Film Ferrari s Adamem Driverem v čele ukazuje, že v závodě se životem nemáme nic pod kontrolou
Píše se rok 1957 a bývalý automobilový závodník Ferrari se ocitá v krizi. Řeší problémy v manželství i bankrot společnosti. Drama Ferrari hollywoodského veterána Michaela Manna přibližuje prostředí závodů formule 1, příběh slavné italské značky i jedné rozvrácené rodiny. A ukazuje, že vinu obvykle nenesou jednotlivci, ale souhry okolností.
Biografický film Ferrari režiséra Michaela Manna (* 1943) místy prezentuje svého hrdinu jako impozantní figuru, která se zdá být takzvaně větší než život. Manažer automobilové značky Enzo Ferrari je zde novináři připodobňován k starořímskému bohu Saturnovi, který požírá své děti. Návštěva kostela pro něj není duchovní přestávkou od pozemského světa rychlých spalovacích motorů, nýbrž modlitbou za lepší výsledky. Na mši si autoritativní commendatore, jemuž mohutný herec Adam Driver dodává zjev antického obra, bere stopky a měří čas souběžně probíhající testovací jízdy. Střih oba tyto děje přišívá k sobě, jako by za úspěchy červených italských vozů skutečně ručil i ten nejvyšší. Jenže Ferrari má daleko k oslavnému pomníku, z něhož by protagonista vycházel vítězně. Jako neochvějně suverénní vítěz se sice chová, ale fakticky na všech frontách – vztahové, závodní, firemní – bojuje o přežití.
Motiv boje o přežití související s touhou vyhrávat je pro populární motoristické velkofilmy příznačný, byť se většinou týká ambiciózních, vzpurných řidičů. Le Mans ’66 nebo Rivalové nabízejí bouřlivácké jezdce s nezkrotnými egy a zároveň je konfrontují s mezemi či odvrácenými stránkami jejich rebelského individualismu. Ovšem navzdory takovým korekcím tyto divácky vstřícné filmy málokdy přestávají ke svým hrdinům obdivně vzhlížet. Když v Le Mans ’66 jezdec Fordu Ken Miles v závěru klíčového závodu na přání manažera zpomalí a spolu s dalšími stájovými kolegy nabídne novinářům vděčný fotofiniš, dá se to chápat jako veskrze charakterní ústupek ve prospěch týmového kolektivu. Milesův tragický skon, zapřičiněný mechanickou poruchou vozu, pak snímek podává pietně a v konvenčním hollywoodském smyslu melodramaticky.
Musíte udržovat bedlivou pozornost
Ferrari oproti tomu přetáčí ústřední perspektivu ze závodníků na šéfa celé automobilky a reviduje jeho vůdčí, zdánlivě dominující osobnost mnohem nesmlouvavěji. Oceněníhodné je, jak důsledně Mannův film tuto revizi vykonává a zároveň nás činí její součástí. Zdaleka nezůstává pouze na rovině psychologické, kdy bychom z bezpečného místa – pomyslného sedadla spolujezdce – sledovali další povědomou studii rozporné maskulinní figury. Od začátku do konce nám snímek háže do cesty jednu nejistotu za druhou, nutí nás viděné neustále přehodnocovat, a když už poskytne nějaké pevnější orientační body, brzy nato je opustí. Ocitáme se tak v pozici spolujezdců-navigátorů, kteří musí udržovat bedlivou pozornost, číst trať a pohotově reagovat na nepředvídatelné zákruty.
Český trailer k filmu, zdroj: YouTube Prvotní seznámení s Enzem Ferrarim (1898–1988) a jeho nejbližšími je toho výstižnou ukázkou. Idylicky osvětlené Enzovo probuzení v domácnosti ženy a jejího zhruba desetiletého chlapce nás může snadno přesvědčit, že právě tady má protagonista stabilní rodinné zázemí, svoji manželku a syna. To je však pravda jen částečně. Ferrariho skutečná choť (výbušná Penelope Cruz), jež v úvodu působí více jako jeho žárlivá milenka, mezitím za svého manžela nakvašeně vyřizuje pracovní telefonáty a ve společném sídle na něj čeká s nabitou pistolí v ruce. Nevěru svého chronicky záletnického muže předpokládá, její bližší podrobnosti ovšem netuší.
Film celkem dlouho nechává otevřené, o čem bude vyprávět. Nakonec se ustálí na třech problémech, k jejichž rozhřešení posléze směřuje. První z nich se týká vytrvalostního silničního závodu Mille Miglia (Tisíc mil), v němž Ferrariho tým pochopitelně usiluje vyhrát. Druhý, volně související problém se vztahuje k finančním potížím společnosti Ferrari, jejichž zdárné překonání vyžaduje spolupráci Enzovy manželky Laury, držitelky polovičního podílu ve firmě. Třetí problém pak hrozí kompromitovat vyřešení toho druhého. Závisí na tom, zda se Laura dozví či nedozví o existenci Enzova nemanželského syna a jeho matky – a pokud ano, jak na toto zjištění bude reagovat. Způsob, jakým snímek trojici problémů dávkuje, rozvíjí a uzavírá, je vždy nečekaný. Zčásti proto, že se všechny tyto linie překvapivě zamotají a role Enza Ferrariho v nich se ukáže jako druhotná.
Jestli tu totiž počínání některé z hlavních postav má nějaké výsledky a propůjčuje jí tak rozhodující slovo v tom, jak vše dopadne, není to jednání Enza, nýbrž Laury. Je to ona, kdo se z pozice nevědomosti a nejistoty svou buldočí zarputilostí propracovává ke konkrétním zjištěním a jistotám, jakkoli jde o jistoty zdrcující a zatížené velkou zodpovědností. Enzo vedle toho marně krotí senzacechtivé reportéry, své povahově různorodé svěřence instruuje spíš nahodile a bez ohledu na možné důsledky je žene do maximálního rizika. Vyhlíží sice sebejistě, ale vzdor siláckému vystupování nemá reálně pod kontrolou téměř nic.
Záleží na okolnostech
Film rovněž převrací naruby vyznění závodnických scén. Běžně tyto sekvence bývají spolehlivým zdrojem napětí a adrenalinovým vrcholem dlouho šponovaného soupeření. Ferrari je však podvratně antiklimaktické. Ztvárnění silničního závodu nezdůrazňuje pozici jednotlivých aut a průběžné výsledky – na nichž ve finále záleží jen minimálně – zpřístupňuje v pitstopech či přestávkách. Místo toho se do popředí dostává ryzí pohyb formulí a zvukově vytuněné drnčení motorů. Poklidná nedramatičnost se však vyjeví jako promyšlená a zrádná. Kontrastuje totiž s drastickým vychýlením z dráhy, explozivním chaotickým kotrmelcem, jehož omračující dopad nevyvěrá jen z nahodilosti a explicitnosti výjevu, ale také z protikladu k předchozímu záludně bezstarostnému závodění.
Odpovědnost za incident, jenž se zarývá do paměti hlouběji než jakákoli jiná pasáž filmu, média připisují výhradně Enzovi Ferrarimu, jako by opět byl oním všemocným bohem. Mannovo chytré drama si však dobře uvědomuje, že vinu nikdy nenesou jednotlivci, nýbrž souhry okolností, řetězce sporných rozhodnutí a nevyzpytatelných defektů. Jeho film je přitom vystavěný tak, aby nás s touto nevyzpytatelností v každém momentě konfrontoval. Ferrari není větší než život, spíš se jeho zašmodrchané, spletité a věčně překvapující povaze těsně přibližuje.
Autor je filmový kritik. Přispívá do magazínů Cinepur, Film a doba, A2 či na stanici ČRo Vltava. Externě spolupracuje s karlovarským filmovým festivalem.
Český plakát k filmu, foto: © STX Entertainment
Ferrari (USA, 2023, stopáž 130 minut)
Režie: Michael Mann, předloha: Brock Yates (kniha), scénář: Troy Kennedy-Martin, Michael Mann, kamera: Erik Messerschmidt, hudba: Daniel Pemberton, střih: Pietro Scalia. Hrají: Adam Driver, Penélope Cruz, Shailene Woodley, Jack O’Connell, Sarah Gadon, Patrick Dempsey a další.
Premiéra 4. ledna 2024.
