Režisérka ceněného Života k sežrání: I loutkový film může zaujmout puberťáky
Celovečerní loutkový film Život k sežrání vypráví příběh dvanáctiletého Bena, který má kapelu, rád vaří a je trochu při těle. Kvůli spolužačce začne hubnout. Snímek režisérky Kristiny Dufkové otevírá téma dospívání a jde na to s nadhledem. Získal cenu na festivalu v Annecy a nominace na Evropské filmové ceny, které budou vyhlášeny v sobotu 7. prosince. Uchází se i o Oscara.
Proč jste se pustila do celovečerního animovaného projektu? Ufinancovat se tu dá těžko a výroba trvá celé roky…
Před třinácti lety se u nás změnil grantový systém. Přestal na čas podporovat krátké animované filmy, naopak začal podporovat celovečerní. Tehdy jsem právě dokončila studium na FAMU, stejně jako moje spolužačka Denisa Abrhámová-Grimmová. Obě jsme se pustily do celovečeráků. A po těch dlouhých letech šel před třemi lety do kin film Myši patří do nebe, který Denisa nakonec režírovala společně se svým mužem Janem Bubeníčkem, a letos šel do kin můj Život k sežrání. Grantový systém se během těch let samozřejmě změnil, ale to už jsme obě s Denisou měly projekty rozjeté.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Před třinácti lety u nás moc celovečerních animovaných filmů nevznikalo. Jak to u vás produkčně probíhalo? Učila jste se za pochodu?
Na FAMU jsme se neučili, jak udělat celovečerák, protože doménou animace je krátký film, ve škole navíc těžko natočíte jiný. Rychle jsem zjistila, že výhradně z českých zdrojů to nemáme šanci zafinancovat, že bude potřeba koprodukce se zahraničím. Ale tím, že u nás tehdy moc celovečerních animovaných snímků nevznikalo, nesli jsme punc nedůvěry, byli jsme pro západní producenty prostě východní Evropa. Nemohli jsme jim představit žádné nové snímky, abychom dokázali, že to umíme natočit. Bylo jim také podezřelé, že jsme výrobně poměrně levní. Sice jsem si vybrala francouzskou předlohu od Mikäela Olliviera, ale než jsme se dostali k francouzským koproducentům, kteří by měli zájem spolupracovat, trvalo to strašně dlouho.
Reagovali by dnes už jinak?
Určitě. Právě proto, že už tady vzniklo pár opravdu dobrých celovečerních filmů, kromě těch, které jsme zmínily, ještě třeba film Moje slunce Mad Michaely Pavlátové, který před třemi lety získal Cenu poroty na festivalu v Annecy. Nebo snímek Tonda, Slávka a kouzelné světlo režiséra Filipa Pošivače, který byl také oceněn v Annecy. Čeští autoři získali ve světě důvěru ovšem i díky úspěchům studentských krátkých filmů – třeba Happy Endu Jana Sasky nebo Dceři Darji Kaščejevy a dalších.
Žánr rodinných filmů, do něhož patří i Život k sežrání, obvykle cílí primárně na dětské publikum, ale pro dospělé obsahuje řadu narážek a vtípků, jimž děti nemohou rozumět. Cílem je pobavit celou rodinu. Vy jste na to šla jinak – snímek věnujete přímo těm dospívajícím. Proč?
Vlastně jsem ho dělala pro svou dceru Bertu. Bylo jí tehdy devět a řešily jsme společně začátek puberty. Zároveň jsem chtěla, aby se to líbilo i mně. V té době jsem u nás nenašla žádné filmy, které by nám situaci pomohly řešit. A když jsem je našla, nelíbily se mi. Dnes je takových děl už víc, situace se zlepšila. Tuhle cílovou skupinu je sice těžké zaujmout, zároveň jsem věděla, že na ni zacílené snímky na trhu chybí.
Proč jsou teenageři podceňovaná skupina?
Jde o divácky složitou skupinu, protože jsou pro ni důležité trendy, které se rychle mění, což během příprav animovaného filmu těžko stihnete zachytit. Další věcí je, že jde o poměrně malou skupinu diváků. A své způsobuje předsudek, že loutkové filmy jsou pouze pro děti, a za ty se teenageři už nepovažují…
Nicméně pár úspěšných příkladů ze zahraničí by se našlo – napadá mě Můj život Cuketky a Mary a Max. Oba navíc pojednávají o problémech dospívání a jsou civilní, i když jde o loutky, stejně jako ve vašem filmu…
Oba mám strašně moc ráda. Film Mary a Max Adama Elliota je asi můj nejoblíbenější animovaný film vůbec a Můj život cuketky se objevil během procesu výroby mého filmu. Tak jsem na nich ukazovala, že i pro tuhle cílovou skupinu se dají točit loutkové filmy ze života. Většina lidí mi tehdy totiž říkala, že téma z reálného života se pro loutkový film nehodí, a tlačili mě do hraného snímku, protože bude levnější a rychlejší. Bylo hrozně těžké si obhájit, že téma o dospívajícím klukovi s nadváhou má v animaci větší potenciál. Tyhle pochybnosti mi pomáhaly rozptýlit oba zmiňované snímky. Oba by mohly fungovat jako hrané filmy, ale diváci by přišli o kouzlo, které v sobě díky animaci mají.
Proč někomu Život k sežrání nepřišel jako námět vhodný pro animaci?
Asi jim chyběly nadpřirozené bytosti. Něco, co by nutně vyžadovalo animovanou podobu. Koproducentům jsem oponovala, že díky animaci můžu na téma obezity nahlížet s větším nadhledem, vtipem a nadsázkou, protože fyzično tam není zobrazené konkrétně, díváme se na to z jiné perspektivy. Bylo to ale dlouhé přesvědčování.
Klárka a Ben, foto: Aerofilms
Zmínila jste, že jste film původně dělala pro svou dceru, které bylo devět let. Dávala jste jí číst scénář?
Ano, ovšem během těch dlouhých příprav filmu vyrostla… Mezitím do toho věku dorostl syn, takže jsem to během let probírala s oběma. A dokonce i s jejich kamarády. Ve filmu je také několik dopisů, které jsem dávala dohromady s nimi. Hlavně mě zajímalo, jestli je to uvěřitelné…
Hlavní postavu Bena navíc namluvil a nazpíval Hugo Kovács, což je kamarád vašeho syna. Jak se to přihodilo?
Můj syn Tonda chodil tehdy do Montessori školy, kde byly ve skupině různě staré děti. Chodil tam s ním i Hugo. Ale v době, kdy jsem hledala děti na jednotlivé role, byl ještě malý. Jenže jak jsme stále odkládali natáčení, tak mi děti postupně z rolí odrostly, nebo začaly mutovat a musela jsem je hledat znovu. Pak mi castingová režisérka Maja Hamplová volala, že má pro mě super kluka na Bena, kterého potkala na dovolené. A byl to Hugo. Byla to úplná náhoda.
Ben má kapelu, pro kterou skládá písně – mimo jiné o jídle, foto: Aerofilms
Jenže i jemu se během práce na filmu hlas změnil…
Mně je bližší vytvořit finální zvuk předem a na něj animovat, i když postup může být i opačný. Natočili jsme tedy zvuk s Hugem, ale během práce na animaci začal mutovat, takže některé zvukové dotáčky a úpravy už nebyly možné. Proto to pak namluvil celé znovu. Věděla jsem, že se to může stát, ale zároveň jsem věřila, že když se to stane, tak Hugo na Bena ještě víc dozraje, víc si užije tu postavu. Že bude jen lepší. Navíc je ve filmu hodně písniček a Hugo má velký hudební talent. Věřila jsem, že se to vyplatí.
Život k sežrání pojednává o obezitě. Předtím jste natočila krátký film Neříkej mi panda, jmenuji se Fanda o holčičce Vandě, která má vadu řeči. O smrti, i když s nadsázkou, byl kraťas Usnula jsem. Je těžké u takových témat nesklouznout k edukaci a poučování?
Pracuji intuitivně. Nemám ráda, když jsou věci moc edukativní, téma chci jen otevřít, aby si ho děti zpracovaly samy. Film Neříkej mi panda, jmenuji se Fanda byl inspirovaný mým synem Tondou, prošli jsme si logopedií a věděla jsem, jaká jsou tam úskalí. Byla v tom motivace mu ukázat, proč je dobré se v tom zlepšit.
S některými spolužáky je potíž…, foto: Aerofilms
Život k sežrání končí poněkud smířlivě: když tlouštík Ben zjistí, že ho Klárka má ráda jen jako kamaráda, hubnout přestane. V závěrečné písni s kapelou jako by se s tím smířil. Nemůže to působit na děti trošku demotivačně?
Tak jsem to nezamýšlela. Pro mě bylo důležité ukázat, že je dobré si tyhle věci srovnat v hlavě, protože potom je můžete začít řešit. Ben během příběhu udělal velký oblouk, jako by se ocitl ve výchozí pozici, ale s tím, že již ví, co má překonat a jak s problémem nakládat. Ke konci filmu se navíc objeví scény, kdy Ben chodí plavat, jezdí na kole… Takže v hubnutí pokračuje. Ale už na to jde jinak a ví, že to dělá pro sebe.
Věnujete se kresleným i loutkovým filmům. Co je vám bližší?
Dřív jsem tíhla spíš ke kreslené animaci, loutka mě nelákala. I na škole jsem studovala pouze kreslenku. Navíc jsem už během studií měla děti, a abych to mohla skloubit, věnovala jsem se kreslené animaci, protože se dá v pohodě dělat doma. Po večerech, když děti spaly, jsem si v kuchyni kreslila. Když jsem skončila školu, řekla jsem si, že si dám pauzu a budu se věnovat výhradně dětem, ještě byly malé. Do toho však přišla nabídka na povídku v loutkovém titulu Fimfárum – Do třetice všeho dobrého 3D. Mělo jít o tři měsíce, ale protáhly se na rok. Díky tomu jsem si vyzkoušela práci s loutkou. Zjistila jsem, že mě baví pracovat v kolektivu, nejen sama doma. Na loutce se mi taky líbí, že je hmatatelná.
Ben na akupunktuře, foto: Aerofilms
Jak se vám vlastně žije po celá ta léta, když před sebou valíte celovečerní animovaný projekt?
Zvláštně. Děláte během toho jiné věci a přepínáte z jednoho do druhého. Vždycky třeba půl roku, rok jsme na tom pracovali, pak se to kvůli financím zaseklo, potom se peníze zase sehnaly a zase se to rozjelo. Peníze jsme sháněli z různých grantů – když tam jeden rok neuspějete, zkoušíte to další rok… Spíš jsem měla obavu, jestli mě to ještě bude bavit, když se to tak vleče a do toho projektu se vracím po delší době. Bála jsem se, že už mi nebude blízký. Byla jsem vždy překvapená, že když jsem se po čase k tomuhle příběhu vrátila, hned mě to vtáhlo zpátky.
Čím jste se během těch let živila?
Natočila jsem mezitím loutkový večerníček pro Českou televizi Povídání o mamince a tatínkovi i krátký kreslený film Neříkej mi panda, jmenuji se Fanda. U Života k sežrání jsme měli celkem asi tři návraty. Když jsme se vraceli k projektu naposledy, už jsme měli hotové loutky i pár scén, věděla jsem, že bych třeba některé věci vyrobila jinak, použila novější materiály a technologie, ale netrápila jsem se tím, nebyl čas ani možnost to začít vyrábět znovu. Šlo se konečně animovat.
Ben – hlavní postava filmu Život k sežrání, foto: Aerofilms
Tíhla jste odjakživa k filmům pro děti?
Vůbec ne. Klíčový film, kvůli kterému jsem chtěla dělat animaci, byly Řeči, řeči, řeči… Michaely Pavlátové. Chtěla jsem původně dělat filmy pro dospělé. Ale matkou jsem se stala už ve druháku na FAMU a posléze jsem nějak přirozeně začala dělat věci pro děti. Břetislav Pojar nás vedl na škole k tomu, abychom točili o tom, čím žijeme. A tak jsem točila o těhotenství a mateřství a teď zase točím pro puberťáky.
Takže vyhlídkou je logicky film pro dospělé!
Kdepak! Vždycky potřebuju točit film pro konkrétního diváka a sestře se narodily děti, tak chystám celovečerní film pro ně, tedy zase dětský film.
Dnes se veřejně konečně mluví o tom, jak je pro filmařky těžké skloubit mateřství a kariéru. Zdá se, že vám se to daří.
Měla jsem to jinak. Věděla jsem, že chci mít děti, a nepřemýšlela jsem předem o tom, jak se dají zvládnout i s tvorbou filmů. Uzpůsobila jsem si čas a priority, abych to mohla skloubit. Můj partner, herec a muzikant Jiří Macháček, byl často pryč a mně hodně pomáhalo, že mám něco svého a nejsem nutně závislá na muži. Tedy finančně trochu ano, ale jinak ne. Měla jsme svůj svět, to mi pomáhalo. Naplňovalo mě to.
Z filmu Život k sežrání, foto: Aerofilms
Máte pocit, že kdybyste tvořila v zahraničí, například ve Francii, měla byste výrazně lepší podmínky pro práci?
S Francií je těžké se srovnávat, je tam větší trh a mají řadu kvalitních podpůrných programů. Například podporují čerstvé absolventky a absolventy animace a současně francouzskou poezii – každý rok tam vzniká hodně básní ztvárněných různými animačními technikami. U nás vidím zatím asi největší problém v tom, že než požádáte o grant na vývoj filmu, musíte mít hodně věcí hotových, abyste grantové komise přesvědčili. A to děláte zpočátku zdarma s nadějí, že grant získáte. Konkurence je velká a financí málo. Ve Francii už na ten začátek dostanete finance, navíc tam máte víc příležitostí točit. U nás řada animátorů musí dělat i jinou práci.
Život k sežrání vznikal v koprodukci Česka, Slovenska a Francie. Podstatou koprodukce je, že se jednotlivé země podílejí i na tvůrčím procesu. Vznikaly vůči vám tlaky, jak má zahraniční spolupráce probíhat?
Problém je, že všichni chtějí obsadit kreativní profese jako je hudba, střih či animace, těch je však málo, takže je těžké, aby všechny strany byly spokojené. Kreslený film má výhodu, že se dá delegovat do různých zemí, ale u loutkového díla máte studio na jednom místě, v jedné zemi. Buď lidi ze zahraničí soustředíte do studia, což není zrovna levná záležitost, protože jim platíte pobyt, nebo hledáte profese, které se dají dělat na dálku nebo až po procesu natáčení. Občas se stane, že se kvůli koprodukci musíte rozloučit s vaší představou o obsazení dané profese. Ale zase díky tomu poznáte spoustu skvělých a talentovaných lidí v jiných zemích.
Z filmu Život k sežrání, foto: Aerofilms
Jak jste to řešili?
Česko-slovenská koprodukce funguje dobře, protože umělecké scény jsou díky společným rokům dost propojené, řada slovenských kolegů navíc žije v Česku. Náš hudební skladatel je Slovák a střihač taky – jednou za měsíc, za dva jsem tam vlakem vyrazila, dva dny jsme něco dávali do kupy a takhle se to průběžně rodilo. Jenže tím pádem zbylo málo prostoru pro spolupráci s Francií. Nakonec jsme měli francouzskou animátorku. A do Francie se přesunula celá výroba 2D animace, kterou jsem původně zamýšlela dělat se Slovenskem.
Zvolila jste si adaptaci francouzské knížky, která u nás vyšla také pod názvem Život k sežrání. Měnili jste něco oproti knize?
Ano. Jde o útlou knížku psanou deníkovou formou, potřebovali jsme ji zdramatizovat, aby měla stavbu pro celovečerní film, takže jsme museli vymyslet další motivy. Navíc bylo třeba některé francouzské reálie převést do reálií českých. Třeba pokrmy, protože Ben chce být kuchař a v knize vaří podle francouzských receptů. V knížce se taky hodně řeší rozdílné sociální poměry postav, tuhle rovinu jsme úplně opustili.
Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms
Život k sežrání se uchází o Oscara za nejlepší animovaný film. Jaké jsou podmínky pro to, aby získal nominaci?
Musíte splnit spoustu podmínek, například mít americkou distribuci. Ale tohle řeší hlavně producent filmu, Matěj Chlupáček.
Co by znamenalo získat Oscara nebo Evropskou filmovou cenu? Třeba lepší podmínky pro další práci?
Pro další práci mi lepší podmínky už zajistilo vítězství na festivalu v Annecy, protože u animovaných děl jde o nejprestižnější cenu. Najednou mi lidi začali důvěřovat. A mně se ulevilo, protože se mi potvrdilo, že to mělo smysl. Během let práce člověk znejistí, zda se vydal na dobrou cestu. Teď vím, že byla správná.
Česko vyslalo letos na Oscary snímek Vlny. Vloni, kdy šel do kin animovaný snímek Tonda, Slávka a kouzelné světlo, vyslali akademici na Oscary Bratry a před třemi lety, kdy měl premiéru animovaný film Myši patří do nebe, zase Zátopka. Akademici tedy akcentují díla o české historii, třebaže je pravděpodobné, že v zahraničí by více rezonovaly originální filmy, třeba animované. Jak si to vysvětlujete?
Obecně se lidé na animovanou tvorbu dívají jako na něco marginálního. Může to být dáno i generačně, mladší generace producentů už má k animaci úplně jiný vztah, než generace starší, ostatně má i lepší přehled o světovém průmyslu a trendech. V České filmové a televizní akademii, která nominace provádí, se chystají změny v hlasování, aby se tam promítlo i to, jaké šance má nominované dílo ve světovém měřítku. Nás překvapila nominace na Evropskou filmovou cenu v kategorii nejlepší evropský film. Nejen v kategorii animovaný film. Evropa se dívá na animaci a dokument trochu jinak.
Mě by taky ani nenapadlo přihlásit Život k sežrání na Oscary, což udělal producent Matěj Chlupáček, který patří k nastupující filmařské generaci. A já si toho strašně vážím, je to velká životní zkušenost, kterou mám možnost si projít.
Kristina Dufková s loutkou Bena, kterou si sama vyráběla, jako většinu dalších loutek ve filmu, foto: Aerofilms
Kristina Dufková (* 1978)
Režisérka, výtvarnice a animátorka. Vystudovala obor Animace na Vyšší odborné škole v Písku a Katedru animované tvorby na FAMU. Je partnerkou herce a hudebníka Jiřího Macháčka a mají spolu děti Bertu a Antonína. Za krátký kreslený film Usnula jsem (2008), jímž absolvovala FAMU a do něhož obsadila i svého partnera a dceru Bertu, získala cenu za nejlepší animovaný film na Anifestu 2009. Později vydala stejnojmennou knihu. Příběhem Jak na Šumavě vyhynuli obři přispěla do loutkového povídkového filmu Fimfárum – Do třetice všeho dobrého 3D (2011). Režírovala krátký kreslený snímek Neříkej mi panda, jmenuji se Fanda (2015) a loutkový televizní seriál Povídání o mamince a tatínkovi (2016). Letos v říjnu šel do kin její celovečerní loutkový debut Život k sežrání, který je nominovaný na dvě Evropské filmové ceny (za nejlepší film a nejlepší animovaný film) a uchází se i o Oscara za nejlepší animovaný snímek.
