Což takhle dát si socialistická Akta X. Nový seriál České televize je podivuhodný žánrový hybrid

Režisér Matěj Chlupáček a scenárista Miro Šifra mají rádi hybridní útvary. V jejich loňském filmu Úsvit, rozkročeném mezi dobovým krimi a melodramatem, představovala hybridizace dokonce ústřední téma – jednou z postav byl člověk-intersex, tedy nezapadající do připravených společenských škatulek. Není proto překvapením, že se při vymýšlení nového seriálu z časů normalizace nechali ovlivnit dobovými bláznivými komediemi. Charakteristickým rysem filmů Pane, vy jste vdova!, Jak utopit dr. Mráčka nebo Srdečný pozdrav ze zeměkoule, a také seriálů Návštěvníci či Arabela, byla hybridnost, kombinování různých inspiračních zdrojů, stylů a žánrů, reálných světů s nerealistickými zápletkami.

Seriál To se vysvětlí, soudruzi! odkazuje k dílu Miloše Macourka a Václava Vorlíčka, respektive Oty Hofmana a Jindřicha Poláka už parodickými názvy vybraných epizod: Jak uškrtit mistra Šálka, Paní, vy jste vdova!, Srdečné pozdravy z lázní. Obdobné byly také produkční okolnosti. Projekt, do jehož realizace se posléze zapojili ještě scenáristky Lucie Vaňková a Marie Stará a režisér Michal Samir, vznikal po vzoru dodnes populárních socialistických seriálů v koprodukci s německou televizí (viz také Pan Tau a Létající Čestmír). Supervizorem vizuálních efektů byl nadto Boris Masník, v minulosti spolupracující právě s Vorlíčkem nebo Polákem (jiné trikové scény zase připomenout švankmajerovskou stop motion animaci).

Nevídaná normalizace

Normalizační koprodukční seriály ovšem vznikaly coby alternativa k americké filmové a seriálové produkci, která od poloviny šedesátých let začala zaplavovat západoněmecké obrazovky. Chlupáček se Samirem naproti tomu netají, že jim je americká popkultura blízká. Už prolog první epizody, kdy kamera efektně letí nad obilnými lány, aby pak v detailu zabrala ledový kvádr s lidským tělem uvnitř, asociuje spíš Kriminálku Las Vegas než Okres na severu. Navzdory tomu se nacházíme v Československu roku 1983. Tuzemskou realitu vedle soudružského tykání, Nedělní chvilky poezie a ideologických floskulí, jimž nikdo nevěří, tvoří ufoni, duchové a seniorky, které občas samy od sebe vzplanou.

První díl seriálu je již k dispozici ve videotéce ČT, zdroj: iVysílání

Mimozemským návštěvníkům jsou připisovány kruhy v obilí i zmrzlá mrtvola, která je uprostřed pole nalezena. Případu se ujímá Ústav paranormálních jevů, jehož úkolem je přezkoumávání podivných úkazů na území ČSSR. Podobná instituce u nás od roku 1978 vážně existovala. Psychoenergetická laboratoř, kterou při ČVUT vedl někdejší ministr školství František Kahuda, zkoumala, jak funguje levitace či přenos myšlenek. Stejně jako ostatní dobové reálie, také tento fakt tvůrcům slouží jako východisko k rozvíjení fantasmagorických nápadů, jejichž napojení na skutečnost je už volnější. Nenechávají se tedy svazovat ani dobovou estetikou, ani tím, co bylo v pozdním socialismu (fyzikálně) možné.

Dojde i na lásku

Do Ústavu připomínajícího odkladiště divných existencí v úvodní epizodě nastupuje inženýr Vojtěch (Jan Cina). Zapálený badatel je chodící encyklopedií informací o čertech, nočních myslivcích a drůbeži snášející zlatá vejce. Do nového zaměstnání byl přijat na základě diplomové práce o čtení krysích myšlenek. Jedním z leitmotivů seriálu je jeho snaha vyrobit přístroj, který dokáže číst také lidskou mysl. Mladý nadšenec nepochybuje, že ve vesmíru nejsme sami. Při setkáních s paranormálními jevy inklinuje k vysvětlením nacházejícím se mimo sféru techniky a logiky. Jeho protřelý kolega David (Jiří Macháček) oproti tomu už dávno o všechny iluze přišel a razí opačný přístup: „Všecko se dá racionálně vysvětlit.“

Členové Ústavu paranormálních jevů v kompletní sestavě, foto: Česká televize

Ústav je pro Davida navenek zašívárnou, kde od něj nikdo nic neočekává a on si může v klidu poslouchat imperialistickou hudbu a předstírat, že v ní odhaluje satanistické vzkazy. Zprvu otrávená, nepříliš sympatická postava má ovšem více vrstev a tajemství. Třeba dospívající dceru Evu (Darija Pavlovičová), která levituje. Otázka, co přesně David skrývá za svou skeptickou maskou, se vine napříč celým seriálem. Proto se mu vyplatí věnovat víc než hodinu času. V každé epizodě sice probíhá vyšetřování jiného prapodivného úmrtí a z tohoto hlediska jde o uzavřené celky, ale postavy se průběžně vyvíjejí. Těžiště se přitom zvolna přesouvá z „buddy movie“ dynamiky mezi Vojtou a Davidem k poutu otce a dcery a jejich rodinné historii.

Jiné stanovisko k nadpřirozenu zaujímá dvojice StBáků, popudlivá agentka Snížková (Anna Fialová) a její mírumilovný kolega (Leoš Noha), který i otázky při výslechu klade s omluvným tónem. Mimozemšťani, upíři a čarodějnice je zajímají pouze coby hrozby pro socialistický pořádek. Sami reprezentují stabilitu, pravidla a tupou poslušnost. V polopohádkovém světě založeném na chaosu a porušování přírodních zákonů proto působí komicky a nekompetentně, ne jako zosobnění absolutního zla. Věčně nasupená Snížková navíc později projeví svou chápavější stránku, dokonce se zamiluje. Anna Fialová tak nemusí odehrát celý seriál jako protivné fúrie – jakkoli je vidět, že si groteskní polohu užívá.

Ani Jan Cina coby snaživý Vojta, který se osype pokaždé, když někdo mluví o plnění stachanovských závazků, nezůstává jednorozměrnou komickou figurkou. Zlidšťování podivínských postav nicméně stále probíhá ve zpitvořené verzi normalizační reality, nápadně a nápaditě se vzpírající dosavadním audiovizuálním reprezentacím této éry. Ústav paranormálních jevů připomíná svými zaoblenými liniemi a zvláštními udělátky sídla padouchů z bondovek, která v šedesátých a sedmdesátých letech navrhoval legendární scénograf Ken Adams. Jako věrná nápodoba pozdně socialistického Československa nepůsobí ani scény odehrávající se v JZD, trampské osadě nebo bytě na sídlišti.

Snímek ze třetí epizody seriálu, foto: Česká televize

Čím baví, a čím irituje

Kameraman Martin Douba podobně jako ve svých předchozích seriálech natáčených se Samirem nebo Chlupáčkem (Zrádci, Iveta) experimentuje s netradičními úhly, prudkými nájezdy nebo různobarevným, nejčastěji toxicky zeleným svícením. Prostor před kamerou je až karnevalově přehlcen dobovými rekvizitami. Uvedené postupy nevytvářejí vtahující kopii normalizačního Československa, nýbrž zviditelňují umělost a přehnanost fikčního světa. Jestliže filmy a seriály typu Vyprávěj uzavírají publikum do „ostalgického“ skanzenu, Soudruzi nám naopak umožňují vnímat dobovou ikonografii s nadhledem, jako systém znaků.

Styl se přitom vždy odvíjí od konkrétní lokace a zápletky. První epizodu lze sledovat jako venkovskou variaci na Akta X, třetí čerpá ze superhrdinských narativů a šestá, která bude největší zkouškou toho, kolik absurdní nadsázky diváci České televize snesou, přejímá postupy z upírských hororů, westernů i muzikálů. Skupina trampů v ní čelí kozlopírovi, bájnému kříženci kozla a upíra. Pokud zpívají, bytost na ně neútočí. Trampský šerif (Martin Pechlát) krom toho koktá. Svou svědeckou výpověď proto musí zazpívat. Srovnatelně divokou kombinací stylů se vyznačuje soundtrack Ondřeje Gregora Brzobohatého, který vedle Karla Svobody parafrázuje i své zahraniční kolegy jako Lalo Schifrin nebo Ennio Morricone.

Nápadná stylistická a tónální odlišnost jednotlivých dílů, projevující se bohužel i haprujícím tempem vyprávění, pomáhá částečně vyvážit jejich schematickou výstavbu. Ta odpovídá všednějším kriminálkám České televize. Po pár epizodách zřejmě dokážete odhadnout, kdo se dá s kým dohromady nebo v kolikáté minutě dojde na zevrubné vysvětlování záhady. Při něm se podobně jako v animovaném seriálu Scooby-Doo zpravidla ukáže, že vše má mnohem prostší vysvětlení, než se zdálo. Spíš než kriminální zápletky tak naši pozornost zaměstnávají vztahy mezi postavami, které různě zasahují do vyšetřování, a střety různých motivací. Část dění je totiž motivováno dobovou realitou a psychologií a část žánrovými konvencemi.

Jan Cina a Anna Fialová ve třetí epizodě seriálu, foto: Česká televize

Rozkrádání státního podniku, veksláctví, přidělování bytů na základě známosti a jiné (pří)znaky normalizačního folklóru jsou vysvětlovány za užití pravidel hororu, sci-fi nebo fantasy. Prolínání různých výkladových rámců přitom probíhá zároveň v soukromých vesmírech postav, které se smiřují s tím, že na některé záhady zkrátka neexistuje vysvětlení a trocha kouzel a nepředvídatelnosti k životu patří. K tomuto poznání dochází v dojemné poslední epizodě, definitivně přesouvající důraz od zločinů ke vztahům. Seriál zábavný i iritující tím, že neustále hledá svůj střed, se tak nakonec usazuje v poloze rodinného melodramatu. Hlavní slovo v něm navíc oproti úvodním dílům nepatří mužům, nýbrž ženám.

Vzhledem k neukotvenosti seriálu, pro jehož poetiku se zdá být určující postmoderní heslo „anything goes“, můžeme spekulovat, zda šlo od začátku o záměr, nebo to tak prostě vyšlo. Chlupáček se Šifrou každopádně potvrdili, že se nebojí jít proti očekáváním – i za cenu občasných zaškobrnutí a nevyrovnanosti, zřejmě ne vždy záměrné. Společně se zbytkem štábu vytvořili dílo, které hravě a neuctivě nakládá s historií i různými žánry a stojaté vody české televizní zábavy rozviřuje způsobem, z něhož půjde publiku uvyklému na míň hybridní útvary hlava kolem. Kdyby se tvůrcům v příští sezóně, jejíž scénář už prý vzniká, ovšem přece jen sem tam podařilo trochu déle postát na jednom místě, nemuselo by to být na škodu.

Plakát k seriálu, repro: ČT