Francie, armáda, Josefína. Scottův a Phoenixův Napoleon netrpí napoleonským komplexem
Patřičně megalomanské rozměry má snímek Napoleon šestaosmdesátiletého Brita Ridleyho Scotta. Film s rozpočtem někde mezi 130 a 200 miliony dolarů vešel do kin ve verzi trvající 158 minut, ale Scott přislíbil režisérský střih se stopáží čtyři a půl hodiny. V dohledné době by se měl objevit na streamovací službě Apple TV+.
Napoleon Bonaparte (1769–1821) je z dnešního pohledu spíš mýtus než reálná osobnost. Dokonce do té míry, že i z filmů o francouzském vojevůdci a králi se stávají mýty „větší než život“ – ať už ty skutečné, jako je slavný Napoleon Abela Ganceho z roku 1927 s devítihodinovou stopáží a natáčený v unikátním extra širokoúhlém formátu, nebo ty nerealizované, jako podobně velkoryse plánovaný napoleonský projekt Stanleyho Kubricka.
Ale teď už o Napoleonovi Ridleyho Scotta. Těžko říct, co se z dalších bezmála dvou hodin režisérské verze dozvíme, nicméně dvouapůlhodinová ochutnávka na velkém plátně je přinejmenším sympatická v tom, že Bonapartův význam nezveličuje.
Velké lásky, temné tóny
Na Napoleona se snesla kritika ze strany historiků, kteří upozorňovali na četné faktografické chyby Scottova snímku. Což by tolik nevadilo, protože pokud můžeme od žánru historického filmu něco s jistotou očekávat, tak historické nepřesnosti (a proto není dobré utvářet si představu o reálných historických osobnostech na základě filmových životopisů). Ve skutečnosti v nich jde o to, aby přinesly podnětnou interpretaci vybrané osobnosti a její doby.
Proto jsou zajímavější námitky útočící na způsob, jakým Scott a herec Joaquin Phoenix „svého“ Napoleona pojali. Historici obviňují film z toho, že je „antifrancouzský“ a že vlastně potvrzuje dobový předsudek, který o Bonapartovi měli Britové – totiž, že je to korsický buran a násilník. Do karet téhle interpretaci hraje i fakt, že Ridley Scott je původem britský režisér.
Tyhle výhrady nás ovšem zároveň přivádějí k tomu, že Scottův film se ve skutečnosti právě nacionalistického hlediska chce pokud možno zbavit. Možná proto také klade silný důraz na Bonapartův milostný vztah k jeho první manželce Joséphine de Beauharnais. Epilog snímku připomíná, že Napoleonova poslední slova zněla „Francie, armáda, Josefína“. A Scott ukazuje, že všechny tyhle životní lásky měly v Napoleonově životě velmi temné tóny.
Scottův Napoleon z lásky k vlasti provádí řadu rozhodnutí, ale film sám se opravdu snaží držet se dál od nacionalistického vidění, které by Francouze ukazovalo určitým způsobem, a třeba Brity nebo Rusy nějakým jiným. Nevypráví příběh chrabré francouzské armády, která pokoří arogantní Brity a všeho schopné Rusy – i když příběh napoleonských válek bývá touhle optikou často vykládán (bitvě u Lipska se dodnes přezdívá Bitva národů). Naopak, Velká francouzská revoluce je v Napoleonovi podaná jako série okázalých poprav a politických převratů a bitvy Scott ukazuje buď z velkého odstupu, v němž zanikají barvy uniforem jednotlivých vojáků, anebo naopak jako hrozivě fascinující naturalistické obrazy mrtvých těl nořících se do ledové vody či padajících z hradeb vojenských pevností.
Podobnou optikou nahlížíme i na vztah Napoleona a Josefíny. Scott dlouze cituje z dochovaných dopisů, které vojevůdce psal své milé z fronty a v nichž se jeho city vplétají do vzletných, ale zvláštně formálně znějících frází. Stejně jako u většiny rozhodnutí, které vojevůdce ve filmu učiní, i u těch souvisejících s Josefínou není úplně jasné, nakolik vážně je myslí.
Hitler klepe na dveře?
Scottův Napoleon má k realistickému portrétu francouzského státníka hodně daleko především kvůli tomu, kolik toho z Bonapartova života vynechává a jak vyprávění tříští do jednotlivých výjevů zachycujících některé zlomové okamžiky jeho života. Z vojevůdcových slavných bitev vidíme pouze některé a jeho státnické zásluhy film pomíjí úplně.
Tenhle Napoleon je v první řadě nevyzpytatelný – což má leckdy i zcela záměrný komický efekt. Po jejich první krátké schůzce za ním Josefína pošle svého syna s tím, že má od vojevůdce získat šavli patřící jeho popravenému otci. Napoleon ze skladu náhodně vytáhne jednu z mnoha tam uložených šavlí a odnese ji rodině s tím, že patří popravenému. S podobnou vypočítavostí se chová i při mírových vyjednáváních se zástupci nepřátelských armád. Když mu navrhnou, že by se mohl stát králem, reaguje na to stejným pobaveným úsměškem, jako když se dozví, že po fatálně neúspěšném tažení do Ruska musí být deportován na ostrov Elba.
Nicméně určitě je něco pravdy na tom, že Scottův Napoleon je jakýsi proto-Hitler, což byla jedna z výtek napoleonských historiků. Občas totiž vykazuje rysy neurotického sociopata a bezskrupulózního kariéristy posedlého nacionalistickými bludy. Ale s tím si nemůžeme vystačit, neboť Scott jeho osobnost skládá z vnějšího chování, přičemž je vidět, že vojevůdcem občas zmítají emoce, ale většinou je zvláštně rezervovaný a ukrytý za neproniknutelným bezvýrazným pohledem.
Výtečně rozmístěná děla
V portorickém San Juanu narozený Joaquin Phoenix (* 1974) je polarizující herec – a polarizující je i jeho Napoleon! Těžko se dalo očekávat, že jej pojme coby sympatickou postavu. Herec tu znovu, už po kdovíkolikáté, opakuje svou typickou polohu outsiderských mužů s latentně hrozivým charismatem a zmítaných vnitřními nejistotami, které je vedou po temných životních trajektoriích – ať už je to Johnny Cash ve Walk the Line, válečný veterán Freddie ve filmu Mistr, frustrovaný král komedie v Jokerovi či paranoidní Beau v surreálním opusu On se bojí. Nejvýstižnější a nejsugestivnější je Phoenix tehdy, když se režii daří zasadit jeho herectví do situací, které jím ztělesněné postavy pomohou charakterizovat právě z vnějšku.
Ridley Scott dělá přesně tohle: Nechává Napoleona s chladným pohledem přihlížet stětí Marie Antoinetty a se stejně netečným výrazem vydávat rozkaz k ostřelování egyptských pyramid (ani jedna z těchto událostí se ve skutečnosti neodehrála). Ukazuje ho jako muže formovaného svou dobou. Generála, jenž v počátku své kariéry namíří děla proti vyhladovělým a bouřícím se Pařížanům a Pařížankám při povstání 13. vendémiairu a následně mu nedělá nejmenší problém masově likvidovat cizí i vlastní vojáky při strategických tazích v průběhu svých majestátních bitev. Možná nejlepší charakteristiku vlastní osobnosti přednese Phoenixem zpodobněný vojevůdce při svém zajetí v závěru filmu: Praví, že jeho hlavní talent spočívá v tom, že ví, jak přesně při přípravě bitvy rozmístit děla.
Dráždivá podívaná
O napoleonském komplexu se ve filmu moc nedozvíme a bitva u Waterloo je tu pojatá jako spektakulární jatka, v nichž je Napoleon prostě přemožen přesilou. To jen potvrzuje, že Scottova vize je především destruktivní – snaží se zbavit Napoleona jeho mýtu, aniž by nabídl fakticitu. Spíš nás nechává nad svým Napoleonem dumat a žasnout. Stejný je i jeho film.
Je znát, že jedním z hlavních důvodů natočení Napoleona byla touha převést na plátno velkolepé dobové události; Ridley Scott opět potvrzuje, že to dokáže udělat s neobyčejným citem pro detail, vizuální působivost i evokování nálady. Pojetí těchto scén kráčí ve stopách historických filmových spektáklů a kráčí v nich nejen důstojně, ale naprosto suverénně.
Do skutečně mistrovských portrétů doby, jakými jsou kupříkladu Kubrickův Barry Lyndon nebo snímek samotného Scotta Soupeři (1977), chybí letošnímu dílu osobitější, koncentrovanější a jasněji formulovaná interpretace doby. Samotné pojetí Napoleona je možná vnitřně stejně rozhárané a zastřené jako chování Phoenixovy postavy. Ale o to dráždivější podívaná to je.
Plakát k filmu, foto: Falcon
Napoleon (USA / Velká Británie, 2023, stopáž 158 min)
Režie: Ridley Scott, scénář: David Scarpa, kamera: Dariusz Wolski, hudba: Martin Phipps, střih: Sam Restivo, Claire Simpson. Hrají: Joaquin Phoenix, Vanessa Kirby, Tahar Rahim, Ben Miles, Ludivine Sagnier, Matthew Needham, Rupert Everett, Paul Rhys, Catherine Walker, Youssef Kerkour, Phil Cornwell, Edouard Philipponnat, Gavin Spokes, John Hollingworth, Mark Bonnar, Anna Mawn, Davide Tucci a další.
Premiéra 23. listopadu 2023.
