Opusy pana Langana o všech příšerách, které vás dostanou

Poprvé se u nás Američan John Langan (* 1969) uvedl ve druhém svazku antologií S. T. Joshiho Černá křídla Cthulhu, které mapují podoby současné lovecraftovské prózy a poezie. Autorův Rozkvět nepatřil k nejlepším, ale rozhodně náležel k povídkám, u nichž čtenáři ocení zajímavé propojení tradičního (v tomto kontextu tradičně obskurního) nápadu a stylového provedení. V roce 2017 vyšla v časopise XB-1 povídka Takhle končí den, která komentuje průběh zombie apokalypsy z pozice divadelního inspicienta a spíše než prózu připomíná scénické poznámky. Zde se snoubení nápadu a stylu už nejevilo „zajímavým“, nýbrž zatraceně fascinujícím. Stejně jako před dvěma lety, kdy česky vyšel autorův román Rybář.

Rybář v podstatě obsahuje dva příběhy zasazené do téhož prostředí, ovšem v různých dobách. „Historická“ část (zaujímající prostředek románu) je vymazlená lovecraftovština, v níž se občas nemluví přízvukem cizinců, nýbrž přízvukem, jaký by měla ryba, kdyby se naučila lidskou řeč, a pořádá se hon na mystického leviatana. V té „současné“ sledujeme komorní drama dvou smutkem zničených vdovců, kteří na rybářské výpravě zabloudí do míst, kde realita ztrácí svou solidnost a dobrou pověst.

Obálka první autorovy do češtiny přeložené knihy; román Rybář vyšel v originále roku 2016, repro: Fobos

Langan v Rybáři potvrdil, že je znalcem všemožných hororových tropů, ale i to, že rád experimentuje. Někdy mu to vyjde lépe a někdy geniálně – jako v povídce Ztraceni ve tmě, blairwitchovské poctě akademické práci v terénním výzkumu moderních temných legend (povídka česky vyšla loni ve skvělé antologii Stíny Halloweenu). A o letošních prázdninách česky vydaná autorova kniha z roku 2013  Širá, masožravá obloha & další nestvůrné geografie (prosím, vychutnejte si ten název pokaždé, když můžete!) je nádhernou přehlídkou podobných pokusů. Jak už to u sbírek bývá, obsahuje i slabší kousky, ale tam, kde to Langanovi „secvakne“, se skrývají skvosty.

Potměšilý hráč

Langana jako autora definují v podstatě tři rysy. První už jsme zmínili – je fanouškem a znalcem hororu. Moc dobře ví, že lekačky jsou pro děcka a tenhle žánr je silný především v tom, jak ničí naše jistoty ohledně reality, zdravého rozumu a morálky. Možná při jeho čtení nebudete mít úplně problém sejít do sklepa vyměnit žárovku, zato budete po dočtení občas zírat do tmy s absolutní nejistotou, „co když“.

Za druhé, Langan má úspěšnou akademickou kariéru – přednáší o literární gotice i tvůrčím psaní, věnuje se reflexi hororového žánru a je jedním ze zakladatelů Ceny Shirley Jacksonové. Což se krásně prolíná se zmíněným pojetím hororu coby žánru primárně podvratného a zneklidňujícího, neboť málokdo dokázal rozložit své čtenáře a čtenářky jako Shirley Jacksonová (nahlédněte do jejích česky vydaných povídek, nebudete litovat). Také si z nějaké literární teorie Langan občas vypůjčí nejen koncept, ale i název (viz ve zde nyní recenzované sbírce vlkodlačí povídka Rozvrat, což je termín označující chvíli, kdy se působením monstra definitivně boří starý svět a postavy vstupují do nového).

John Langan na ilustraci k té epizodě podcastu Humming Fools, v níž byl hostem, zdroj: ominous.media

A za třetí? Langan disponuje smyslem pro humor a potměšilé oborové fórky. Čímž myslíme komunitu tvůrců hororu. Ostatně akademici dovedou někdy být pěkně veselá cháska, jak dokládají historky o panu profesorovi jménem Tolkien a jeho vikinských nájezdech na Oxford. Langan si tedy opakovaně potměšile hraje s postavami, které se živí v akademické sféře, a zároveň přispívá nebo iniciuje projekty jako Jack Haringa Must Die! To byla knížečka krátkých příběhů, v nichž Langan a jeho známí opakovaně zavraždili kritika a občasného spisovatele hororů Jacka M. Haringu, a řadu z nich pak zveřejnili v určený čas na svých blozích. Přispěli například Paul Tremblay, Jack Ketchum, Livia Llewellyn nebo Laird Barron (k němuž se tu ještě dostaneme). Langanův příspěvek se jmenuje Děti a reflektuje učitelské zázemí pana Haringy, kterého zde sežerou zombifikovaná děcka.

Právě tato povídka posloužila v Širé, masožravé obloze & dalších nestvůrných geografiích jako otvírák. A měli byste být varováni, že je to opravdu jen hříčka, která vám o Langanovi nedá relevantní představu. Bez znalosti kontextu jejího vzniku ji odmávnete jako naprostou pitomost.

Naštěstí následuje Tak končí den (nový překlad v úvodu zmíněné a předtím již česky vydané povídky). I více jak deset let po svém vzniku je to jeden z nejsvěžejších pohledů na zombie subžánr. Dost možná proto, že v něm o zombie ani nejde. Jedná se o působivé zamyšlení nad tím, jak může skončit naše civilizace, což nebude přehlídka spektakulárních atrakcí, nýbrž mozaika srdceryvných komorních dramat. Ne náhodou leží v jádru povídky trýznivá duševní smyčka ženy, která nedokáže opustit úvahy nad svým rozhodnutím běžet před zombie do kuchyně pro nůž, namísto toho, aby do obýváku spěchala za svými dětmi. V komentáři k jiné povídce ve sbírce Langan říká, že lovecraftovské pastiše – jakkoliv si čas od času střihne něco, co se v tomto oboru blíží genialitě – moc nemusí, ovšem uznává, že občas se jimi dosáhne podivuhodného emočního účinku. A právě to platí o Tak končí den a zombie příbězích.

John Langan, který za román Rybář získal Cenu Brama Stokera, zdroj: Bram Stoker Awards

Monstra vás dostanou víckrát než vy je

Langanova sbírka slouží jako pozoruhodná přehlídka klasických monster a toho, jak s nimi pracovat. Zmíněný Rozvrat vypadá jako komentář ke storyboardu chystaného filmu – a bohužel vyzní tak nějak do ztracena. Titulní Širá, masožravá obloha je zajímavým převrácením upířího mýtu, v němž parta amerických vojáků narazí v Iráku na něco, co přichází z nebe a zmasakruje jejich jednotku. Pro většinu autorů by to bylo vše, Langan to ovšem použil jako odrazový můstek a věnuje se tomu, jak přeživší v průběhu náročné rekonvalescence a na pozadí traumatem zničených rodinných vztahů chystají monstru odplatu.

Text Psí město těží z lovecraftovských ghúlů, ovšem již ovlivněných tvorbou Caitlín R. Kiernanové, po níž Langan pojmenoval jednu z postav. Na Lovecrafta se odvolávají i Mělčiny, popisující svět „poté“ z pohledu muže, jenž se snaží přežít díky každodenní rutinně a vzpomíná na svůj normální život před krabem, který může i nemusí být z našeho světa. Matka z kamene vypráví o pátrání deprimované akademičky po okolnostech zvláštního exorcismu provedeného na záhadné soše. Povídka je založena na témže principu jako mladší Ztraceni ve tmě, jen je o něco horší a chybí jí tak úderná pointa.

Kde naopak pointa – a přímo geniální – nechybí, je Technicolor. Příběh, jenž se tváří jako univerzitní přednáška o Poeově Masce Rudé smrti, má skvělého vypravěče, který odborný výklad prokládá veselými fotkami své ženy a nabídkou podomácku vyrobených sušenek. Zároveň však představuje jednu z nejlepších mystifikací ve stylu Necronomiconu, jaké moderní horor nabízí. No a pak je tu závěr, kde se vše nádherně převrátí – jestli se tahle povídka nestane ve studentském prostředí kultem, tak jen proto, že je literatura definitivně mrtvá.

Obálka druhé autorovy do češtiny přeložené knihy, repro: Fobos

Příjemnou pointou, byť v knize není zařazena na konec, disponuje i krátká povídka Červen 1987. Autostop. Pan Norris, což je kousek z podobného ranku jako úvodní Děti. Tentokrát ovšem věnovaný Lairdu Barronovi, podle mnohých nejvýraznějšímu stylistovi z generace hororových tvůrců nového tisíciletí, ale také člověku, který vyrůstal na Aljašce, jezdil slavný závod psích spřežení Iditarod a má klípec přes oko. Langan jej opakovaně považuje za svého duševního bratra, oba se vzájemně podporují. A když byl Barron loni v ohrožení života bez zdravotního pojištění, byl to Langan, kdo zorganizoval sbírku a pomoc mezi kolegy i fanoušky (přispívali lidé z celého světa včetně České republiky – jinými slovy, fandom si svého milovaného autora skutečně vlastními silami zachránil).

V textu Červen 1987. Autostop. Pan Norris tedy Langan učinil Barrona hrdinou příběhu o jednom hodně nepovedeném autostopu; text vznikl v době, kdy – slovy autora – Laird nebyl šťastný a bylo třeba jej pobavit. Barron mu na oplátku napsal do Širé masožravé oblohy & dalších nestvůrných geografií doslov pojatý jako povídku, v níž šílený spisovatel Langan mámí z Barrona jeho tajemství, aby jej následně zavraždil jako bezpočet dalších obětí své rozvíjející se kariéry…

Sbírka Langanových povídek tak dokazuje, jak široký záběr může moderní, poctivě dělaný horor mít. Ale i to, jak je ta sebranka jeho současných hvězd nejen děsivá, ale i zábavná a v nejlepším slova smyslu hravá.