Komentář: Snad si nemyslíte, že film o Vémolovi sdělí něco překvapivého?
Hodinu a půl trvající dokumentární portrét Karlos vstoupí do kin tento týden. O fenoménu MMA toho řekne málo a o nejpopulárnějším a mediálně nejhlasitějším tuzemském zápasníkovi nepoví o moc víc. Ale mohlo to dopadnout jinak? Těžko.
Dosud publikované recenze na snímek Karlos sdělují zhruba toto: dokument režisérů Michala Samira a Šimona Šafránka je řemeslně zručný, má i díky dynamickému střihu Šimona Hájka spád, přináší několik zajímavých pasáží, ale celkově jde po povrchu, uspokojí hlavně ty, kteří Terminátora, jak je Vémola rovněž označován, pro zábavu roky sledují a vůbec mají rádi MMA (mixed martial arts čili smíšená bojová umění).
Přece (si) nebudeme kazit byznys
Lifestylová publicistka Jana Patočková, jíž není svět MMA úplně cizí, jak je patrné z jejího textu, publikovaného minulý týden v Deníku N, napsala mimo jiné: „Karlos je sondou do života macha se zálibou ve vnadných blondýnách, který jede v zajetých binárních genderových kolejích. Cokoli mimo ně je pro něj zjevně nepohodlné, nepřirozené a nejspíš i dost neznámé (ale už se nedozvíme, jak vlastně na svět mimo známé teritorium a komfortní bublinu pohlíží). Hlubší ponor (nebo pokus o něj) do formativních životních motivů Karlose Vémoly chybí. Motiv uniklé sex tape, rozkmotření s bratrem, otázky ohledně jeho pobytu ve vězení, jeho důvěrné přátelství s (jemně řečeno) kontroverzním Ivem Rittigem, Vémola jako otec, jeho homofobní výroky – to všechno jsou momenty a motivy, které mě jako divačku zajímají, ale autoři je nerozehrají,“ stýská si Patočková. „Nenacházím ani pokus jeho personu hlouběji pochopit, popsat nebo jakkoli více nabourávat Vémolovo mediální zobrazení. Při sledování filmu jsem celou dobu jen měla chuť křičet: „Girl, just give us something!“
Myslím, že autorce v jejím pocitu nenaplněnosti z Karlose rozumím, ale zároveň ji nechápu: Copak si vážně mohla myslet, že něco z toho, o čem píše, že se jí ve filmu režisérů Samira & Šafránka nedostává, se na plátno dostane? Co se dokumentů o žijících tuzemských celebritách týče, nepamatuji se, že by některý z nich ukázal protagonistu vysloveně kriticky – rozuměj ve smyslu kritického uvažování o jeho fenoménu. Vémola si cestou na zápas pouští v autě, jak říká, boha, rozuměj Karla Gotta. Dokument o zpěvákovi točila na sklonku jeho života režisérka Olga Malířová Špátová a nakonec zaznamenal i fakt umělcovy smrti (nastala 1. října 2019) a společenskou reakci na ni. Snímek Karel, jenž nakonec kvůli covidu vešel do distribuce až v říjnu 2021, si vdova po zpěvákovi pečlivě ohlídala a vše, co by podstatněji narušilo obraz Gottovy osobnosti, bylo ve vyprávění pominuto. Pravda ovšem je, že se o něco takového režisérka Malířová Špátová ani nepokoušela, její přístup byl programově laskavý.
Není to žádné české specifikum. V minulých měsících získal globální pozornost dokument o anglickém fotbalistovi Davidu Beckhamovi, který je k vidění na Netflixu. Bývalá sportovní hvězda, dnes světová společenská celebrita, se na čtyřdílné minisérii podílela i produkčně. Recenzenti v zahraničí i v tuzemsku upozorňovali, že i navzdory téměř pětihodinové stopáži byly některé důležité okamžiky Beckhamovy dráhy – jak té sportovní, tak občanské – buď zkresleny, nebo úplně pominuty.
S cenovou a technologickou demokratizací zobrazovacích technologií a distribučních sítí, jejímž důsledkem je mimo jiné proměna vnímání intimity a soukromí, ale také daleko rozšířenější potřeba „vidět celebrity“ i „být celebritou“, roste poptávka po portrétech osobností, které věhlas získaly. A je pro tuto chvíli lhostejné, zda jde o lidi jen s národním, nebo i s nadnárodním dosahem. Jednotlivé společenské segmenty jsou zvědavé na zákulisí toho, v čem jejich celebrita vyniká, a na zázemí, v němž jako člověk existuje. A protože příslušná aktivita je téměř vždy monetizovatelná, stává se náhled, k němuž celebrita svolí, vědomým obchodem. Na vzniklý portrét je dohlédnuto – ať přímo, nebo nepřímo. Přímo prostě tak, že člověk, o němž portrét vzniká, jej autorizuje a nepustí ven nic z toho, co pustit nechce. Nepřímo tak, že bez určité základní vstřícné spolupráce, která je podmínkou toho, aby celebrita k sobě filmaře pustila a oni měli své vlastní záběry, snímek nevznikne. A sám tento fakt, tato interakce, pak ovlivňuje výsledek, protože je jaksi blbé chovat se k natáčenému člověku vstřícně až vlezle – a pak jej ve výsledku osolit.
Prostě zírejte
Pochopitelně zde píšu o filmovém portrétu určitého typu. U profilů nežijících osob, nadto třeba bez potomků (a tudíž i dědiců práv), tomu může být jinak. Stejně jako u neautorizovaných portrétů osob žijících, veřejně činných, například v politice. Ale ničím z toho Karlos není. Tohle je velmi kontrolovaný produkt, i když Vémola v nynějších rozhovorech směřovaných k distribuci snímku říká, že filmaře v ničem neomezoval a nechal je točit věci tak, jak jsou, že si je zcela pustil k tělu. Ale pravda ve snímku Karlos je efektně prodanou pravdou firmy jménem Vémola, nikoliv pravdou o „Terminátorovi“.
Olomoucký rodák Karel Vémola (* 1985) je značně nestandardní jedinec s velkým tahem na branku. Říká nyní o sobě, že už má vymlácenou hlavu, a nedá se asi moc pochybovat o tom, že neustálé bušení do ní udělá časem s mozkem své, nicméně Vémola není žádná „guma“, stačí si například poslechnout jeho rozhovor pro Prostor X. Dobře si uvědomuje souvislosti, ve střižně samozřejmě byl, a jestli platí, jak v „reflexáckém“ interview tvrdí, že režisérovi říkal, ať do filmu nedává ukázku ze „sex tape“, kterou jeho bratr kdysi pustil na veřejnost, a režisér z ní nakonec krátkou sekvenci do Karlose dal, je to od Samira & Šafránka pouhá drobná podvratnost v mezích zákona. Obdobně lze vnímat animované „doilustrování“ několika záběrů, například toho, když lobbista a Vémolův blízký přítel Ivo Rittig v detailu na kameru křičí, že jde hlavně o peníze, a do obrazu se shůry snesou animované bankovky.
Soutěže MMA zažily v Česku v minulých zhruba deseti letech boom, který zde u jiných sportů nemá obdoby. Začaly se v tom točit velké peníze. Jde o pořádný byznys. Představa, že všechny ty do dokumentu Karlos zainteresované firmy dají vzniknout něčemu, co bude demaskovat největší tuzemskou hvězdu odvětví, natož problematizovat odvětví samo, je bláhová. Stačí si povšimnout následujícího detailu: v možná vůbec nejzajímavějších partiích filmu, jež nastiňují Vémolův život v Londýně před zhruba patnácti lety, kdy se živil jako vyhazovač v klubu a víceméně náhodou se dostal k MMA, protagonista vypráví, jak odměna za jeho první zápas byla 500 liber, což pro něho tenkrát byly nezanedbatelné peníze. K jakým penězům se Vémola dostane dnes a kolik vyinkasuje za jeden zápas v tuzemské aréně, se lze pouze dohadovat. Je to známá písnička: zatímco víme, kolik desítek tisíc liber týdně berou fotbalisté v anglické Premier League, o platech fotbalistů z předních týmů české ligy veřejnost přehled nemá, zdejší sportovní novináři jsou odkázáni na odhady. Z hédonického a hmotně vybuzeného způsobu Vémolova životního stylu, který snímek Karlos s rozkošnictvím předvádí, lze usuzovat na miliony měsíčně, ale divák žádné explicitní informace nedostane. Má prostě zírat.
Vrcholový sport je tvrdá a bolestivá práce – a MMA jak při tréninku, tak při zápasech asi bolí ještě víc, než většina jiných sportů. Vesměs jsou tahle martyria schopni podstupovat jedinci nějakým způsobem vychýlení. Mezi takové Vémola nesporně patří. Portrét Karlos si v ukazování oné vychýlenosti libuje. Takhle on to prostě má. Možná se Michal Samir a Šimon Šafránek domnívali, že přes povrch ukážou i určitou hloubku, pravdu, autentičnost. Něco z toho filmem skutečně několikrát probleskne, ale je toho právě jen tolik, aby produkt nedrhnul pro cílovou skupinu, jíž je primárně určen. A ta se nějakými sondami a zjištěními nepotřebuje zanášet. Baví ji animalita MMA a chce si film užít. To se i stane: obdrží svého Karlose Terminátora.
