Nekrolog: Smrtí Jiřího Černého se uzavřela česká hudební publicistika minulého století

Pokud chcete znát data o profesní dráze Jiřího Černého, jenž zemřel 17. srpna 2023 ve věku sedmaosmdesáti let, není nic snazšího, než si je vyhledat na internetu. Wikipedia i některé z prvních nekrologů jich obsahují dost. Tohle budou nesoustavné a impresivní věty místy značně osobního charakteru.

Jiří Černý a Hana Zagorová na nedatovaném snímku, foto: ČTK – Alexandr Janovský

Jiří Černý vstoupil do mého života někdy na základní škole, snad dokonce již na jejím prvním stupni. Bydlel jsem na pražském sídlišti Spořilov. Moje matka se od konce šedesátých let podílela na rodinném rozpočtu tím, že vzala práci kolportérky denního tisku. Bylo to tehdy tak, že řada lidí měla předplacený denní tisk, který jim brzy po ránu do schránek roznášeli zaměstnanci a zaměstnankyně Poštovní novinové služby (PNS). To však nebyla jediná jejich povinnost; museli po večerech vybírat od předplatitelů inkaso. Neboli: museli chodit po partajích, zvonit a ptát se: Předplatíte si váš deník na měsíc, na čtvrtrok, nebo snad na delší dobu? S tímhle matce pomáhal otec, kromě jiného ctitel opery. Při pochůzkách za inkasem zjistil, že jedním z předplatitelů je i Jiří Černý, respektive manželé Jiří a Mirka Černých. Řečný otec vesměs prohodil s předplatiteli pár slov a o některých těch setkáních pak doma referoval. Tak i o Černých, o nichž věděl, kým byli – není mi známo, zda díky někdejšímu pořadu Houpačka, který měli Černí v šedesátých letech v Československém rozhlase, anebo z textů, které Černý publikoval v tisku. Každopádně se psal počátek sedmdesátých let a otec vyprávěl, jak mu někdy přišla otevřít Miroslava Černá s tím, že Jiří spí – byl totiž, po normalizačním vyhazovu z Rozhlasu, zaměstnán v tiskárně a pracovával tam někdy i v noci. Tohle manželství se však zanedlouho rozpadlo a Černý se ze Spořilova odstěhoval. Když jsme se pak později seznámili osobně, na mého otce-výběrčího si pamatoval včetně toho, že nějaké věty prohodili také o opeře…

Jan Rejžek a Jiří Černý (podle agenturního popisku jde o snímek z února 1992), foto: ČTK – Dušan Dostál

Když jsem se jako středoškolák rozhlížel, co by se dalo z tisku číst, nemohl jsem coby pilný návštěvník různých jazzrockových a rockových koncertů pominout hudební měsíčník Melodie. Do něho psal právě i Jiří Černý, u něhož jsem měl díky spořilovské epizodě pocit, že ho tak trochu znám. Ale tohle povědomí mě „živilo“ jen na počátku sčítání Melodie. Hltavě jsem se zorientoval, kdo, o čem a jak v ní píše – a Jiří Černý se pro mě stal jedním z orientačních bodů, přičemž „na náš Spořilov“ jsem si při čtení vzpomínal stále řidčeji. Jeho styl a náhled na věci byl rozpoznatelný, svébytný a inspirativní. Dá se mluvit o neokázalé zásadovosti, o nepodlézající otevřenosti, s nimiž tuzemskou pop music nahlížel a hodnotil. A když píšu pop music, tak tím myslím jak střední proud, tak třeba folkové nebo rockové „okraje“. Černý totiž v soudech nebyl rigidní, sarkastický, sekyrnický, ale také nebyl bezzásadový. Jeho kritické srdce bylo široké. V Melodii se dobře doplňovalo s některými ostřejšími mladšími kolegy, s Janem Rejžkem například (a především).

Ona otevřenost se projevovala nejen v psaní, ale i v osobnostním nastavení – Jiří Černý byl takzvaně zvědavý na člověka, byl schopen zapříst hovor se širokým spektrem lidí různého zaměření, věku, názorů. Naslouchal, nepovyšoval se. Jeho evangelická orientace byla žitá, i díky své vysoké postavě a tváři s výrazným, „nasávavým“ nosem měl v sobě cosi obecně, respektive a vlastně evangelicky otcovského. Dík za všechno, tati! – zakončil na Facebooku Jan Rejžek svoji zprávu o úmrtí Jiřího Černého. To označení nebylo od něho náhodné ani přehnané. Sirotek Rejžek intuitivně čerpal z onoho otcovského zřídla v Černém – a ten vztah v jedné své fázi nepostrádal ani synovskou rebelii a kritičnost vůči „otci“.

Jiří Černý 22. listopadu 1989 při vystoupení na demonstraci na Václavském náměstí v Praze, foto: ČTK – Stanislav Peška

Zpět k Černého psaní. Bylo klidné, nepředvádivé, věcné. Jeho texty se vyznačovaly literárností a barvitostí, která však nebyla zdobná. Často zdánlivě „jen“ popisoval, ale fakticky hodnocené hudební dílo vřazoval do kontextu – tu ve vsunuté půlvětě připomněl třeba volnou souvislost s nějakým literárním dílem, tu se společenskými jevy. Vedl čtenáře k tomu, aby neposuzoval ani tak samotné noty či slova textů, respektive jednotlivosti v nich, nýbrž aby se ptal po smyslu písně, sklady, alba, po hodnotě dané tvůrčí osobnosti. Mimoděk vzdělával, vedl k tomu, aby si člověk dohledal to či ono. Jeho příspěvky, to byla laskavá hutnost.

V oné heroické fázi Černého Antidiskoték, s nimiž během normalizace objížděl republiku a posluchačům v malých sálech při nich pouštěl desky, komentoval je a vůbec šířil rozhled, byl tento muž rychlé čapí chůze, který po ulicích chodíval s velkou taškou, v níž nosíval elpíčka, zdrojem cenných informací, jichž tady byl zoufalý nedostatek a určitý typ lidí po nich vyloženě lačnil. Černého kontextuální psaní a vykládání splňovalo – samozřejmě řečeno s jistou nadsázkou – funkci pozdějších hypertextů, do nichž lze zasazovat příslušné odkazy.

Jiří Černý (vlevo) a herec Jiří Bartoška (vpravo) v budově Melantrichu během třetí manifestace pořádané 23. listopadu 1989 Občanským fórem (OF) na Václavském náměstí v Praze, foto: ČTK – Petr Mazanec

A ještě jedno přibližné srovnání, tentokrát personální. V tuzemském kontextu by šlo jazyk a metodu Jiřího Černého usouvztažnit s psaním o generaci mladšího filmového kritika Jiřího Cieslara (1951–2006), byť každý z nich asi vycházel z jiných kulturních zdrojů. Oba se však vyznačovali esejistickým stylem, bohatým jazykem, intuitivním, někdy velmi senzitivistickým, impresivním přístupem k dílu. Proto psali především o tom, co je nějak vnitřně oslovilo, rozhodně nebyli rychle sortýrujícími, průběžnými glosátory čehokoliv na jimi sledované umělecké scéně. V obou se nacházela kombinace empatie a literárnosti. Proto na domácí scéně získali ve svých oborech pozici vlivných osobností, jejichž psaní ovlivňovalo nastupující generace – Cieslar po převratu působil na filmové vědě na pražské filozofické fakultě, Černý počátkem devadesátých let spoluzaložil časopis Rock & Pop, v němž se sešli autoři různých generací – od začínajících dvacátníků po padesátníka Černého.

Přijde mi zajímavé ještě jedno srovnání mezi Cieslarem a Černým, co se jejich polistopadových pozic a vlivu týče. V novém tisíciletí se vůči Cieslarově metodě vyhranila část studentů či absolventů filmových věd, kteří se díky novým možnostem rozhlédli po světě a zjistili, že existují i mnohé jiné, řekněme exaktnější přístupy k filmovým dílům, než je Cieslarova šaldovská empatičnost. Nastala vůči němu jistá emancipace, vytvořila se generační průrva. U Jiřího Černého tomu tak nebylo. Nejen proto, že zde neexistují studia psaní o pop music. Kontextuální psaní o populární hudbě má nadále svoji platnost, mění se především akcenty oněch souvislostí. I publicisté dnešní (taky už) střední generace, například Karel Veselý nebo Pavel Turek, nepíší ani tak „o notách“ jako o tom, co hudba sděluje, jakou sociální či politickou realitu odráží. Nicméně výsostné postavení autority, v níž se vypracoval Jiří Černý, už nemají a mít nemohou, neboť se radikálně proměnily společnost, kultura, sdělování; vše se fragmentarizuje, čas kritických titánů je pryč. V tomto byl Jiří Černý „pozůstatkem“ dvacátého století, jeho modernity, která je prostě minulostí.

Jiří Černý přebírá 24. října 2013 v pražském Národním divadle Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby, foto: ČTK – Vít Šimánek

A na závěr těchto útržků znovu něco osobního. Osud tomu chtěl, že ke mně Miroslava a Jiří Černí „přišli“ ještě jednou. Tentokrát nikoliv v přeneseném slova smyslu. V devadesátých letech mě opakovaně (každý zvlášť) navštívili v redakci MF Dnes, kde jsem vedl kulturní rubriku. Nebyla to setkání úplně příjemná. Mezi bývalými manželi hořel spor. Zažehlo ho vydání knihy Hvězdy tehdejších hitparád v roce 1989, což byl aktualizovaný rukopis práce, která měla vyjít v roce 1970 a navazovat na publikaci Hvězdy světových mikrofonů, kterou publikovali Jiří a Miroslava Černí rok předtím (stejně jako byli roku 1966 společně podepsáni pod svazkem Poplach kolem Beatles). Na obálce publikace Hvězdy tehdejších hitparád stálo pouze jméno Jiřího Černého. Paní Mirka, která se vrátila ke svému původními příjmení Filipová, tvrdila, že i na téhle knize měla svůj autorský podíl, který jí bývalý manžel upřel. Podle ní práci ještě před pádem režimu oportunisticky vydal pouze na své jméno a shrábl celý honorář, kdežto ona, signatářka Charty 77, mohla jen koukat. Žádala tedy satisfakci. Každý z nich mi coby zástupci deníku, který o případu také psal, vyprávěl svoji verzi událostí, z nichž ta zakládající, totiž vznik rukopisu, byla ovšem čtvrt století stará. Nebyl jsem s to je jakkoliv rozsoudit, v hlavě se mi honily tátovy glosy, když k nim chodil na Spořilově vybírat inkaso a povídal si s nimi – a bylo mi z toho smutno. Fakt je ten, že soud se přiklonil na stranu paní Filipové.

Jiří Černý s překladatelem a publicistou Josefem Rauvolfem v Praze 7. února 2013 při posledním rozloučením se s hudebním publicistou a kritikem Vladimírem Vlasákem, foto: ČTK – Marcel Ryšánek

Jen necelé dva týdny přes skonem Jiřího Černého publikoval v Deníku N Pavel Kosatík portrét tohoto muže v rámci svého cyklu Česká inteligence současnosti. Napsal v něm i tyhle věty: „Možná pro něho byla až moc důležitá ekonomie vztahů: jestli za to, co dá, od druhého taky dostane. Celý život si také vedl evidenci o tom, kde všude a o čem mluvil, jak dlouho to trvalo a kolik za to dostal. Byly to vlastnosti důležité u člověka, který jako zdroj nepřeberných hudebních informací sloužil nejen sám sobě, ale i mnoha přátelům. Naznačovaly však také někdy nevysoko zavěšené stropy jeho světa, které mu nedovolily ještě víc se otevřít a proměnit se z mistra menších žánrů a komentátora ostatních v člověka, který nové hodnoty vytyčuje sám.“ Může to znít krutě. Nevím, zda již fatálně křehnoucí, v nemocnici ležící Jiří Černý si stihl tyhle věty přečíst; zkouším si představit tu situaci a není mi z ní úplně dobře po těle. Ale život každé veřejně činné osobnosti je částečně i v rukách druhých, tak tomu prostě je. A velikost individuality nezřídka bývá doplňována malostí v některých aspektech (vybavují se mi kupříkladu spory o banality, které spolu vedli Jan Werich a Vladimír Holan, když bydleli v jednom domě).

Nechci, a hlavně nemám právo soudit takovéhle záležitosti. Kdo z nás není v něčem malicherný, ať hodí kamenem. Každopádně je Jiří Černý neopominutelnou českou kulturní osobností posledních bezmála šedesáti let.