S panem Burkem jsme prožili velmi laskavé a konvenční odpoledne

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho napsal dramatik a režisér Ladislav Smoček pro „svůj“ pražský Činoherní klub a hru poprvé na této scéně inscenoval v roce 1966. Znovu ji pak na téže scéně nastudoval roku 1990 s Bolkem Polívkou v hlavní roli – a tuto inscenaci má „Činoherák“ na repertoáru dosud! 

Přestože se panu Burkemu v ono titulní odpoledne dějí opravdu podivné věci, nejedná se o nezřízenou absurditu. Titul je divácky vstřícný a svým charakterem může uspokojit i publikum vyhledávající konvenčnější tituly. A nadto v Jihočeském divadle pojali Smočkovu hru jako odpočinkovou grotesku dovolující vyniknout hercům ve stylizovaném hereckém výrazu. Některým se jej povedlo naplňovat přirozeněji, některým méně, nicméně celkově se daří držet hyperbolizované obrazy v intenzitě, která nepřipomíná řachandu. 

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v Jihočeském divadle: Tomáš Drápela a Věra Hlaváčková, foto: Jihočeské divadlo – Hynek Glos

Už úvodní výjev nastavuje groteskní způsob vyprávění. Svatava (Natálie Drabiščáková) společně se svou matkou Outěchovou (Věra Hlaváčková) drhnou podlahu s vystrčeným pozadím směrem do hlediště. Pohupující se zadky, odhalené podkolenky a vzdechy demonstrující těžkou fyzickou práci avizují nadsázku. Právě Drabiščáková v naplnění herecké stylizace převyšuje kolegy a kolegyně. Její komický potenciál je všudypřítomný, přirozeně hyperbolizuje hlasový i fyzický projev, daří se jí balancovat na tenké hranici mezi groteskní nadsázkou a karikaturou. Postavu nahlíží s nadhledem, umí se jí zasmát, ale nevysmívá se jí. Herečce hraje do karet jasná charakterizace postavy: Propojuje se v ní přímočarost zralé bodré ženy s laskavostí a touhou po lásce. Herecký projev Drabiščákové inscenaci zkrátka pozvedá a převážně v obrazech s ní je naplněn komický potenciál situací.

Rovnocenným partnerem jí je Tomáš Kobr v roli studenta Tichého. Propojuje ostýchavost nezkušeného muže s energickým odhodláním. Činí tak s kousavostí. Plasticita téhle dvojice stojí na protikladných vlastnostech: přímočarost a křehkost Svatavy, ostýchavost a střemhlavé odhodlání Tichého.

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v Jihočeském divadle: Jiří Untermüller, Tomáš Kobr a Natália Drabiščáková, foto: Jihočeské divadlo – Hynek Glos

Výkon Tomáše Drápely v titulní roli bohužel nemá takové parametry, ovšem nelze to ani tak přičítat herci (Drápela prokazuje svou technickou vybavenost především v pohybovém přístupu k herecké stylizaci), nýbrž dramaturgickému výkladu postavy a jejímu režijnímu uchopení. Postava působí charakterově nepříliš zřetelně; jeho Burke je podivín, k němuž je těžké si vytvořit vztah, což je přitom pro zápletku hry důležité. 

Tematicky si jihočeská inscenace neklade žádné nároky na kontakt s dnešní dobou. Myslím, že obhajobou pro výběr Smočkova titulu je především žánr a předpokládané uspokojení „relaxujícího“ diváckého vkusu. Bráno takto, jsem k výběru shovívavá, chápu jej. Na repertoáru je nyní laskavá komedie konvenčního zpracování. Pro tituly méně konvenční má Jihočeské divadlo vytyčen jiný prostor, takže nakonec i tvůrčí přístup režiséra Janusze Klimszy je pochopitelný. 

Natália Drabiščáková na plakátu k inscenaci Jihočeského divadla, repro: Jihočeské divadlo