Mnohahodinové filmové meditace Lava Diaze se pokouší nahlédnout temnotu lidské duše
Kinosály Uherského Hradiště v těchto dnech nabízí čtyři díla ikonického představitele filipínského nezávislého filmu Lava Diaze. Návštěvníci 49. Letní filmové školy mohou potkat básníka, hudebníka a filmaře na projekcích jeho snímků Melancholie (2008), Norte, konec historie (2013), Rod, zvíře (2020) a novinky Když vlny utichly (2022).
Sedmi a půl hodinová Melancholie je nejdelším snímkem letošní Letní filmové školy. Ve filmografii Lava Diaze (*1958) však jde spíše o „středometrážní“ počin, který svou stopáží „nestačí“ na jedenáctihodinovou The Evolution of a Filipino Family. Snímek Melancholie představuje prostřední část „trilogie traumatu“, kterou otevírá devítihodinová Smrt v zemi duchů a uzavírá šestihodinová Florentina Hubaldo CTE. Přestože se v případě Melancholie jedná o mnohahodinový experiment s plynutím času, Diaz dokáže objemnou stopáž překlenout napínavým příběhem. Vypráví o jeptišce, prostitutce a pasákovi, jež jsou součástí rehabilitačního programu na pomoc Filipíncům, kteří se vypořádávají se ztrátou blízkých, zabitých za vlády diktátora Ferdinanda Marcose.
Melancholie je příkladem toho, jak tvůrci z Latinské Ameriky a Asie obohacují proud kontemplativních děl, pro něž se vžilo označení slow cinema neboli pomalé filmy. Snímky, které vyrostly z evropské tradice Bély Tarra nebo Thea Angelopoulose, absorbují nové estetické a kulturní vlivy díky tvůrcům jako Thajec Apichatpong Weerasethakul, Číňan Wang Bing, Mexičan Carlos Reygadas, nebo právě Lav Diaz. U těchto povětšinou magicko-realistických děl, pracujících s odlišným plynutím času a otevírajících divákovi bránu k novému vnímání reality, se předpokládá přítomnost spirituální nebo duchovní vrstvy. Ta však u Diaze nedominuje. Filipínský tvůrce natáčí meditativní společensko-kritická dramata, jimiž se vyjadřuje k historicko-politické situaci své vlasti.
Jeho archetypální příběhy o boji dobra a zla, v nichž vystupují postavy prostitutek, vrahů nebo mučednic, mají leccos společného s ruskou literární klasikou, s Tolstým či Dostojevským. Není náhodou, že snímek Norte, konec historie, po němž následovala adaptace Tolstého povídky v titulu Ta, která odešla, volně čerpá z Dostojevského románu Zločin a trest. Ve snímku Norte, konec historie autor namísto pro něj typického černobílého obrazu pracuje s barevnými širokoúhlými kompozicemi. Ke klasickému kostýmnímu dramatu má ovšem film daleko. Příběh o studentovi práv, který zabije lichvářku, aby se zbavil dluhů a uvedl do praxe vlastní ideologický koncept čerpající z Nietzscheho filozofie, není jen charakterovou studií přítomnosti individuálního zla v člověku; je i portrétem kolektivního zla, jež postihlo Filipíny pod diktátorem Marcosem, jenž vládl v letech 1965–1985.
Lidskou podstatu ohledává Lav Diaz i ve snímku Rod, zvíře, považovaném za jeho nejpřístupnější dílo. Tvůrce v něm rozvíjí názor, že lidé nejsou více než zvířata. Dokládá to cesta trojice zlatokopů, kteří utíkají z otřesných podmínek dolů a putují hustou džunglí domů. Jenomže střet s divočinou, v níž člověk není ohraničen společenskými normami, odhaluje zvířecí podstatu postav – podléhají pudům a touhám. Rod, zvíře je jakousi volnou variací Norte, konec historie, v němž se hlavní postava rovněž odvrací od mravních principů a propadá se do temného podloží duše.
Diazův nový titul Když vlny utichly nabízí neobvyklé spojení žánrového filmu a autorského experimentu. Se žánrovými prvky filipínský tvůrce pracoval již v muzikálu Období ďábla nebo v dystopické sci-fi The Halt. Stejně jako Diazova ostatní díla se i tyto filmy, byť žánrově stylizované, vyjadřují k realitě filipínské společnosti. A platí to také o loňské variaci na western a film noir Když vlny utichly. Režisér se zde vrací ke svým začátkům z devadesátých let, kdy fotografoval do novin místa vražd a dalších kriminálních činů. Příběh dvou policistů je zasazen do doby vlády prezidenta Rodriga Duerteho, který roku 2016 na Filipínách rozpoutal válku proti drogám. Policie dostala za úkol vyvraždit všechny dealery a narkomany. Zabíjení civilistů příslušníky bezpečnostních složek a mrtvoly v ulicích se staly každodenní realitou. Na tomto historickém základě se odehrává souboj dvou policistů, kteří zastupují státní složky, ale mají odlišný názor na postupy bezpečnostních orgánů.
Diazovy filmy představují meditaci nad historickými proměnami filipínské společnosti, která se vyrovnává s mnohočetnými traumaty, ať už je to dědictví španělské koloniální nadvlády, režim Ferdinanda Marcose, anebo vláda jeho následovníka Rodriga Duterteho, kterého v roli prezidenta loni vystřídal pokračovatel Marcosova rodu, Bongbong. Kvůli tomuto cyklicky se vracejícímu zlu Lav Diaz neustále hledá paralely mezi minulostí a přítomností. Film je pro něj vymítací rituál, forma exorcismu i terapie temnotou, přičemž věří, že společnost se dá vyléčit.
Autor je filmový publicista a kritik