Filmová adaptace slavné bitvy v Le Mans neburácí, spíš spolehlivě přede
Ten příběh patří do zlatého fondu motorsportu. Už jen proto, že kdyby s ním přišel hollywoodský scenárista od stolu, nejspíš by se dočkal výsměchu. Obsahuje totiž všechno, co dělá ze sportovních dramat tak atraktivní žánr. Navíc v koncentraci, která zavání nepravděpodobností.
Jenže drama Le Mans ´66 má oporu v realitě podivnější než fikce. Ve druhé polovině 60. let se střetli dva slavní výrobci aut se zcela odlišnými filozofiemi. Na jedné straně průkopníci pásové výroby a masoví prodejci spolehlivých (a trochu nudných) vozů pro celou rodinu z amerického Detroitu, na druhé straně estéti, pedanti a dokonalostí posedlí architekti rychlosti z italského Maranella.
Zpočátku to vypadalo, že Ford a Ferrari spojí síly pod jednou střechou. Američané nutně potřebovali změnu image a tou měla být akvizice krachující italské firmy. Jenže vyjednávání ztroskotala a Enzo Ferrari ponížil Henryho Forda II. natolik, že se rozložitý americký průmyslník rozhodl pokořit svého soka na poli, na němž Ferrari roky neohroženě vládlo; v nejnáročnějším závodě na světě, dvaceti čtyř hodinové zkoušce odolnosti aut i jezdců ve francouzském Le Mans. Tím však celý neskutečný příběh teprve začínal. Zatímco Ferrari svoje rudé šípy dekády cizelovalo v náročných závodech, Ford najal závodníka a konstruktéra Carolla Shelbyho a dal mu šibeniční lhůtu, aby postavil vůz schopný konkurovat neporazitelným italským autům. Zrodil se Ford GT40 a zbytek je historie.
Trailer filmu Le Mans ’66. Na snímku silná dvojka Matt Damon a Christian Bale, foto: 20th Century Fox Režisér James Mangold, který patří ke spolehlivým „dělníkům Hollywoodu“, vypráví košatou historku tak, aby jí pochopili i nezasvěcení. Přehledně načrtne rozložení figurek na šachovnici v době, kdy se Ford dostal k závodům nejblíž díky svému modelu Mustang, zatímco Ferrari válcovalo konkurenci. Představí dvě těžké korporátní váhy – svérázného patriarchu Enza a hřmotného Henry II. Manažerskou perspektivu ale ponechává film Le Mans ´66 až ve druhém plánu; naplno se věnuje prostředí, které slavnou bitvu rozhodlo. Tím nebyly kanceláře Fordu, nýbrž Shelbyho hangár, v němž se GT40 rodilo pod rukama testovacího jezdce, britského bouřliváka a benzínového šílence Kena Milese.
Le Mans ´66 velmi rychle stáčí volant k automobilové bromance, v níž se potkávají dvě různé povahy: poklidný a spolehlivý bývalý šampion z Le Mans Shelby a temperamentní přirozený talent Miles. Perspektiva chlapů, co se nebojí umazat si ruce a na testovacích okruzích nasazují životy, koliduje s výkvětem Fordova managementu, pro nějž jsou závody především marketingem a jezdec tváří na titulní straně časopisu, jenž prodává. Zemitý, výbušný a od oleje zašpiněný Miles nemůže těmhle „kravaťákům“ vonět. Válka mezi Fordem a Ferrari se tak stává stejnou měrou interní bitvou mezi korporátní vizí a poctivým fortelem.
Film začíná Shelbyho monologem o magické hranici sedmi tisíc otáček, kdy auto kolem řidiče mizí a lidské tělo se stává rychle se pohybujícím projektilem. Tímhle momentem se Le Mans 66 hlásí ke kultovním závodním filmům, jakými jsou Grand Prix (1966) Johna Frankenheimera či Le Mans (1971) Lee H. Katzina. Oba snímky se točí kolem otázky, co nutí závodníky nasazovat život pro něco tak pomíjivého, jako je rychle zajetý závodní okruh. Odpověď nelze slovy formulovat – Ken Miles v Le Mans ´66 mluví o posedlosti „dokonalým okruhem“, odpovědi závodníků z Frankenheimerova a Katzinova filmu jsou ještě neurčitější a méně poetické.
Všechny tři filmy ovšem pojí to, že odpovídají strhujícím způsobem nasnímanými závody, které v případě dvou starších snímků vykupují dnes už trochu vyčpělou „romantickou“ linii. V tomto ohledu exceluje i Mangoldův film. Pocit rychlosti totiž dokáže nakažlivě přenášet; nabuzeným zvukem, rychlým střihem i skvěle orchestrovanou kamerou, která diváka usazuje do sedla Fordu FT40 nebo tlačí k hrbolaté vozovce okruhu v Le Mans. Avšak nejpůsobivějším prostředkem je tvář Christiana Balea, který podobně jako ve filmu Fighter výrazně zhubl a předvádí manický, strhující výkon. Výrazovou intenzitu, kterou za volantem generuje jako lidské dynamo, zastiňuje i fotogenickou show Steva McQueena v Le Mans. Výrazně plnější a rozvážnější Matt Damon (Caroll Shelby) funguje jako kotva filmu i skvělý protipól neustále těkajícího Milese.
Ústřední duo je pro Mangoldův film požehnáním. Nejen proto, že v dramatickém příběhu vytváří dost prostoru pro „chlapácký až chlapecký“ humor, ale hlavně proto, že vedlejší postavy jsou z větší části pouze načrtnuté, někdy vysloveně karikaturní (tupý antagonista od Forda Leo Beebe či zbytečně démonizovaný Lorenzo Bandini, pilot Ferrari. Le Mans ´66 volí tu nejkratší cestu k úspěšnému cíli, která nikdy nevede přes jemný náznak, nýbrž vždy přes hrubou zkratku. Mangold tak místy nechává herce komicky přehrávat, jindy zase nevyužívá jejich potenciál. Rovněž stylizace, hudba a výtvarné pojetí fungují po způsobu plakátu nad postelí benzínového nadšence. Všechno je přesně tam, kde má být, je to patřičně nablýskané, jenže také strnulé. Na film, který oslavuje poctivé a život riskující chlapy od řemesla, vyhlíží Le Mans ´66 nápadně sterilně – jako na jistotu dělaný hollywoodský produkt bez náznaku hazardu.
Nic z toho ovšem neohrozí úspěch filmu: je předurčen stát se miláčkem publika podobně jako před šesti lety Rivalové Rona Howarda. Nakonec i tahle formulová pohádka o střetu temperamentu pedantického suchara Nikiho Laudy a bonvivána Jamese Hunta fungovala jako krásně komponovaný plakát, který rozhýbal výkon herců Daniela Brühla a Chrise Hemsworthe.
Dramata o automobilových závodech připomínají bigbítové šlágry, které se dají komponovat podle příručky. Jedná se o nekomplikované filmy, kde chlapi jsou prostě chlapi a svět je starosvětsky „v pořádku“, protože čest vítězí nad vším – i nad vavříny. Klišé a povrchnost nejsou jejich nepřítelem, ale spíš spojencem. V rychlosti, kterou se auta nakonec řítí po okruhu na hranici života a smrti, se negativa mění v pouhou šmouhu u krajnice.
Na otázku, co nás na závodech tak přitahuje, nelze odpovědět slovy. Odpověď se dá prožít v prchavých okamžicích před plátnem, kdy se auto řítí do zatáčky šílenou rychlostí. Z tohoto úhlu pohledu je veškerá kritika Le Mans ´66 zbytečná. Jde o film, který ví, co dělá a dělá to stabilně, uváženě i spolehlivě. Podobné vlastnosti člověk běžně připisuje spíš robustní dodávce od Forda než elegantnímu superautu od Ferrari. Burácení dvanáctiválců však veškeré bonmoty stejně nakonec přehluší…
Tři verze plakátu k filmu, který se v originále jmenuje Ford v. Ferrari, zdroje: CinemArt, 20th Century Fox, IMDB
Le Mans ’66 (USA, 2019, stopáž 152 minut)
Režie: James Mangold, scénář: Jez Butterworth, John-Henry Butterworth, Jason Keller, kamera: Phedon Papamichael, hudba: Marco Beltrami, Buck Sanders, střih: Michael McCusker. Hrají: Matt Damon, Christian Bale, Jon Bernthal, Caitriona Balfe, Tracy Letts, Josh Lucas, Noah Jupe, Remo Girone, Ray McKinnon, JJ Feild, Wallace Langham, Ian Harding, Jonathan LaPaglia, Wyatt Nash, Stefania Spampinato a další.
