Oplakat to, co pozřela minulost. Film Minulé životy jako lék na prázdno zanechané odloučením

Zatímco letošní filmové premiéry výrazně zastínilo očekávání blockbusterového dua Barbie & Oppenheimer alias Barbenheimer, v letní nabídce se objevily i přehlíženější komorní snímky, mezi něž patří první hraný počin v New Yorku žijící třicátnice Celine Song , který si stihl po úspěšné premiéře na festivalu Sundance odnést nominaci na berlínského Zlatého medvěda.

Podobně jako ve svých dvou divadelních hrách (jednou z nich je beckettovsky laděné ostrovní drama o vztahu tří žen Endlings), i v Minulých životech Celine Song pracuje s jihokorejským kulturním odkazem. Tentokrát mapuje proměny sociokulturní identity pod vlivem emigrace, což je jak ústředním tématem filmu, tak i součástí osobní zkušenosti Song. Ohniskem jejích Minulých životů je Najong, později poameričtěná Nora Moon (Greta Lee), a její dětská láska Hesong (Yoo Teo). Jejich cesty se rozešly poté, co se dívčina rodina rozhodla přesídlit ze Soulu do Toronta. Nora je s tím smířená; je totiž přesvědčená, že „Korejci nedostávají Nobelovu cenu za literaturu“ a emigrace na Západ je pro její rodiče-umělce, ale vlastně i pro ni samotnou útěkem od vidiny neperspektivního kariérního růstu.

Nečekané shledání s láskou z dětství přiměje hrdinku Noru klást si otázku: „Co by bylo, kdyby?“ Scéna z filmu Minulé životy, foto: Aerofilms

Slibná spisovatelka Nora a inženýr Hesong však o dekádu později opět navážou kontakt, nicméně opět si postupně zmizí ze svých životů. Ale ta separace nezůstane bez doslovu: Hesong se po letech vydá za Norou, nyní žijící s manželem Arthurem (John Magaro), aby zjistil, zda za vrstvami jejich dlouholetého vztahu se skrývá osudová láska, anebo sentimentální stesk po nenávratné minulosti.

Popření honu za láskou

Osudová, neopětovaná, míjející se – tato a další přívlastky vytanou na mysli, když padne zmínka o kultovních romantických filmech, jejichž protagonisté musí čelit překážkám stojícím jim v cestě za naplněním vzájemné lásky. Spektrum těchto romancí však často problém zobrazuje coby otázku vlastního úsilí. Dosažení úspěchu ve vztahu s protějškem se často překrývá s jazykem kapitalistického diskurzu, v němž je láska odměnou za překonání osobních „nedostatků“ (viz transformace Vivian Ward v kultovním Pretty Woman) či pokoření znepřáteleného soka ohrožujícího romantickou idylu ústřední dvojice (jako v případě utkání mezi Danielem Cleaverem a Markem Darcym v Deníku Bridget Jonesové).

Trailer k filmu Minulé životy, zdroj: YouTube

Ve světle toho Celine Song převratně pracuje s konceptem osudu, jemuž se v Minulých životech přezdívá „inyeon“. Namísto toho, aby jedinec v této buddhistické metafoře byl strůjcem svého štěstí, stává se pasivním aktérem v síti vzájemně provázaných vztahů, jež jsou mu předem určeny. Pouto mezi Norou a Hesongem, ačkoliv velmi silné, není něčím, o co by dvojice ustavičně usilovala, natož nutně požadovala pro naplněný život.

Tam, kde by nezkonzumovaná láska byla – dle konvencí žánru – příčinou útrap, tam postavy v závěru díla projevují porozumění pro radikálně odlišné situace, v nichž se nacházejí a akceptují toto rozpoložení se vší bolestí, ale i s radostmi, které obnáší (na což ostatně naráží i odkaz na snímek Věčný svit neposkvrněné mysli, který Hesong zapáleně zhlédne na doporučení Nory). V jedné ze scén hrdinčin manžel Arthur v metanarativním komentáři projevuje humorný údiv nad tím, že ve společném příběhu jeho manželky a její dětské lásky by on „vystupoval jako nepřátelský bílý manžel, který stojí v cestě k znovushledání dvou osudových milenců“.

Právě v lehkém a nekonfliktním tónu interakcí mezi Norou, Hesongem a Arthurem spočívá nejsilnější stránka Minulých životů. Naplňuje film poutavou autenticito, podtrženou pečlivým, ale nenuceným projevem herecké trojice a minimalistickou kamerovou prací, která dokáže vystihnout městskou poetičnost newyorských ulic. Nutno zmínit, že v některých záběrech kameramana Shabiera Kirchnera je patrný vliv představitelů newyorské pouliční fotografie (například Saula Leitera). I z hlediska toho, že snímek pracuje s několika časovými rovinami – poslední dvě dělí dvanáct let – se Lee, Teovi a Magarovi daří vystihnout i poučenost a smířlivost, propletené s lehkou mírou cynismu, jež přicházejí s nahromaděnými životními zkušenostmi.

 Opuštěné krajiny

Navzdory tomu, že narativně věnují Minulé životy nejvíce prostoru rozplétání neuchopitelného vztahu mezi Norou a Hesongem, jejich relace funguje spíše jako metafora pro sentiment po zpřetrhaném emocionálním poutu, který přichází se životem v emigraci. Nora je ve filmu Hesongem několikrát označena za „tu, která odchází“. Hrdinka zprvu opouští své jihokorejské jméno, odjíždí do ciziny a učí se odlišnému jazyku, který jí postupně nahrazuje jazyk rodný. Tato proměna je zprvu motivována ambicemi přesahujícími hranice její domoviny. Ambice však po čase vyblednou a Nora sama vlastně neví, s jakým cílem překročila oceán a zanevřela na osobu, kterou mohla být v Soulu.

Nečekané shledání s láskou z dětství přiměje spisovatelku Noru (Greta Lee) klást si nové otázky. Scéna z filmu Minulé životy, foto: Aerofilms

Filozofové Gilles Deleuze a Félix Guattari kdysi napsali, že člověk se spíše než do individua zamilovává do krajiny znaků, kterou daný jedinec představuje. V tomto duchu Hesong pro Noru představuje krajinu minulosti, jejího dětství, ztraceného mateřského jazyka, jímž mluví plynule hlavně ze spaní, ale i osobu, kterou se nikdy nestala. Arthur je naopak její realitou, kterou dobrovolně žije.

Minulé životy však nejsou vztyčeným palcem, který nutí jedince přehodnocovat důsledky rozhodnutí. Jsou spíše plynulým procesem přijetí, jehož úzkostnější okamžiky se vyjevují v nuancích. Ty přitom nikdy nejsou natolik dramatické, abychom od zářného filmu Celine Song lítostivě odvraceli zrak.

Plakát k filmu Minulé životy, foto: Aerofilms