotě zvyšovat?

Můžeme ji zvyšovat adaptabilitou, ale pokud je intolerance velmi výrazná typicky třeba v úzkostných poruchách, měla by nastoupit psychologická nebo psychiatrická intervence. To je aktuální téma mojí kolegyně psycholožky Veroniky Juríčkové. Zkoumá, jak lze zvýšit toleranci nejistoty vůči negativním mediálním sdělením a výsledkem by měla být mimo jiné i psychologická „mini intervence“, kterou by bylo možné zpřístupnit širokému okruhu lidí.  

K čemu nám vlastně je umění? Má smysl chodit v dnešní době do galerie?

Ve světě současného umění je dnes velmi vlivná představa, že umění má být nástrojem společensko-politické diskuze, boje proti nespravedlnostem, ať už domnělým, nebo skutečným. Já naopak trvám na tom, že umění má přinášet nějaký druh výjimečného prožitku, včetně prožitku krásy, a do určité míry být i lékem, který kompenzuje všechno to negativní, čím nás okolní svět zásobuje.  

Současně jde o jakési tréninkové pole pro naše afektivní a kognitivní schopnosti, třeba pro takzvanou teorii mysli, tedy schopnost detekovat mentální stavy druhých, nebo schopnost empatické projekce. Otevření se uměleckému dílu ale může také přinést mocný impulz pro naši sebereflexi a chápání vnějšího světa. Umění je nástroj simulace takových mentálních schopností. 

Jaké máte výzkumné plány do budoucna? 

Rádi bychom se věnovali uměleckým obrazům a estetickému vnímání i nadále, ale v současné době je naše pozornost prioritně zaměřena na mediální obrazo-texty, které naše vnímání a prožívání zasahují často bezprostředněji a jejichž vnímání má i dopady z hlediska duševního zdraví. Poznání psychologických a neurobiologických mechanismů působení mediálních zobrazení je předpokladem účinné obrany proti konspiračním teoriím, šíření nejistoty a negativity. Rozvíjíme tedy projekty, které jsou zaměřené tímto směrem, včetně strategií obrany proti takzvanému kognitivnímu válčení. 

Co si pod tím představit?

Pojem kognitivního válčení shrnuje všechny aktivity , které s využitím klasických i digitálních médií šíří obrazo-texty, jež podlamují důvěru v realitu, zvyšují polarizaci, šíří konspirační teorie a v důsledku vedou k různým formám iracionálního jednání a sociální patologie. V  centru naší pozornosti je právě problém nejistoty – jakým způsobem mediální obrazy a obrazo-texty přispívají k jejímu šíření, což u příjemců může vést až k úplnému rozkolísání obrazu světa. Ta obrovská nejistota se potom kompenzuje tím, že se lidé ztotožní s nějakou víceméně jednoduchou ideou, která jim vysvětlí, co se děje ve světě jim samým.   

Zbývá vám ještě čas na zkoumání toho, jak na nás působí umění?

V teoretické rovině ano, nicméně například pro nás klíčové výzkumy s využitím funkční magnetické rezonance jsou vázané na grantové prostředky (které pokrývají sedmdesát až osmdesát procent rozpočtu našeho centra). A je pravda, že granty, které běží teď, se většinou týkají spíše mediálních obrazů než umění. 

Ladislav Kesner v současnosti pracuje v Národním ústavu duševního zdraví jako výzkumník, zdroj: NÚDZ

Ladislav Kesner (* 1961)

V současnosti pracuje v Centru pokročilých studií mozku a vědomí v Národním ústavu duševního zdraví jako výzkumník a na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně přednáší dějiny a teorii umění. V letech 1986–1997 působil jako kurátor čínského umění v Národní galerii a v letech 1991–1993 byl ředitelem Sbírky asijského umění téže instituce. Ve své výzkumné praxi se zabýval například teorií vystavování v galeriích a muzeích, v současnosti zkoumá kognitivní a afektivní mechanismy vnímání a prožívání obrazů. Je autorem několika knih, mimo jiné Muzeum v digitální době (2000), jako editor je podepsán pod řadou svazků, například Aby Warburg: Porozumět dějinám umění a kulturní historii (2017), Obrazy mysli / Mysl v obrazech (2011) či Gombrich. Porozumět umění a jeho dějinám (2010).