Děti dělí od Pornhubu jedno kliknutí. Nemá smysl hrát si na puritány, říká tvůrce seriálu Adikts Adam Sedlák

Seriál Adikts vznikl trochu netradičně na zakázku pro Českou asociaci pojišťoven jakožto součást její protidrogové kampaně Zkratky ve spolupráci s Policií ČR, podobně jako v minulosti osvětový snímek Víta Klusáka 13 minut. Jak se vám s takovými institucemi spolupracovalo?

Dobře. Byl to dream job. Asociace pojišťoven za mnou přišla s jasným zadáním: Tady jsou peníze, seriál chceme mít do roka na stole. Máte naprostou autorskou svobodu – můžete si dělat, co chcete. Jediné, čeho se musíte držet, je název kampaně Zkratky – drogy jsou zkratky – a taky chceme, aby se v seriálu objevily určité konkrétní drogy. Jinak byl celý koncept na mně. Policie České republiky naštěstí od začátku chápala, že represivní moralizující přístup není cesta. Zástupci policie ke mně byli vstřícní a nakonec měli k celé sérii jedinou výtku.

Jakou?

Že se diazepam (lék užívaný na zmírnění projevů úzkosti, pozn. red.) nepoužívá jako substituční přípravek. To je pravda – obecně se takto asi nepoužívá. Ale vycházel jsem z konkrétních případů, které mi popisoval adiktolog Aleš Kuda, což je ředitel výsostně privátního sanatoria pro drogově závislé prominenty – typově sportovce, manažery či politiky – kteří si za pobyt v takovém zařízení zaplatí třeba čtvrt milionu měsíčně. A právě Kuda jako jeden z příkladů uváděl, že je-li někdo závislý například na rivotrilu (léčivo užívané proti záchvatům vyvolaných epilepsií či panickou poruchou, pozn. red.) – neboli „miláčkovi Riváčkovi“, jak je přezdíván v Adikts – tak jeho substitucí je právě diazepam.

Tadeáš Moravec (vlevo) a Petr Uhlík v televizní sérii Adikts, foto: archiv ČT

Váš celovečerní snímek Banger. měl být původně seriál pro Českou televizi. Tak jsou Adikts vlastně původní „seriálový“ Banger.?

To je pravda. Banger. jsme nejdřív chystali jako seriál pro ČT. Jenomže přišel covid a svět se převrátil. Nevěděli jsme, co bude zítra a nechtěli být na nikom závislí. Prostě jsme to chtěli natočit, tak jsem původní scénář k Bangeru. přepsal do filmu. Na tuhle historii jsem si ovšem – upřímně řečeno – v souvislosti s Adikts vůbec nevzpomněl. Takže ne, pro mě byly Adikts úplně jiná práce než Banger.

V době, kdy jste začal pracovat na Adikts, jste pro Českou televizi původně chystal pokračování vašeho internetového seriálu Semestr. Jak se tedy ze Semestru II stali Adikts?

Ano, to je taky pravda. Pracoval jsem zrovna na druhé sérii Semestru (Trimestr) ve chvíli, kdy přišla nabídka na Adikts. Věděl jsem, že dva seriály najednou nezvládnu a musím si vybrat. Tak jsem si vybral Adikts, protože byly krokem vpřed. U Semestru jsem se vracel k něčemu, co znám, co už jsem dělal. Navíc byly Adikts celkově větší projekt, což mě lákalo. A tak jsem nakonec – zjednodušeně řečeno – nabídl České televizi místo pokračování Semestru právě Adikts. Projekt ale zaujal i komerční televize, kterým jsme ho i nabídli, ovšem nakonec připadnul ČT. A to je dobře – už vzhledem k faktu, že na seriál navazuje zmiňovaná osvětová kampaň. To je pak příhodnější, aby jeho koproducentem a distributorem byla veřejnoprávní televize. Mimo jiné proto, že na iVysílaní bude série přístupná komukoliv zadarmo, kdežto na VOD platformách komerčních televizí musejí diváci za obsah zaplatit. A to u protidrogové kampaně, jejímž cílem je dostat ji k co nejvíce lidem, postrádá smysl.

Ale nebyla právě veřejnoprávnost, vzhledem ke kontroverznosti námětu, nakonec v něčem překážkou?

Asi ani ne. Všechno šlo docela hladce. Je pravda, že mi bylo ze strany ČT řečeno, že si moc neberu servítky a že je v sérii opravdu hodně sexu. To mi přišlo jako lichý argument – jako kdybyste režisérovi sportovního filmu vytýkala, že v něm má příliš sportu. Zkrátka, vyčítat současné produkci pro mladé, že obsahuje hodně sexu, mi přišlo přinejmenším jako zvláštní poznámka.

Kristýna Jedličková v Adikts, foto: archiv ČT

Museli jste v reakci na to něco přepsat nebo vystřihnout?

Ne. Na základě podobných připomínek ze strany České televize jsme nic necenzurovali. Na druhou stranu přiznávám, že některé hodně explicitní scény se do Adikts nakonec nedostaly. Například v prvním díle hlavní postava Max (v podání Petra Uhlíka, pozn. red.) masturbuje a divák vidí že postava má problémy s erekcí. A Petr to všechno skvěle sám zahrál, protože jsme neměli ani protézu ani dabléra. Byla to drsná scéna. Nakonec se do celkového sledu nehodila, tak jsme ji – čistě z vlastního dramatického rozhodnutí – vyhodili. V samotném procesu schvalování u Adikts hrálo podle mě největší roli to, že zadavateli byly právě instituce jako Asociace pojišťoven a Policie ČR, které se jakožto dosti relevantní subjekty nezdráhaly pojmout seriál odvážněji. Zadavatelé prostě řekli: Takhle to chceme a podle mě to pak ČT asi přijala jednodušeji, než kdybych s tím přišel sám za sebe.

Představovala naopak spolupráce s veřejnoprávní televizí v něčem i plus či ulehčení?

Jak se to vezme. Na jednu stranu je na tom pozitivní to, co už jsem řekl a sice, že bude seriál zadarmo přístupný na iVysílání. Ale na druhou stranu: když jsme projekt prezentovali adiktologům a dalším odborníkům, jejich reakce zněla: Kdo z mladých se dneska dívá na iVysílání? Celou dobu jsme věděli, že musíme kampaň nastavit tak, aby se ti lidé na iVysílání vůbec dostali. Upřímně, osobně neznám nikoho z generace Z, kdo by řekl: Hele včera jsem viděl dobrej film na iVysílání – pusť si to.

Ale iVysílání se tvorbě pro současnou mladou generaci poslední dobou věnuje. Zmínila bych série Pět let nebo TBH.

To je sice pravda, ale podle mě chybí propagace. Rozdíl je v tom, že plakáty k Adikts teď visí po celé Praze. A ruku na srdce, kdy jste naposledy viděli plakát na serál České televize ve městě? Já nikdy. Zkrátka: devízou Adikts je právě masivní kampaň.

Sérii jste natočil s vašimi vlastně už stálými spolupracovníky: kameramanem Dušanem Husárem a střihačem Šimonem Hájkem. Nevzniká tím prostor pro rutinu? Jinak řečeno: Nebojíte se, že budete točit pořád dokola Banger.?

Asi to k tomu může svádět. Jenomže, kdybych se zabýval jiným tématem, kde nebudou drogy a nebude to o mladejch lidech, tak to tomu třeba nemusí být vůbec podobný. Myslím, že Banger. s Adikts spojují víc ty drogy, než formální styl.

Teď ovšem píšete scénář o mladých politicích, na čemž vás zajímá především propojenost politické a drogové scény. Od narkotik se tedy zatím moc nevzdalujete…

To je vlastně pravda. Asi se nad tím budu muset zamyslet…

V jednom rozhovoru jste uvedl, že dělat film je dneska víc o byznysu než o umění. A protože seriál Adikts vznikl na zakázku, nabízí se otázka, zda pro vás v procesu tvorby tentokrát byznysová část odpadla?

Jo, přesně tak jsem to cítil a bylo to fakt skvělý. Mít dopředu peníze a „jediný“, co člověk musel udělat, bylo přinést za ně do roka hotovej seriál. Vůbec jsem nemusel řešit nic okolo. Limitoval mě jenom čas. Fakt velká výhoda, nemuset někde pět let lobbovat a pak už vlastně zapomenout, proč jsem to chtěl točit. A díky takovým podmínkám práce to taky nemělo čas zastarat, což bývá u filmů často problém.

Za jak dlouho vznikl k Adikts scénář?

Za půl roku. Pak jsme čtyři měsíce točili a další čtyři spolkla postprodukce. Casting proto probíhal paralelně s psaním scénáře, což samozřejmě není úplně ideální. Pak se totiž dostanete do situace, kdy castujete nějakou roli, která se vám nakonec ve scénáři změní z mužské na ženskou. Nicméně podobné problémy jsme dopředu očekávali. Třeba i to, že na castingu asi nebudeme docela vědět, co konkrétního hledáme.

Proč jste obsadil Lenku Dusilovou do její vůbec první dramatické role?

Nemohli jsme pro tu roli najít vhodnou herečku. Nic nefungovalo. Neherečka v podání Lenky Dusilové propůjčila adiktoložce Jensenové jakousi auru tajemnosti. Když jsme Dusilovou pozvali na casting, byla fakt dost překvapená. Role jí však sedla.

V Bangeru. jste vsadil na popularitu Adama Mišíka. Tady jste točil s čerstvými absolventy, či ještě studenty hereckých oborů. Měl jste z toho obavy?

V porovnání s Bangerem. je rozdíl předně v tom, že Adam Mišík vlastně musel lidi přesvědčit, aby šli do kina na film o rapu natočenej na telefon. Kdežto v Adikts tohle hledisko odpadlo. Věděl jsem, že tentokrát je to jedno. Právě proto, že je to seriál „zadarmo”, primárně pro iVysílání, nebylo tolik potřeba promovat ho skrze známou tvář. Na druhou stranu je pravda, že jsme casting dělali dlouho a vybírali pečlivě a případná nezkušenost začínajících herců a hereček nebyla při natáčení na překážku. Všichni protagonisti byli fakt skvělí a věřím, že z nich budou brzy hvězdy.

„Euforie byl pro mě zásadní seriál,” řekl jste v rozhovoru pro Český rozhlas. Bylo cílem natočit českou obdobu americké Euforie?

Naopak. V tvůrčím týmu jsme se dopředu dohodli, že si záměrně nic „pro inspiraci“ pouštět nebudeme. Podle mě je to nešvar z reklamek, kde člověk musí přinést pětadvacet referencí, jak by si představoval, že má výsledný tvar vypadat. Jenže pak to nakonec vypadá tak, že nevznikne nic původního, originálního ani vlastního. A nám šlo hlavně o to vytvořit něco vlastního. Cíleně jsme se proto nechtěli inspirovat ničím konkrétním.

Opravdu jste v situaci, kdy jste na celý vývoj i postprodukci série měli pouhý rok, nehledali inspiraci „jinde“?

Fakt jsme se snažili to nedělat. Přesto je pravda, že když jsme začali s castingem, psali mi lidé na Instagramu zprávy typu: „Vy děláte českou Euforii?!” Jenže tenhle předpoklad vychází podle mě z úspěchu Euforie, která je prostě – stejně jako Adikts – plná drog a mladých lidí, ale jinak pro mě Adikts s Euforií nemají nic společnýho. Obecně mám pocit, že lidé mají sklony vztahovat novou tvorbu k takové, kterou už znají. Asi je to přirozené. A k čemu jinému to vztáhnout než k americké Euforii, když v Česku se seriálové tvorbě pro mladé lidi nikdo nevěnuje. Rapper Ektor to dobře vystihl v RapStory, když řekl, že dokud tě neposlouchaj mladý, nic neznamenáš. A to je podle mě nejvíc pravdivý. Ten, kdo odjakživa hýbe společností, je mladá generace. Nechci znít jako ageista, ale padesátiletý režisér má málokdy relevantní hlas, kterým by zásadně posunul společenskou debatu.

No… mimořádně úspěšnému dánskému snímku Chlast dali vzniknout dva „padesátníci” Thomas Vinterberg a Tobias Lindholm, což jsou, nepletu-li se, vaše velké filmařské vzory.

Jasně. To je geniální film, ale v ničem nový – prostě další snímek z obecně kvalitní skandinávská kinematografie. Oproti tomu bych vyzdvihl právě Euforii. Ta tehdy hodně věcí posunula a nebyla od zajetého tvůrce – Samovi Levinsonovi bylo v roce 2019, kdy vyšla první série, čtyřiatřicet.

V Adikts zazní i rapová píseň Prázdej sex z produkce zmíněného rappera Ektora. Za hudební složkou seriálu – stejně jako Bangeru. – pak stojí skladatel elektronické hudby Oliver Torr. Proč opět rap? Je bytostně spojený se současnou mladou generací, pro kterou chcete tvořit?

Je to jediná rapová píseň, která se v Adikts objeví. A pro mě to není o žánru rapu, ale spíš o konkrétní písničce, která jasně říká, o čem daná scéna je. Píseň Prázdnej sex v tu chvíli vystihuje myšlenkovej pochod hlavního hrdiny. A zároveň je to podle mě song, kterej si pustíte na tripu.

Filmová siréna Kamila Fily

Must see!

Kromě drog ohledává seriál některá další palčivá témata dnešní doby: sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, překračování hranic pedagog/žka–student/ka či platformu OnlyFans. Všechno to nazíráte značně hyperbolizovanou perspektivou – obdobně jako v Bangeru. Je vám tedy takový pohled vlastní?

Banger. pro mě vůbec není nadsázka! Natočili jsme ho strašně naturalisticky. Třeba to, jak je nasvícený, v tom není žádná hyperbola. Naopak jsme formálně i obsahově čerpali spíš z dokumentu. Například videozáznamy lidí, kteří se svíjí v orgastických křečích po požití drogy GHB, jsou opravdu „dokumentárními záznamy“. Jinými slovy: všechno jsou to skutečné záchvaty skutečných lidí.

U Adikts jsem naopak chtěl, aby ten svět byl barevnej – například adiktologové tu nosí růžové pláště, je zkrátka jasný, že takhle adiktologové nevypadají a jde o nadsázku. A navíc se to odehrává v pražské porodnici u Apolináře, kde to vypadá jak v Bradavicích z Harryho Pottera. Vsadil jsem na to, že právě z hyperbolické perspektivy se mi budou složitá témata lépe uchopovat, protože nebudou tolik zatížena realitou. Ze stejného důvodu jsem se taky rozhodl nezobrazovat v Adikts grogy jako takové. Nikdo si tam například nešňupne lajnu.

Adam Mišík (vlevo) a Marsell Bendig ve filmu Banger., foto: Bontonfilm

Jak vnímáte proměny drogové scény a její reprezentace v kultuře od dob vašeho mládí a dnes?

Drogy se od dob mého dospívání přesunuly ze subkultur do mainstreamu. Osobně jsem měl první zkušenost s jakoukoliv drogou, když mi bylo asi dvacet šest nebo dvacet sedm let. S tvrdými drogami dnes přitom běžně experimentují šestnáctiletí a v sedmnácti už vyzkoušeli všechny drogy na trhu. To je dost děsivá skutečnost. Takhle masově se to rozšířilo až okolo roku 2015. Upřímně nevím, co přesně se tenkrát změnilo a proč.

Každopádně se drogy v posledních letech obecně destigmatizovaly a nějakým způsobem i zpopularizovaly a glorifikovaly. Zkrátka se uvažování o nich razantně proměnilo. Z určité perspektivy je to dobře, jenže na druhou stranu lidský mozek se vyvíjí asi až do pětadvaceti. Já bych asi fakt nechtěl dospívat v dnešní době – sjíždět dopaminové dráhy na TikToku a do toho brát drogy. Trochu se bojím, co se stane, až bude tahle generace dospělá. I když dnes jsme asi všichni permanentní feťáci dopaminu a na vybranou máme z celé palety sociálních sítí.

Co s tím lze podle vás – coby filmaře, který se věnuje tvorbě pro mladé – dělat?

Bylo by skvělé, kdyby Asociace pojišťoven po Adikts zpracovala podobně i závislost na telefonu a sociálních sítích. Nové technologie a sociální sítě za tu krátkou dobu, kdy s nimi a na nich žijeme, napáchaly mnohem více škod než jakýkoliv drogy. Ruku v ruce se sociálními sítěmi se například hodně posunula hranice toho, co považujeme za přijatelný obsah. Na přelomu milénia, když jsem dospíval, běžely v televizi osvětové spoty o dopravních nehodách Nemyslíš, zaplatíš!, které režisér Filip Renč natočil v roce 2010 na zakázku pro ministerstvo dopravy. Ty spoty tehdy fungovaly hlavně proto, že jsme tenkrát nebyli zvyklí vídat v televizi tak „krvavý“ obsah. Ze stejného důvodu „museli” Adikts vzniknout jako hraná série. Kdyby se totiž Asociace pojišťoven dneska rozhodla pro natočení třicetivteřinového spotu s heslem „Neberte drogy!”, okamžitě by zapadl v dalším obsahu, který je dnes ve valné většině mnohem explicitnější, než byl v roce 2010.

Nebojíte se, že současný zahraniční trend televizní produkce, kdy jsou drogy zobrazovány jako běžná součást života – viz zmiňovaná Euforie nebo už předtím seriál Perníkový táta, může přispět k tomu, že je budeme vnímat jako normální věc?

To je dobrá otázka. Pro mě je důležité ptát se na ni i sám sebe. Nakonec ale nemůžu ovlivnit, co si z Adikts kdo odnese a jak bude děj interpretovat. Pro ilustraci uvedu trochu extrémní příklad: nacisté zneužili například myslitele Friedricha Nietzscheho, jehož myšlenky dezinterpretovali podle svých potřeb a svévole. Já normalizaci drog v seriálech nevnímám jako problém, naopak je podle mě důležité, že se dostane z pomyslné kolonky tabu a stigmatizace. Ovšem současně je třeba si klást otázky typu: Jaká je příčina toho, že sáhneme po droze? A o tom jsou i Adikts, kde představuje droga domnělou zkratku k řešení problému. Nedává smysl, abychom si hráli na puritány. Vždyť dnešní děti a dospívající dělí od Pornhubu doslova jedno kliknutí. Jen si to často nepřipouštíme.

„Potřebuju mít zkušenost s drogama, abych byla lepší průvodce?” ptá se ve vašem seriálu jedna ze studentek adiktologie. Nabízí se paralelní dotaz: Potřebuju mít zkušenost s drogama, abych o nich mohl/mohla točit film?

Ano, i ne. Když sledujete film o fotbale, taky poznáte, jestli jeho tvůrce hrál někdy fotbal, nebo ne. Ale neřekl bych, že drogy jsou takzvaně moje téma. Vnímám to spíš jako motiv, který mají Banger. s Adikts společný. Obecně mě spíš zajímají závislosti a nemám je výhradně spojené  s drogami. Člověk může být závislý fakt na kdečem – drogách, telefonu, vztahu, jídle, nakupování, sportu… Mám rád filmy Wernera Herzoga plné totálně obsesivních postav. Obsese a posedlosti, to mě lidsky i umělecky fascinuje. Motiv drog v mé tvorbě souvisí podle mě rovněž s tím, že netočím filmy a seriály zasazené do minulého režimu, ale do současnosti, a tak nutně odrážejí svou dobu. A ta dnešní je prostě plná drog – ať se nám to líbí, anebo ne.

Adikts jsou po Semestru vaše druhá seriálová režijní zkušenost. Na kontě tak zatím máte dva celovečerní filmy a dva seriály. Je vám něco z toho bližší?

Moc to nerozlišuju. Proces natáčení je víceméně stejný. Rozdíl je v tom, že u televizní produkce režisér neobjíždí kina a festivaly, kde má jedinečnou možnost přímo mluvit s diváky. To mi bude chybět. Na iVysílání už to visí, v televizi se to postupně odvysílá, a tím to pro mě končí. Osvětová kampaň k Adikts už se mě netýká.

A co se chystáte točit dál?

Na rovinu – nic. Víceméně rok jsem jenom pracoval, takže teď chci mít trochu volno, jet na dovolenou někam do tepla a odpočívat. A přestože se úplně nepovažuju za hráče počítačových her, chystám se teď na PC hru Hogwarts Legacy. Potřebuju prostě trochu vydechnout a rozhodnout se, na čem chci dál pracovat – nápadů mám hodně.

Foto z premiéry prvních tří dílů seriálu Adikts 8. ledna 2024. Na snímku herci zleva Luciana Tomášová, Martina Jindrová, Kristýna Jedličková, režisér seriálu Adam Sedláka zpěvačka Lenka Dusilová, foto: ČTK/ Tomáš Zezulka

Adam Sedlák (* 1989)

Režisér a scenárista. Narodil se a žije v Praze, ale část dětství prožil v Austrálii, kde jeho otec vařil českou kuchyni. Díky tomu se již v útlém věku dostal k nejrůznější anglickojazyčné kinematografii, která do porevolučního Česka teprve postupně pronikala. Vystudoval bakalářský obor Režie hraného filmu na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a za svůj druhý celovečerní snímek Banger. (2022) o českém rapovém a drogovém podsvětí získal Cenu české filmové kritiky za nejlepší režii.