Můj film o Libuši Jarcovjákové je víc o člověku, než o fotografii, říká režisérka Klára Tasovská

Proč jste se rozhodla udělat dokument právě o Libuši Jarcovjákové?

Původní idea přišla od dramaturgyň České televize Evy Dvořákové a Iriny Minaříkové. Bylo to krátce po Libušině výstavě v Arles (pozn. redakce: výstava Evokativ byla součástí fotofestivalu Les Rencontres d’Arles v roce 2019). Přišly za mnou, že by bylo zajímavé udělat dokumentární film s Libuší, který by mapoval její stopy po zemích, kde žila.

Jiné zakázky moc neberu, ale když mi přišel tenhle e-mail od Evy a od Iriny, měla jsem obrovskou radost, protože jsem už Libušinu tvorbu zaznamenala a hrozně mě zajímalo se s ní setkat a vidět, jaká je a co se s tím vším dá dělat. První návštěva u ní mě naprosto nadchla, protože jsem viděla otevřenou osobu schopnou bez příkras a otevřeně mluvit o tématech, která jsou hrozně současná. I když je řešila před padesáti lety, tak si myslím, že stále rezonují ve společnosti a zajímají nejen mě: Jaké je to být ženou, boj s vlastní identitou, propojení života a tvorby, otázky mateřství, queer téma… To všechno v Libušině příběhu je.

Film jste se nakonec rozhodla odvyprávět výhradně prostřednictvím fotografií Jarcovjákové a četbou z jejích deníků. Co vás k tomu vedlo?

Měla jsem už na začátku nápad udělat film jenom z fotek. Kolegové z toho byli nejprve trochu zaskočení – je to přece velká škoda, když máme živou autorku. Ale do toho zasáhl covid a Libuše byla doma a začala skenovat negativy z Japonska. Když jsem za ní přišla a uviděla to množství fotek, tak se přede mnou otevřel hrozně zajímavý příběh. Nejen z fotografií, ale i z deníků, které si celý život píše. Takže jsem si říkala, že materiál už máme. A že je potřeba ho nějak zpracovat.

Jednou jsem slyšela větu, že každý fotograf by film o sobě měl mít jen z fotek. To mi přišlo zajímavé. Jak jinak ukázat fotografův pohled, než přes jeho fotky? Nechtěla jsem přinášet další obrazy a nějak ilustrovat Libušiny myšlenky, nebo – nedej bože! – s ní jezdit po místech její minulosti a natáčet, jak tam chodí a komentuje bývalé děje, anebo dělá, že něco fotí. Nejzajímavější mi přišel Libušin příběh, který má dramatické zvraty a celý si jej zaznamenala v denících, do nichž mi dovolila nahlédnout. Přišlo mně nejvhodnější podívat se svět Libušinýma očima, jak ona ho vidí a vnímá. Zprostředkovat divákovi tuhle zkušenost.

Autoportrét Libuše Jarcovjákové použitý ve filmu Ještě nejsem, kým chci být, foto: (c) Libuše Jarcovjáková

Libuše Jarcovjáková (*1952)

je česká fotografka a pedagožka. Vystudovala fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze. Po několika pokusech (neměla dostatečný kádrový profil) byla přijata ke studiu fotografie na pražské FAMU. V osmdesátých letech absolvovala svou první fotografickou cestu do Japonska. V roce 1985 legálně emigrovala do Berlína, po pádu železné opony se nicméně vrátila zpět do Česka. Její fotografická práce zůstala veřejnosti dlouhou dobu skryta. Průlom nastal až v druhé dekádě nového tisíciletí, kdy vystavila své dílo v New Yorku, Berlíně nebo na prestižním fotografickém festivalu v Arles. Mezi její nejznámější série patří fotografie z pražského T-Klubu, ve kterém se jí podařilo zachytit místní queer scénu v období normalizace. Fotografovala ale v podstatě veškeré dění ve svém životě, a tak v jejím díle najdeme série z nočních směn v tiskárně, kde pracovala, fotografie vietnamských přistěhovalců, které doučovala češtinu, nebo romských plesů. Ústředním bodem jejího díla jsou autoportréty a velice intimní dokument o jejím vlastním životě. V roce 2018 jí Asociace profesionálních fotografů České republiky udělila cenu Osobnost české fotografie. V současnosti vede obor Fotografie na Západočeské univerzitě v Plzni.

Zalitovala jste někdy ve střižně, že jste zvolila tenhle způsob vyprávění?

Nepochybovala jsem o téhle volbě ani vteřinu, a doteď nepochybuju. I když to byl proces náročný a zdlouhavý, zároveň to byla velmi kreativní práce. A samozřejmě jsem měla štěstí, že jsem potkala výborného střihače, Alexandra Kashcheeva, který moji myšlenku posunul ještě dál a to včetně sound designu, který celý navrhl. I proto jsme ve střižně byli tak dlouho, protože na začátku se nacházela úplně prázdná timeline a my ji museli naplnit.

V dokumentu mapujete život Jarcovjákové od jejích šestnácti let až do pádu železné opony. To je něco přes dvacet let. Jaké bylo probírat se fotografickým a deníkovým archivem z tak dlouhého období?

My jsme měli štěstí, že Libuše nám dala ve všem volnou ruku. Umožnila nám prohlížet si úplně všechno a příběh postavit tak, jak jsem chtěla. Na začátku mi také říkala, že je hrozně zvědavá, jak se podívám na její život, co jí samotné ten film ukáže.

Příprava trvala během covidu asi dva roky a další dva roky jsme strávili tvrdou prací ve střižně. Procházeli jsme tisíce fotografií. V jednu chvíli jsme jich měli v počítači sedmdesát tisíc. A to nepočítám negativy, které jsem musela projít, protože ne všechny fotky byly digitalizované.

Kolik z těch sedmdesát tisíc fotek se ve filmu objevuje?

Skoro tři tisíce.

Jak jste si v takové záplavě materiálu dokázala říct, co je důležité, a co ne?

Když jsem se bavila s Libuší a poslouchala její příběh, samovolně se mi dělil do kapitol. Začínáme v Praze, následují Berlín, Tokio, Berlín… Každá kapitola začíná v momentu, kdy se Libuše rozhodne začít žít svůj život jinak, na jiném místě. To nám trochu rozvázalo ruce. Nemuseli jsme řešit celek, ale vždycky jednotlivé kapitoly. Zároveň jsem věděla, že příběh chci vyprávět chronologicky, jako cestu osobní emancipace. Na začátku jsem si myslela, že to bude víc experimentální film, ale potom jsem ustoupila. Rozhodli jsme se to udělat čistě, narativně.

Původně jsme také snímek stavěli až do současnosti. Z toho nám ovšem vyšly dvě a půl hodiny střihu – a to nešlo. Chvíli jsme také přemýšleli, že by to byl dobrý seriál, ale nakonec jsme se rozhodli vyprávění uzavřít s počátkem devadesátých let. Protože pro mě náš film není jen biografie fotografky, ale spíš esej o osobní svobodě a hledání domova. A náš film končí právě v momentě, kdy Libuše těchto věcí docílila.

A životu Jarcovjákové po pádu železné opony se věnovat nechcete?

Vzniklo pár nápadů. Libuše se například starala o svoji mámu před smrtí a má s ní spoustu fotek. Z toho by byl super samostatný film třeba o stáří. Zároveň její tvorba po rozšíření digitálních fotoaparátů začala vypadat hodně odlišně, což by v našem dokumentu působilo jako ještě jeden, divně přilepený film.

Našli jste v archivech fotografie, na něž i Jarcovjáková zapomněla?

Jasně. Libuše sama jednou, když jsem u ní byla na návštěvě, sáhla do negativů a zrovna tam byl autoportrét, kde má hlavu na lampě. Sama se s radostí podivila, co to je. Takže i ona určitě něco objevila a my jsme taky něco objevili. Když jsme film už měli skoro hotový, našli jsme další skvělý fotky z Berlína, takže jsme se museli vrátit do střižny a doplnit je.

V rozhovoru zmíněný autoportrét Libuše Jarcovjákové s lampou, foto: (c) Libuše Jarcovjáková

Snímek Ještě nejsem, kým chci být měl světovou premiéru letos na Berlinale a tu českou na karlovarském festivalu. Nyní vstupuje do kin. Pro koho je podle vás film určený? Tvořili jste ho s myšlenkou na zahraniční publikum?

Takhle jsme vůbec neuvažovali. Dělali jsme to hlavně tak, aby nám se to líbilo. Ale myslím, že film rezonuje napříč generacemi i napříč zeměmi. Máme dobré reference od dvaceti- až třicetiletých lidí, ale i od sedmdesátníků. Rozhodně ho budeme prezentovat jako titul, který se může dotknout každého, protože řeší každodenní boj jedince se životem. Nebereme to ani v prvním plánu jako film o fotografce, protože pro nás je to silná životní výpověď jedné konkrétní osoby.

Co vás v tvorbě čeká dál?

S producentem Lukášem Kokešem, s nímž jsem v minulosti už spolupracovala, máme ve vývoji dva hrané celovečerní filmy. První na motivy Libušina života, který se odehrává během jedné noci. Je to spíš taková žánrovka situovaná do T-clubu (pozn. redakce: z T-clubu pocházejí legendární snímky Jarcovjákové týkající se queer scény Prahy za časů normalizace) a vychází to trochu z Antonioniho Zvětšeniny. A pak chystáme film o rodině z Čech, která jela autem na dovolenou do Polska a po cestě se jim rozbilo auto. Čtyři dny zůstali stát na odpočívadle na dálnici a přineslo to různé peripetie. Je to takový příběh o chudobě.

Váš snímek se jmenuje Ještě nejsem, kým chci být. Jak to máte vy? Už jste tím, kým chcete být?

Teď myslím, že jsem tam, kde jsem chtěla být. Mě hrozně bavila tvorba tohoto filmu, jsem ráda, že jsem potkala Libuši a že mi to opravdu otevřelo přemýšlení nad různými tématy, která mě zajímala. A zároveň bych se chtěla posunout k hranému filmu, k autorskému vyprávění. Ale samozřejmě vždycky hledám nějaké složité cesty, proto to možná tak dlouho trvá. Protože mě moc neuspokojuje obyčejné natáčení. A u dokumentů už vůbec ne, tam jsem nějak ztratila schopnost mířit na lidi kamerou…

Klára Tasovská, foto: Tereza Kopelentová

Klára Tasovská (* 1980)

je režisérkou zejména dokumentárních filmů. Vystudovala monumentální tvorbu a nová média na AVU a režii dokumentárního filmu na FAMU. Natočila snímek Půlnoc a společně s Lukášem Kokešem pak filmy Pevnost a Nic jako dřív. Za snímek Půlnoc si odnesla Českého lva, cenu poroty na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě nebo cenu na Kyjevském festivalu Molodisk. Podílela se také na dokumentárním cyklu Gottland mapujícím 20. století v Česku.