Bessonův zmrzačený DogMan coby evropský Joker? Není to od věci, i když leccos je jinak

Režisér, scenárista a producent nákladných sci-fi spektáklů (Pátý element, Valerian a město tisíce planet) nebo akčních thrillerů s nadpřirozeně disponovanými protagonistkami (Brutální Nikita, Lucy, Anna) byl vždy jakýmsi levobočkem studiové hollywoodské produkce a frankofonního autorství. V uplynulých letech, kdy Besson a jeho společnost EuropaCorp čelili žalobám a finančním propadům, pak bylo zajímavé sledovat, jak režisér usiluje o to, aby svou pověst udržel i v rozpočtově omezených podmínkách. Nehraje přitom na jistotu a vyrovnává slabší produkční hodnoty překvapivými formálními výstřelky nebo zběsilým směšováním žánrů. DogMan se svým zpasivnělým a důsledně outsiderským titulním hrdinou představuje Bessonovu prozatím největší odchylku od pravidel mainstreamové tvorby.

Prostá snaha přežít

Zkusme vzít film o pejskařském avengerovi na invalidním vozíku vážně, nikoli jako nešlechtěný bizár, nýbrž coby podvraťáckou variaci na superhrdinské narativy. Uctívaný i proklínaný Joker (2019) režiséra Todda Phillipse se na první pohled vydával podobnou cestou. Příběh o zrodu šaškovského padoucha pojal jako groteskní sociální (melo)drama, v němž protagonistovo zakládající trauma mělo nejen osobní, ale i silně společenský, třídní rozměr. Rovněž Douglas z Bessonova filmu je od útlého věku obětí svého dysfunkčního zázemí. Vyrůstá v chudé rodině odevzdané depresivní matky a tyranského otce, který chlapce po jedné obzvlášť vyhrocené rozmíšce natrvalo zamkne do venkovní klece s odchycenými psisky. Douglas ke zvířatům silně přilne a zároveň rozpozná jejich jedinou charakterovou slabinu: až příliš důvěřují lidem. Takovou chybu už Doug nikdy rozhodně neudělá.

Z filmu DogMan, foto: Bioscop

Jenže zatímco Joker příval životních neštěstí, odmítnutí a urážek nakonec přelije do teroristického odboje proti systému a stane se krajně chaotickou nemesis zbohatlického netopýřího muže, DogMan k ničemu tak transformativnímu nespěje. Svou instinktivně vycvičenou smečku psích spolubydlících využívá k zastrašování gaunerů a odcizování majetku bohatých – právě zvířata, obdivuhodně srostlá s pánovými myšlenkami a povely, jsou jeho nejakčnější superschopností, jeho zázračnou zbraní. Zachází s ní ovšem reaktivně, buď aby pomohl druhým v nouzi, nebo aby si zajistil aspoň trochu důstojný život.

„Nekradu, přispívám k přerozdělování bohatství,“ hájí se Doug a nejzřetelněji se tím přibližuje k archetypu proletářského mstitele. Na horizontu jeho občasného záškodnictví se však netyčí žádná vidina revoluce, ale prostá snaha přežít. Svoboda v jeho světě neexistuje; pouze možnost dočasně se vyrovnávat s trpkým osudem.

Z invalidy drag queen

Figura zmrzačeného DogMana, převážně uzamčeného mezi čtyři stěny zpustlého příbytku, tak znamená výzvu klasickým narativním schématům. Normy hollywoodských filmů, jež předpokládají hrdiny aktivní, cílevědomé a motivované, nejsou takovým lidem uzpůsobené. Nedokážou dost dobře vyprávět o nemocných, obětech, odpadlících trvale determinovaných bezvýchodnými životními okolnostmi. Proto Bessonův film volí schéma jiné, alternativní.

Caleb Landry Jones coby drag queen ve filmu DogMan, foto: Bioscop

Namísto aby neutěšenou situaci antihrdiny odprezentoval jako katalyzátor budoucí změny, ať už konstruktivní nebo destruktivní, vede naši zvědavost k Douglasově minulosti. Jak se vlastně ocitl na vozíku? Proč je zeď jeho apartmánu prošpikovaná dírami po střelných zbraních? Proč se tak okázale líčí a převléká do ženských šatů? Rámující dějovou linii, skrze niž se odpovědi postupně dozvídáme, tvoří rozhovor zadrženého Douga s psychoterapeutkou. Retrospektivní orientace filmu tak předně směřuje diváckou pozornost k důkladnějšímu poznávání podivínského muže, jenž zprvu vyhlíží jako bláznivý freak, jenže jeho lehce vyšinuté vystupování dává čím dál větší smysl. Nutno podotknout, že tlumeně expresivní herectví, jímž Caleb Landry Jones vyjadřuje těžko rozeznatelnou směs cynismu, odevzdanosti a vnitřního smíru, aniž by zacházel ke karikaturní přepjatosti, má na úspěšném přibližování k rozpornému DogManovi velký podíl.

Český trailer k filmu, zdroj: YouTube

Oproti superhrdinským fikcím proměňuje Bessonův film i roli masek či převleků. Ty obvykle slouží jako kamufláž, v níž hrdinové unikají svému všednímu já a zároveň nabývají oněch superschopností, jež jim dovolují akčně se realizovat. Jediným DogManovým talentem je však herectví či zpěv; v nich se navzdory svým hendikepům cítí trochu jako člověk, jako ostatními přijímaná bytost. Jestliže tedy superhrdinové performují coby podivní klauni spíše mimoděčně a svá okostýmovaná alter ega využívají k uskutečňování vyšších cílů, pro Douglase je performance cílem sama o sobě. A opět není záležitostí svobodné volby, nýbrž spíše náhodně se naskytnuvších příležitostí. Jako když Doug po řadě odmítnutí konečně získá práci v nočním klubu, pozná tam místní drag queens a nečekaně se stane jednou z nich.

Pokud se frustrovaný Joker nabízel k identifikaci ublíženým incelům, u DogMana je to mnohem složitější. Věří v Boha, chová se nezištně i sobecky, převléká se za ženu, stylizuje se do Edith Piaf, ale je heterosexuál. Chcete mě?  Jako by se v tomto filmu ptal nejen jeho titulní solitér, ale také sám režisér, který v předchozích letech nezažíval šťastné období. Pokud si Luc Besson přes veškerou nepřízeň uchová svůj nezkrotný šoumenský talent a vůli riskovat, jeho další filmový mazlíček bude mít, doufejme, ještě ostřejší drápy.

Autor je filmový kritik. Přispívá do magazínů Cinepur, Film a doba, A2 či na stanici ČRo Vltava. Externě spolupracuje s karlovarským filmovým festivalem.

Plakát k filmu Luca Bessona DogMan, foto: Bioscop