Chudáčci chtějí porazit patriarchát i kapitalismus, ale nadbíhají milovníkům divného humoru
Komerčně nejúspěšnější film loňského roku, růžová korporátní satira Barbie, končí scénou, v níž oživlá panenka v podání Margot Robbie přichází na svou první gynekologickou prohlídku. Chudáčci, za které řecký režisér Yorgos Lanthimos obdržel Zlatého lva na benátském festivalu a teď i nominaci na Oscara, ukazují, co by mohlo následovat.
Vlastní genitálie a taky krutou realitu patriarchátu v Chudáčcích objevuje Bella Baxter, ženská odpověď na Frankensteinovo monstrum. Má tělo dospělé ženy a mozek dítěte. Trhavými pohyby a omezenou slovní zásobou připomíná hračku. Podle toho s ní zachází většina mužů. Tím prvním a nejdůležitějším je její adoptivní otec, vědec a lékař Godwin Baxter (Willem Dafoe). Pro Bellu jednoduše „Bůh“ (God). Jde o přiléhavé oslovení. Godwin, ve volném čase experimentující s lidmi i zvířaty, mladou hrdinku navrátil k životu poté, co v pokročilém stadiu těhotenství spáchala sebevraždu.
Do Belly se zamiluje Godwinův student Max McCandless (Ramy Youssef). Citlivého mladíka protagonistka však po krátkém flirtování opouští, aby se mohla věnovat sexuálním eskapádám s klackovitým právníkem Duncanem Wedderburnem (Mark Ruffalo). Bella v jeho doprovodu vyráží za zábavou, vzrušením a (sebe)poznáním. Otevírá se před ní nový svět. Ostře kontrastní černobílý obraz střídají syté pastelové barvy jako z klasických maleb. Širokoúhlé objektivy deformující realitu a švenkující kamera přesto nadále navozují klaustrofobní pocit.
Pohádka o sebepoznání a sexu
Bellu totiž dál omezuje pozice naivního, lehce zneužitelného stvoření. Záběry imitují perspektivu dítěte, pro něž je vše kolem podivně velké a groteskní, zároveň odpudivé i vybízející k ohmatání a vyzkoušení. Žena s neposkvrněnou myslí si chce hlavně hrát. Nejdřív s mrtvolami v Godwinově laboratoři, pak s vlastním tělem. Namísto sadistických dětských her nastupuje krocení pohlavních hormonů. Když Bella s Duncanem cestuje po Evropě, poznává kromě ústřic a portugalských koláčků se žloutkovým krémem i širokou škálu sexuálních poloh. S rychle postupujícím duševním vývojem ovšem roste též její touha po osamostatnění.
Po návštěvě Lisabonu a Alexandrie ji Duncan přestává uspokojovat. Nejen v posteli. V Paříži se proto Bella nechává zaměstnat v nevěstinci, kde nachází nové způsoby, jak dosáhnout orgasmu a vydělat peníze. Získává ekonomickou nezávislost a zjišťuje, že mužská nadvláda nemusí být absolutní. Je to naopak ona, kdo klienty využívá k naplnění svých tužeb a kdo druhým předává vědomosti, například o rozmanitých druzích stimulace pohlavních orgánů. Hrdinčina seberealizace však neprobíhá výlučně v sexuální sféře. Během dlouhé výletní plavby lodí začíná pod vlivem filozofických spisů, beletrie a jednoho ze spolupasažérů reflektovat i sociální nerovnost.
Pro Bellu je výhodou, že ji při utváření vlastního světonázoru nezatěžují předsudky. Ke každému setkání přistupuje s dětskou zvídavostí a odzbrojující absencí zábran. Společenským normám, z velké části uzpůsobeným mužům, se vysmívá. Mohla by zůstat stejně zkažená jako okolní svět a po vzoru dvou Marií ze Sedmikrásek od Věry Chytilové se oddat anarchistickému řádění. Střety s různými formami bezpráví v ní ale naopak probouzejí touhu přetvářet okolí k lepšímu. Za tím účelem se začíná vzdělávat v medicíně, politice i sociologii. V Paříži se přidává k socialistickému hnutí.
Být trendy a porazit patriarchát
Skoro dvě a půl hodiny dlouhý, zejména v prostřední části poněkud arytmický a nesoustředěný film, ponechává Belle dost prostoru pro to, aby se oprostila od vlivu patriarchátu a buržoazie, vytvořila si vlastní pravidla a identitu a navrch nám vysvětlila, jak to na světě chodí. Mohlo by se zdát, že ze strany padesátiletého Yorgose Lanthimose jsou Chudáčci festivalový kalkul – sexuálně explicitní příběh s pohádkovou stylizací a jasně artikulovaným feministickým a antikapitalistickým poselstvím. Vítězství feministického hororu Titan nebo satirického Trojúhelníku smutku v Cannes napovídají, že po něčem podobném je poptávka.
Chudáčci jsou opravdu nejvíc „trendy“ a nejvíc doslovným filmem, který čelní představitel řecké divné vlny natočil. Málokdy nás nechávají na pochybách, proč postavy dělají určitá rozhodnutí nebo k čemu slouží to které vypravěčské vodítko. Zároveň přirozeně doplňují Lanthimosovu dosavadní tvorbu a ve větším měřítku, umožněném rozpočtem ve výši 35 milionů dolarů (dvakrát víc než předchozí Favoritka), rozpracovávají dřívější motivy a stylistické postupy. Knižní předlohu, román skotského spisovatele Alasdaira Graye z roku 1992, chtěl Lanthimos ostatně zfilmovat už před mnoha lety. Tehdy ovšem nešlo o tak „sexy“ námět jako dnes a nepodařilo se mu sehnat sponzory.
Můžeme leda spekulovat, o kolik provokativnější by Chudáčci byli, kdyby bývali vznikli už na počátku milénia, kdy Lanthimos s neznámými řeckými herci natáčel obskurní vztahová podobenství jako Kinetta nebo Špičák a znala jej hrstka cinefilů. Počínaje Humrem, jeho anglickojazyčným debutem, v němž už hrály mezinárodní hvězdy Colin Farrell a Rachel Weisz, ovšem pozvolna ubíral z nejednoznačnosti a nedořečenosti. Jeho proměnu v divácky relativně vstřícného režiséra završila Favoritka z roku 2018, nominovaná na deset Oscarů.
Margaret Qualley, Willem Dafoe a Ramy Youssef ve filmu Chudáčci, foto: © Atsushi Nishijima / Searchlight Pictures Přes tuto transformaci, v něčem nejspíš nevyhnutelnou, si Lanthimos zachoval fascinaci mocenskými vztahy, erotikou a „chudáčky“. Umlčované sestry ve Špičáku, parta herců v Alpách i královna Anna ve Favoritce jsou bytosti uvězněné ve stísňujících sociálních strukturách a svým životům se marně snaží dodat smysl. Málokdy při tom respektují společenské konvence. Jejich narušování je častým zdrojem humoru i v aktuálním díle. Odlišně ovšem řecký filmař pojímá sexualitu. Dřív to byl nástroj kontroly a manipulace, zdroj traumatu. V Chudáčcích přináší „zběsilé skákání“, jak aktivitu překřtila Bella, primárně potěchu a osvobození.
Právě když Bella díky ovoci a zelenině objeví kouzlo autoerotiky, uvědomí si poprvé, že chce od života víc než cupitat mezi Godwinovými zmutovanými zvířaty. Ale protože Godwina s jeho nalomeným zdravím by i záchvěv vzrušení mohl zabít a Max je na větší intimitu úzkoprsý, protagonistka musí překročit práh a hledat satisfakci ve vnějším světě. Zároveň tím ovšem opouští bezpečné zázemí. V Lanthimosových raných studiích dysfunkčních rodin byl domov tím nejvíc dusivým prostorem. V Chudáčcích dochází ke zneužívání hrdinky spíše mimo něj.
Godwin je chybující, ale v zásadě laskavou otcovskou figurou. Bellu sice stvořil k obrazu svému a přistupuje k ní ochranářsky, ale v cestě za dobrodružstvím jí nebrání. Ostatní muži, nejnápadněji žárlivý Duncan, nad ní chtějí mít kontrolu a různě ji (de)formují. Čím je Bella vzdělanější a sociálně uvědomělejší, tím víc jim vzdoruje. U Duncana to vede k záchvatům vzteku a hysterii, která bývá „tradičně“ připisována ženám. Dochází k otočení počáteční dynamiky. Duncan se chová jako trucovité dítě, Bella působí stále racionálněji.
Bizarní (filmové) univerzum
Tím, že odmítá zapadnout do role submisivní manželky či společnice, a vlastně ani nechápe, proč by něco takového měla dělat, vyvádí hlavní hrdinka zhýčkané muže z komfortní zóny, rozbíjí jejich utkvělou představu o vlastní dominanci. Odpoutává se od mužských pohledů, přestává být monstrózním objektem a stává se subjektem s vlastními emocionálními, intelektuálními i tělesnými potřebami. Její pikareskní odysea tak slouží k tomu, co Lanthimos umí nejlíp – ke zpochybnění rigidních pravidel a stereotypů, jimž všichni podléháme.
Jenže využívání Belly coby rušivého elementu naráží na nekonvenčnost fikčního světa, do něhož ji Lanthimos spolu s australským scenáristou Tonym McNamarou vypouštějí. Ten je natolik extravagantní a zalidněný natolik bizarními typizovanými figurkami, že se v něm navenek může přihodit cokoliv. Úchvatné kulisy, vyrobené za využití mnoha klasických filmových technik (zadní projekce, miniatury, malované pozadí), kombinují pseudoviktoriánskou estetiku s retrofuturismem H. G. Wellse. Nacházíme se v 19. století i ve vzdálené budoucnosti. Není důvod, aby zde žena-loutka budila větší pozdvižení než třeba povoz, který má vpředu hlavu koně a vzadu spalovací motor. Když ten jede po ulici, nikdo se nad ním nepozastavuje.
V takto surrealistickém univerzu máloco a málokdo vyznívá skutečně bizarně, nepříjemně či děsivě. Nadsazená stylizace, podtrhnutá samolibě manýristickými podhledy a záběry skrze kukátko nebo rybí oko, nedráždí, neboť v ní není téměř nic pravdivého. Nejčastěji vyvolává pobavení, případně estetické uspokojení. Rovněž různé formy útlaku, krutosti a citové manipulace, s nimiž se Bella setkává, jsou zpravidla rámovány jako komedie pro zasmání. Sama jako by ani nebyla fyzicky schopna registrovat trauma.
Bella si tak v sobě nese stále víc rozporů nikoliv kvůli komplexnosti okolního světa, nýbrž navzdory jeho plochosti. Vzhledem k tomu, že Lanthimos svůj záběr oproti dřívějšku neomezuje na nukleární rodinu nebo královský dvůr a snaží se o analýzu chování, zvyků a myšlenkových vzorců napříč společností, je taková skicovitost frustrující. Břitkost známou z režisérových předchozích filmů si Chudáčci uchovávají zejména tehdy, když nedekonstruují světový řád a soustředí se pouze na proměnu Belly. Problematizace jejího pohledu na skutečnost probíhá na několika propletených úrovních.
Cesta od loutky ke všem svým já
Belliny vztahy napříč filmem odrážejí, jak o sobě sama uvažuje. S Godwinem je nesamostatnou dívenkou, která se občas samou radostí pomočí. Duncan v ní nachází spřízněnou duši, protože je prý stejně jako on „stvořením pocitů a okamžiků“. Pro Bellu je instinktivní reagování na momentální podněty ovšem jen krátkou vývojovou fází. Poté, co z ní vyroste, Ducan pro ni přestává být adekvátním partnerem. Temnou složku hrdinčiny osobnosti, kterou už ovšem nepoznává, později zrcadlí její exmanžel.
Nápadnou proměnou procházejí i hrdinčiny kostýmy, které se stávají praktičtějšími a míň uspokojují mužský pohled. Fenomenální je proměna herectví Emmy Stone. Její pohyby jsou postupně plynulejší, gestika a mimika míň expresivní. Místo jednoduchých vět s prapodivnou syntaxí a nepřirozenou dikcí se v závěru filmu vyjadřuje v sofistikovaných souvětích s množstvím cizích slov. Ať už americká herečka vyjadřuje bezelstnou radost, nebo třeba spravedlivé rozhořčení, vždy tak činí s obdivuhodnou emocionální odstíněností, přesným komediálním načasováním a stále vzácněji vídanou schopností zapojit do akce celé tělo.
Na konci filmu nevidíme uměle vytvořenou bytost, nýbrž vrstevnatou ženskou postavu. Není to dáno jen nezapomenutelným výkonem Emmy Stone. Jde rovněž o důsledek Lanthimosova nečekaného humanismu. Jeho starší snímky se vyznačovaly až mizantropickým cynismem. K hrdince Chudáčků přistupuje podobně jako Greta Gerwig k její Barbie – s dojemnou laskavostí a pochopením. A také s ironií a schopností překvapit imaginací a nehollywoodsky perverzními nápady. Nicméně již bez toho, aby nás vyváděl z konceptu a nechával tápat. Namísto rozrušení nabízí ve svém nejzábavnějším, ale taky nejhladším a nejdidaktičtějším filmu ujištění, že když objevíme a přijmeme každou svou polohu, všechno bude v pořádku.
Autor je filmový kritik.
Plakát k filmu, zdroj: Falcon
Chudáčci / Poor Things (Irsko, Velká Británie, USA, 2023, stopáž 141 minut)
Režie: Yorgos Lanthimos, scénář: Tony McNamara, kamera: Robbie Ryan, hudba: Jerskin Fendrix, střih: Yorgos Mavropsaridis. Hrají: Emma Stone, Mark Ruffalo, Willem Dafoe, Ramy Youssef, Christopher Abbott, Jerrod Carmichael, Hanna Schygulla a další.
Premiéra: 25. ledna 2024.
