Když sousedské vztahy otravují krajinu. Film Sucho je výzvou k naslouchání

Sucho začíná nejednoznačným obrazem. Kamera zblízka snímá seschlé slunečnice. Půda ovšem vyprahlá není. Proudem se přes ni valí voda. Na podobných kontrastech a paradoxech Sláma založil celý film, v němž bude docházet ke střetům přírodních i lidských živlů. Jádrem meandrujícího vyprávění je zpočátku antagonismus dvou mužů, otců od rodin. Martin Pechlát hraje ekologicky uvědomělého farmáře Josefa. Snaží se žít v harmonii s přírodou a totéž s až fanatickou důsledností vyžaduje od své rodiny. „Bere to duši“, zní jeho vysvětlení, proč na svém statku nehodlá tolerovat moderní technologie včetně elektrického proudu.

Josefa poprvé vidíme v dlouhém záběru, který začíná na dvorku, kde se pasou koně, a plynule pokračuje do ložnice, kde protagonista leží po boku své ženy Evy (Magdaléna Borová). Mezi oběma světy, venkovním a vnitřním, v jejich případě nevedou ostré hranice. Splývají. K rodičům se vzápětí přidávají jejich dvě mladší děti. Absence nejstarší dcery Žofky (Dorota Šlajerová) ovšem napovídá, že rodinná idyla není bezchybná. Josef je Žofce v lecčem inspirací. Oba například srdnatě hájí šetrný přístup k ekosystému. Ovšem proti otcovu lpění na tradičním způsobu života dospívající dcera rebeluje.

Viktor (Marek Daniel) vlastní okolní lány i místní prasečák, foto: Bontonfilm

Nebudeme čekat, až naprší a uschne

Hlava druhého rodinného klanu je nám sice představena panoramatickým záběrem Moravského Toskánska, kde probíhalo natáčení, ale mimoobrazový komentář v tomto případě nesvědčí o přehnané úctě k přírodě. Velkozemědělec Viktor (Marek Daniel) krajinu nectí, nýbrž využívá. „Všechno naše“ pronáší s hrdostí v hlase ke svému synovi, teenagerovi Mirkovi (Tomas Sean Pšenička). Očekává, že jeho jediný potomek časem převezme vedení podniku. Viktor sice poskytuje práci většině místních obyvatel včetně Evy, ale zároveň znečišťuje půdu a vodu chemickými postřiky.

Ani Mirek, účastnící se ve volném čase aktivit ekologického hnutí Extinction Rebellion, s otcem nenachází řeč. V dialogových scénách jsou od sebe obvykle oddělováni střihem. O rodinném nesouladu svědčí i skutečnost, že Mirkova matka, lékařka, svého manžela opustila a žije s jiným mužem. Podnikateli hledícímu primárně na ekonomické zdraví podniku, nikoli vztahů, teď dělá společnost mladá přítelkyně (Judit Pecháček), která jej s bezmezným obdivem obletuje a neřekne mu jinak než „miláčku“. Nic jiného od ní scénář ani nežádá.

Kvůli Viktorově bezohledné honbě za vyšší produkcí zatím umírají „jen“ rostliny, srnky a včely. Jenže v ohrožení jsou rovněž lidské životy, jak si nejzřetelněji uvědomují zástupci mladší generace. Mirek a Žofka nehodlají pouze čekat na to, až naprší a uschne. Chtějí klimatickou spravedlnost. Hned. Zatímco jejich otcové si kvůli diametrálně odlišným světonázorům nedokážou pohlédnout do očí, mladí hrdinové jsou si stále blíž ideově i fyzicky. Rozvíjející se romanci à la Romeo a Julie však utne tragické zjištění.

Eva (Magdaléna Borová) umírá, stejně jako okolní krajina zdevastovaná chemií, foto: Bontonfilm

Příliš postav, příběhů i témat

Střety dvou světů i boj za záchranu planety musejí stranou. Středobodem bohatě zalidněného fikčního světa se nově stává péče o vážně nemocného blízkého. Prvky teenagerské romantiky a ekologického thrilleru ustupují rodinnému melodramatu. Spolu s tím se vyprávění na dlouho odklání od některých aktérů, jejichž role se zprvu zdála být mnohem významnější. Vyprávěcí hlediska se neustále mění, přicházejí nové postavy, motivy i konflikty. Jako by Sláma původně psal mnohadílný seriál.

Sucho není jen filmem o toxických rodinných vztazích, které otravují i okolní přírodu, ale taky trochu o lásce, umírání, mateřství, aktivismu nebo o odvaze vzepřít se očekáváním.

Na prostoru necelých dvou hodin proto mnohé dějové linky vyznívají útržkovitě. Žofka sice během infiltrace zemědělského podniku mluví o tom, že by chtěla vyhazovat věci do povětří, ale její aktivismus k žádným změnám nevede. Žádnou dohru nemá ani Viktorova obchodní schůzka s pochybným byznysmenem (Marek Taclík). U řady postav, nejnápadněji u Viktorovy bezelstné partnerky, není zřejmé, jakou roli ve vyprávění by měly plnit.

Sucho není jen filmem o toxických rodinných vztazích, které otravují i okolní přírodu, ale taky trochu o lásce, umírání, mateřství, aktivismu nebo o odvaze vzepřít se očekáváním. Jedinou jistotou tematicky rozbíhavého filmu zůstává krajina, která díky kameramanovi Diviši Markovi tvoří malebný podklad téměř každého záběru a zároveň určuje rytmus vyprávění založeného na cyklickém opakování jistých míst a činností.

Viktor (Marek Daniel) a jeho přítelkyně (Judit Pecháček) fandí při hasičské soutěži, foto: Bontonfilm

Také postavy poznáváme především skrze způsob, jímž se vztahují k okolí. Mirek a Žofka chtějí svět spasit, budoucnost jim není lhostejná. Viktorův částečně ochrnutý otec (a Mirkův děda), kterého ve vší odpudivosti vystřihl Bolek Polívka, oproti tomu nemá co ztratit. Jestliže mladý pár symbolizuje změnu, zahořklý stařec na vozíčku je monstrózním zpřítomněním neochoty dělat cokoliv jinak. Nehledě na následky pro příštích generací. Dokud na statutu quo vydělává, je to pro něj v pořádku.

Mezi oběma krajními polohami se tedy nacházejí Viktor a Josef coby zástupci střední generace, které náleží rozhodující slovo. Krajina je pro ně životně důležitá, byť pro každého trochu jinak. Jakkoli to zkraje vypadá, že nehodlají dělat žádné ústupky, pod vlivem svých potomků i událostí nacházejících se mimo jejich vliv si začínají uvědomovat, že příroda odráží to, jak se chovají ke svým bližním (a naopak). V mnohageneračním dramatu jsou nepřekvapivě právě dva muži v režisérově věku nejživěji působícími postavami. Jde ale spíš o zásluhu naturalistického herectví Martina Pechláta a Marka Daniela než scénáře, v němž se přirozené dialogy střídají s didaktickými replikami, které znějí jako úryvky z autorské explikace.

Pohádkově snadná řešení?

Podobně rozpolcený je celý film. Na jednu stranu ukotvený v reáliích současného českého, respektive moravského venkova, odkud jsou malí zemědělci vytlačováni agrobarony a řepkou olejnou, na druhou stranu pracující s archetypálními konflikty a figurami, které tón posouvají směrem k podobenství.

Eva je například typická mučednice, která trpí za hříchy druhých a pasivně absorbuje veškerou bolest. Její chování není motivováno ani tak psychologicky, jako metaforicky – matka musí zůstat spjatá s půdou a plnit funkci sjednocujícího elementu. Bez ohledu na trauma, které tím způsobí svým dětem, a cenu, kterou za to sama zaplatí. Obdobně u chování jiných postav je příliš patrné, že k němu dochází kvůli potřebám scénáře, jehož konstrukce není zamaskována vtahujícím příběhem, nýbrž trčí do prostoru.

Míra (Tomas Sean Pšenička) nesouhlasí s přístupem svého otce a dědy ke drancování krajiny, foto: Bontonfilm

Žofka skokově, v podstatě scénu od scény, mění svůj postoj k druhým lidem. Od nenávisti přechází rovnou ke zbožňování. Třeba Mirka dlouho považuje za zbabělého „sráče“, který se nedokáže odhodlat k žádné pořádné sabotážní akci. Stačí však, aby její vrstevník během hasičské slavnosti vypustil prasata z otcova vepřína, a náhle se v dívčiných očích stává „borcem“. Její okouzlení pak trvá jen do chvíle, kdy pozná urostlého aktivistu z Extinction Rebellion. Pak už ji Mirek nezajímá. Ženské postavy bohužel nejsou Slámovou předností.

Podobně zkratkovitých činů přibývá s blížícím se finále. Během něho se tolik postav zachová v příkrém rozporu se svou dosavadní charakterizací, až má divák pocit, že sleduje hru od Cimrmanů. V alegorické baladě nebo středověké moralitě by náhlá prozření a usmíření nebyla tak rušivá, jenomže Sucho nám neposkytuje dost jasná vodítka k tomu, nakolik doslovně bychom jej měli „číst“. Vypadá to proto, že na reálné problémy se zničujícími následky nabízí pohádkově snadná řešení.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Ze smířlivého závěru jednoznačně vyplývá přinejmenším to, že Bohdan Sláma má své postavy rád. Jediným ryzím padouchem je nakonec Polívkův patriarcha, jehož přístup ke společenství nejlíp vystihují slova „ser na lidi“. Jinak film zohledňuje, že každá z postav bez ohledu na věk a způsob hospodaření s krajinou má kus pravdy. Jedná se o největší slabinu tohoto humanistického dramatu, které příliš mnoha hlasy vypráví o přemíře aktuálních i nadčasových témat. Jenže také o nejinspirativnější aspekt Slámova snímku. Proč?

Krize, jedno zda rodinná, národní nebo planetární, nepředstavuje individuální problém. Také její řešení by proto mělo spočívat v upevnění společenských vazeb. Toho dosáhneme jedině tehdy, když dokážeme bez předsudků naslouchat lidem s jinými názory. Sucho, na němž se podíleli Slámovi studenti z FAMU, kde vede Katedru režie (zejména Damián Vondrášek a Jan Hecht), je na více úrovních pokusem právě o takové mezigenerační naslouchání. Nedokonalým, ale pro zdejší film i společnost potřebným.

Plakát k filmu, zdroj: Bontonfilm