Anna Karenina zůstala ve Švandově divadle nenaplněnou láskou

Minimalistickou scénou tvůrčí tým příběh vytrhl z původního dobového kontextu. Dominantním scénografickým materiálem je zvlněný plast rozostřující postavy za ním – osoby ztrácející jasné obrysy. Příběh by mohl prožívat kdokoliv. Právě přes scénografii a současné kostýmy Marka Cpina vyniká univerzálnost témat. I v dnešní době, kdy na rozvod už není nazíráno jako na zločin, je nabourání rodinné stability, zklamání sebe sama v rodičovské i partnerské roli či snaha udržet vztah s ohledem na štěstí dítěte velmi křehkou, niternou – a přes toleranci společnosti – bolestivou životní zkouškou.

Emoční pouto matky a dítěte je přenositelné navzdory staletím. Jestliže je tohle z inscenace patrné, je to však zásluha především Lva Nikolajeviče Tolstého, nikoliv dramatizátora a režiséra Martina Františáka. Inscenace totiž neakcentuje ženské téma nijak výrazně. 

Scéna z inscenace Anna Karenina v pražském Švandově divadla, foto: Švandovo divadlo – Patrik Borecký

Tvůrci se rozhodli jinak – vyzdvihnout politický či náboženský rozměr. Režijně-dramaturgické zacílení tímto směrem je přijatelné teoreticky, jistě by mohlo fungovat i v nynějším kontextu, ale v této inscenaci se to nepotvrzuje prakticky. Víc než v situacích a v jednání se myšlenky projevují ve statických slovech, stávající se plakátovými prohlášeními. Tak například rezonující obraz zdvižené paže s kladivem zaniká v upovídaných, rozvláčných scénách. Naléhavost v dikci Jakuba Tvrdíka jako Konstantina Levina přikládá slovům důležitost a zanícenost by mohla vést k aktivizaci diváka, ale v celkovém tvaru se rozmělňuje. 

Rozpačitě působí i vztah Anny Kareniny (Hana Briešťanská) a Alexeje Vronského (Mark Kristián Hochman). Jako by režie opomenula zažehnout vzplanutí ústřední dvojice – i láska na první pohled potřebuje na divadle motivaci. Zničehonic se mezi námi rozjíždí fatální osudový vztah, z něhož však není cítit ani emocionální, ani fyzický chtíč. Oba herci sami o sobě na jevišti existují plně a soustředěně, ale ve vzájemném kontaktu jsem mezi jejich postavami necítila napětí. Setkání Anny a Alexeje roztáčí natolik zásadní události v životě obou dvou, že pokud mezi dvojicí nepanuje chemie, bortí se motivace dalšího jednání. Ztracená jiskra může být případem jedné reprízy, ale obávám se, že na ni prostě není založeno v počátečních situacích, v jejich výstavbě.

Mark Kristián Hochman (Alexej Vronskij) a Hana Briešťanská (jako Anna Kareninová) v inscenaci Anna Karenina pražského Švandova divadla, foto: Švandovo divadlo – Patrik Borecký

Rovněž jsem se ztratila v hledání jednotné režijní estetiky. Martin Františák se v jistých momentech uchyluje k akci představující metaforu. Například, když se Kitty (Anežka Šťastná) potkává s Konstantinem Levinem, začnou spolu hrát stolní tenis. Hra není plynulá, rytmická, hráči jsou křečovití. Jakmile si vezme do ruky pálku Alexej Vronskij, jako by se hrálo mistrovské utkání. Tento obraz je funkční metaforou pro chemii obou párů a zároveň ukazuje vztahy jako hru. Jenže dál se s takovými metaforickými obrazy v režijním přístupu příliš nepracuje. Podobně slepou uličkou je hruška v rukou Stivi Oblonského (Jacob Erftemeijer) v prvním obrazu. Muž třímající ovoce se sice v následujícím obrazu objeví (Konstantin Levin s melounem), ale dál se tento motiv nerozvíjí a visí ve vzduchu bez možnosti jej klíčovat. Tyto režijní nápady se přitom proplétají s realistickým přístupem k hereckému vyjádření i k aranžování situací a se zmíněným slovním politicko-náboženským apelem. 

Ačkoliv je Alexej Vronskij můj oblíbený literární milenec, bohužel mě jeho osud s Annou absolutně minul. Inscenace ve „Švanďáku“  zůstává nenaplněnou láskou.

Plakát k inscenaci Anna Karenina, repro: Švandovo divadlo