Pozor, přílet! Ruska zpovídá ženy zasažené válkou na Ukrajině. Zrodila se jedna z knih roku
Když otevíráte knižní soubor složený ze svědectví lidí krutě postižených nynější válkou na Ukrajině, nepředpokládáte oddychové čtení. Ale síla publikace Odnes můj žal předčí nejspíš všechna očekávání. Tedy pokud se člověk pokusí vcítit se do osudů vyprávějících. A nemůže si neuvědomit, jak dalekosáhlé důsledky bude mít to, co se na Ukrajině nyní děje.
Svazek Odnes můj žal čítá čtyřiadvacet kapitol. Vyjma té poslední, v níž autorka Katěrina Gordějovová píše sama o sobě, v každé z nich naslouchá nějakému člověku či několika lidem a skládá tím určitý příběh. Vršením jednotlivých příběhů vzniká plastický, zdaleka ne černobílý obraz nynějšího dění na Ukrajině a koneckonců také v Rusku, i když je zcela zřejmé, že autorka není nestrannou pozorovatelkou. Tím se dostáváme k tomu, kým tato žena je. To přiblíží specifičnost její pozice.
Katěrina Gordějevová (* 1977) je ruská novinářka. Do roku 2012 byla válečnou reportérkou ve federálním televizním kanálu NTV. Ten se dostával pod čím dál větší tlak Kremlu, s čímž nesouhlasila, a tak odtamtud odešla. A když Rusko anektovalo Krym, zemi opustila. Od roku 2015 žije v lotyšském exilu. Provozuje YouTube kanál Скажи Гордеевой (Řekni to Gordějevové), jehož jednotlivé epizody mají i miliony zhlédnutí. Loni v srpnu jí byla udělena Mezinárodní novinářská cena Anny Politkovské a následující měsíc ji ruská moc označila za „zahraničního agenta“. Primárně je Gordějevová reportérkou a dokumentaristkou. Při natáčení snímku Lidé ve válce navštívila uprchlická centra v několika státech i lidi, kteří se nacházejí mimo ně, ale válka je rovněž odmrštila z vlasti. (Jedna z kapitol začíná v Brně, kam autorka přijela za ženou jménem Larisa.) Z oněch rozhovorů vznikla i kniha Odnes můj žal.
Fotoreportér Associated Press Jevgenij Maloletka, držitel ceny Fotografie roku na soutěži World Press Photo, pózuje před svým vítězným snímkem těhotné ženy nesené v troskách porodnice po ruském vojenském úderu v Mariupolu na Ukrajině. Amsterodam, 20. dubna 2023, foto: AP Photo / Profimedia.cz – Peter Dejong Monstrum si tě najde
„‚Rusové pro nás byli v zásadě přátelé, tak co se potom stalo? Vždyť vy taky musíte mít známé… myslím jako z Ukrajiny. A ti vám přece nic takového nedělali. Tak proč nám vy tohle děláte? Nevím, co si o tom všem mám myslet, nevím, co po nás chcete, nevím, jak se k vám mám chovat. Zkrátka… Promiňte.‘
Saša si kouše rty. Vím, že bych měla nějak reagovat. Beru ji za ruku a říkám:
‚Mně se nemáte za co omlouvat, zasloužíme si to. Vy jste moji zem nebombardovali, to moje země bombarduje tu vaši. A já nemůžu najít slova, kterými bych vás mohla poprosit o odpuštění.‘
Asi pláču. Během rozhovoru nikdy nepláču, ale teď si nemohu pomoct. (…) Najednou si (Saša) hluboce povzdechne a říká:
‚Co jste to jenom provedli? Jak jste mohli tohle všechno takhle pokazit na léta dopředu, těch životů, co jste zničili. A jiný život už mít nebudeme. A vy taky ne. Teď už se to nedá napravit, chápete to? Je to navždycky.‘
‚Co je navždycky?‘
‚To prokletí je navždycky.‘‘‘
Jeden ze snímků fotoreportéra agentury Associated Press Jevgenije Maloletky z obleženého Mariupolu. Autor letos vyhrál 1. cenu v kategorii Story News v rámci Istanbul Photo Awards, mezinárodní soutěži zpravodajské agentury Anadolu, foto: Agentura Anadolu / Profimedia.cz – Jevgenij Maloletka Tento úryvek je z rozhovoru autorky s Ukrajinkou Sašou, matkou malé dívenky Káti, který proběhl v Polsku. Manžel je v armádě. S dcerou utekly z bombardovaného Charkova, po zážitcích, jež si zde odpustíme. Jde nám tady o pocity: Zprvu Saša nechce s Gordějevovou ani mluvit – proto, že je Ruska. Není to v knize jediný případ, kdy reportérka čelí obviněním kvůli své národnosti, a dost dobře neví, co s tím, neboť ty lidi do značné míry chápe. Přeživší ne vždy mají po prožitém utrpení sílu na pečlivé rozlišování; někteří prostě Rusa či Rusku nechtějí ani vidět.
To, o čem hovoří Saša, tedy rozvrácení vzájemných ukrajinsko-ruských vztahů nadlouho dopředu, lze nepřímo vyčíst i z mnoha dalších kapitol knihy. A rovněž to, že psychika Ukrajinců bude na dlouhá desetiletí válkou těžce poznamenána, i když boje jednou skončí. Každodenní stres z bombardování se vrývá do myslí miliónů Ukrajinců. Nemusíte totiž být zrovna bezprostředně postiženým, rozumějte fyzicky poznamenaným nebo o příbuzné připraveným člověkem. Stačí i zvuky; už ty mají moc se do vás nadobro zakousnout. Například vzdálené dunění dělostřelecké palby. Nemluvě o zvuku letící munice nebo rakety, na to se ujalo slovo přílet. (Autorka: „Slovo z newspeaku rusko-ukrajinské války. Poprvé jsem ho slyšela v roce 2014 od jedné uprchlice z Doněcka. Teď přílet říkají všichni. Nejen uprchlíci.“)
Ve válce se jinak vnímá čas
Základní dojem ze svazku Odnes můj žal lze proto formulovat i takto: vše bylo rozsekáno, rozřezáno, roztříštěno. Nejen hmotně a fyzicky, nýbrž i kulturně a psychicky. Válkou stižení lidé jinak vnímají čas. Život před ní se jim náhle zdá být obrovsky vzdálený. Když bezprostředně čelí palbě, čas jako by ustrnul, zastavil se; okamžiky se zdají být nekonečné. Často se v lidech po takových prožitcích usadí pocit depersonalizace. Traumata se budou přenášet do dalších generací, neboť psychicky je poškozeno i značné množství dětí, které jednou budou mít své děti (a jak výzkumy v souvislosti s holocaustem doložily, trauma se po generace přenáší i geneticky).
V tomhle je výmluvná hned úvodní sekvence z filmu Mariupol očima obyvatel (2022) britského dokumentaristy Robina Barnwella, který je dostupný na HBO Max. Asi sedmiletý chlapec s velkýma očima a vážně působícím pohledem vypráví, že když oči zavře, vidí zas a znovu výbuch a vše, co nastalo potom, včetně překračování mrtvol. Obdobných okamžiků zprostředkovává i Gordějevová celou plejádu a právě Mariupol je v nejednom příběhu její publikace místem, kde takové drastické scény nastaly. Ukrajinci a Ukrajinky, kteří ho byli nuceni opustit, o něm mluví jako o městě, které se v předválečných časech pozvolna stavělo na nohy, mělo svou dynamiku. Obdobně vzpomínají na předválečný Doněck – jako na město s budoucností. Dnes ovšem svět neví o Mariupolu prakticky nic – kolik tam zemřelo lidí, kolik jich zůstalo, co se ve městě nyní děje a další a další fakta. Ruská správa dostala lokalitu pod poklop; ověřitelné informace prakticky nejsou dostupné.
Náraz utrpení a devastace je natolik intenzivní a dostředivý, že někteří lidé – a Gordějevová zpovídala především ženy – vnímají válku coby jakési nadosobní monstrum, které si vás okamžitě přivlastní, vtáhne vás proti vaší vůli, jde po vás, chce vás zničit. V tu chvíli je vám až lhostejné, kdo zrovna střílí, hlavně aby to, ksakru, ustalo. „Seru na to, kdo má pravdu, kdo za to může,“ říká Julja z Mariupolu. „Potřebujeme žít. To je celý. (…) Jasně, tu válku začalo Rusko, to vy jste začali. Ale zvěrstva už potom páchal každej zvlášť. Nebo snad ne? Ve válce žádní hodní nejsou. A tuhle pravdu už vám nikdo neřekne. O tom nikdo nemluví.“
Julja je z těch, kteří před boji odjeli do Ruska. Když s reportérkou mluvila, stáli těsně za nimi dva muži a poslouchali, jeden byl nejspíš z ruských tajných služeb. Fatalistka Julja tvrdí, že se jich nebojí, protože strach jí došel poté, co byla nucena zažít v Mariupolu. Jednadvacetiletý Danila, muž bez jedné nohy, říká autorce v Hamburku, kde je na doléčení, že on se do Mariupolu už nechce nikdy vrátit, ať v něm bude vládnout kdokoliv; chce se adaptovat v Německu.
Ukrajinská vlajka na ulici v Mariupolu, který obsadilo Rusko; 18. dubna 2022, foto: AP Photo / Profimedia.cz – Alexej Alexandrov Velký podvod
Gordějevová narazí rovněž na lidi zpracované ruskou propagandou, a ti vyprávějí věci, jež jsou v evidentním rozporu s realitou. Týká se to zejména toho, co se dělo na Donbasu ještě před vypuknutím nynější války. Ano, nynější, neboť pro mnoho tamních obyvatel válka fakticky začala už v roce 2014, když území začalo být porcováno separatistickými silami řízenými z Ruska. Ale taková Galina Lvovna snášela tehdejší boje s nadějí, „že u nás budeme mít ruský svět, že k nám přijde ruské jaro“. Nedočkala se. Jako mnozí další, i ona je nyní zklamána z toho, že Putin nesplnil naděje, které do něj vkládala. S tím souvisí i poznání, že ruské úřady pracují liknavě nebo přezíravě vůči těm, kteří z Ukrajiny utekli do Ruska. Slibují leccos, plní z toho zlomek. Dalším leitmotivem knihy je atmosféra v Rusku, strach tamních občanů veřejně mluvit, chtít po úřadech například informace o mužích nasazených do války. Tato procitnutí se dají shrnout pod slovo podvod; mnozí se prostě cítí být Kremlem podvedeni. Ale to je vše – proti téhle mašinérii nezmohou nic.
Jinými leitmotivy souboru Odnes můj žal jsou líčení toho, co lidé při bombardování prožívali ve sklepích, jak přes ruské filtrace opouštěli svá bydliště, dále svěřování se zpovídaných s tím, jak rychle se v člověku dokážou probudit instinkty pro přežití. Nebo také poznání, že když uléháte s tím, že se druhý den ráno vinou bombardování už také nemusíte probudit, přepne vás to do režimu pouhého fungování, jež není plnohodnotným životem.
Čtenář/ka v knize narazí na sto a jednu jednotlivost, kterou si prostě nevymyslí. Po výbuchu minometného granátu osleplá Irma nyní v Německu vzpomíná: „‚Když nás toho dvacátého čtvrtého začali (v Chersonu) bombardovat, otec s matkou mi volají, prý: Řekni vojákům, až tam přijdou, že máš otce ruského důstojníka, prsa samou medaili, a oni se tě ani nedotknou. To nepochopíte.‘“
Kvůli názorům na válku se štěpí, rozpadají rodiny. Čtyřiaosmdesátiletá Světlana Alexandrovna v evakuačním autobuse jedoucím z bombardovaného Bachmutu zešílela, najednou začala volat svoji maminku, protože mysl se jí přesmykla do roku 1942, kdy jako čtyřletá zažila během druhé světové války popravu svého dědy, který před nacisty ukrýval partyzána. // Irinu při cestě z Buči vyzval na filtračním stanovišti ruský voják, který si chtěl prohlédnout kufr vozu, v němž jela: „Vezměte si čepici, ať nenastydnete.“ Vyptával se, zda nevezou nějaké zbraně. „‚Ale to už jsem slyšela jakoby ze sna, protože tam, odkud odešel, myslím tedy přímo za ním, ležela dvě těla. Docela maličké děti, jedno přímo v zavinovačce, nemluvně, druhé o něco starší. Obě mrtvé. Jen krok od nich vybuchlé auto. A kousek dál chlapec na kole, asi patnáct mu mohlo být, jel zabalený do bílého prostěradla, zjevně, aby ho nezabili. Ale oni ho zabili. Tak tam ležel na boku, na zádech bílé prostěradlo jako kněžskou mantii. To všechno bylo schované za zády vojáka, který mi radil, ať si vezmu čepici, abych nenastydla, rozumíte tomu?‘“
Katěrina Gordějevová sice není taková výsostná stylistka jako proslulá reportérka a spisovatelka Světlana Alexijevičová, avšak není ani žádným „průtokovým ohřívačem“ nasbíraných zpovědí. Umí reportáži vtisknout tvar, výstižnost, pointu. Některé pasáže její práce Odnes můj žal se silou svého účinku textům běloruské nositelky Nobelovy cena za literaturu vyrovnají. Tohle je jedna z letošních knih roku.
Obálka českého vydání, repro: Maraton
Katěrina Gordějevová: Odnes můj žal
Přeložil Václav Štefek. Maraton, Praha 2023, 328 stran, doporučená cena 438 korun.
