Nový film To se mi snad zdá společnosti A24 nejspíš ohlašuje konec jedné nezávislé éry

„Nezdálo se ti o mně?” ptá se Nicolas Cage coby vysokoškolský pedagog Paul Matthews v satirickém filmu To se mi snad zdá svého nadřízeného. Ten je otázkou zaskočen, avšak studenti, vlastní dcera i naprosto cizí lidé z různých zemí skutečně měli v poslední době zvláštní sny. Jejich společným jmenovatelem byla katastrofická vize, již zmíněný „zcela nezajímavý“ chlapík (v Cageově podání) nečinně pozoruje zpovzdálí. Tedy do chvíle, než se sám oněch apokalyptických výjevů stane strůjcem.

Snímek To se mi snad zdá je první vlaštovkou z letošní produkce A24 uváděné v českých kinech. Mimochodem, pražské artové Bio Oko tento měsíc pořádá „festivalové úterky“ věnované premiérovým i starším počinům studia A24. Společnost se sídlem v New Yorku dlouhodobě funguje coby inkubátor nových jmen a tváří. Výjimkou není ani scenárista a režisér vzpomínaného filmu Kristoffer Borgli. Norský filmař debutoval před sedmi lety komedií Drib (2017), výrazněji se – minimálně pro českého diváka – zapsal černou komedií Je mi ze sebe špatně (2022). V jejích pětadevadesáti drásavých minutách Borgli ohledává jeden toxický vztah odehrávající se v kulisách dnešního světa, který tíhne k čím dál větším nárokům na mediální (sebe)prezentaci, jež umocňuje nejednu narcistickou poruchu osobnosti.

Nicolas Cage stojí za to

Aktuálního tématu medializace a sociálních sítí se Borgli přidržel i v To se mi snad zdá. Sociální sítě tu však zůstávají přítomné spíš coby metafora jakési zkratky, jež vede k rychlé a stejně tak vrtkavé slávě. Ústřední téma by šlo zjednodušeně popsat asi takto: Odvrácená tvář globální popularity, která dosud docela obyčejným lidem může přinést statisíce sledujících, aniž by se ti lidé o to sami výrazněji přičinili. Vzpomeňme v tomto kontextu například jednu z nejúspěšnějších českých tiktokerek s mezinárodním dosahem Annu Dvořákovou (@anniedvorak), jejíž sláva se začala psát v sedmé třídě základní školy prostřednictvím sítě Musical.ly (přímý předchůdce TikToku) a kterou na TikToku dnes sleduje 1,3 milionu lidí z celého světa.

Nicolas Cage coby Paul Matthews v novém thrilleru To se mi snad zdá od studia A24, foto: ČTK – imago stock&people (LMK)

Kristoffer Borgli však téma uchopil po svém. Problematiku dětských celebrit, jejichž rodiny do té doby žily poklidný život, stranou pozornosti novinářů i široké veřejnosti, se rozhodl přesunout na jejich rodiče – konkrétně na protagonistu Paula. Alopecií trpící muž středního věku touží zejména po pracovním uznání. Jeho celoživotní vědecké bádání mu však – alespoň z jeho úhlu pohledu – bylo zcizeno jistou akademičkou. Ztrápený Paul tak nachází útěchu právě v oné nečekané slávě. Tu mu přinese situace, kdy se znenadání začne lidem po celém světě zjevovat v jejich snech.

Odvrácená tvář oné globální senzace na sebe nenechá dlouho čekat. V noci se do rodinného domu, v němž spí Paul se svou ženou a dvěma dcerami, vloupá ozbrojený šílenec. Režisér Borgli nechává postupně svého (anti)hrdinu spadnout až na dno – mezi společností odvržené celebrity. Vysílá tím jasnou zprávu o toxicitě sociálních sítí a médií obecně, přičemž se ze stejné satirické perspektivy okrajově dotýká i témat s tím spojených, jakými jsou kupříkladu cílená reklama, GDPR a právo na soukromí či využívání mladistvých influencerů a influencerek nadnárodními obchodními giganty k propagaci produktů.

Jak to s Paulem Matthewsem dopadne, jakožto i hodnocení snímku, si tu odpustím. Dovolím si jen mikropoznámku k výkonu Nicolase Cage (tento týden oslavil šedesátiny) – prostě stojí za to.

Nicolas Cage v To se mi snad zdá, foto: ČTK – imago stock&people (LMK)

Velká sklizeň

U snímku To se mi snad zdá zatím netušíme, zda bude figurovat v letošních užších nominacích na Oscary  (budou známy až 23. ledna), na jejich shortlistu, kde bývají primárně technické kategorie, se neobjevil, zato se tam z dílny A24 dostalo drama Zóna zájmu (2023). Snímek o životě velitele koncentračního tábora v Osvětimi a banalitě zla si  navíc vloni odvezl hlavní cenu z festivalu v Cannes. Tuzemská premiéra je ohlášena na patnáctého února.

Pokud by snímek Zóna zájmu či To se mi snad zdá v oscarovém klání 10. března uspěl, byl by to v krátké době třetí oscarový film z produkce studia A24. Tím prvním byla adaptace divadelní hry Moonlight (2016), která tenkrát nečekaně porazila muzikálový hit La La Land (2016); moderátor Jimmy Kimmel tehdy v kategorii nejlepší film omylem vyhlásil právě La La Land. Týž Kimmel – to již bezchybně – oznámil i loňského vítěze za nejlepší film, satirický kus Všechno, všude, najednou (2022); kromě toho si cenu Akademie za režii odnesli Daniel Kwan a Daniel Scheinert.

A tím loňské žně pro A24 nekončily. Například v kategorii nejlepší herec v hlavní roli byl oceněn Brendan Fraser za roli obézního depresivního otce a učitele online kurzů v dramatu Velryba (2022). Společnost A24 nakonec dobyla všech šest hlavních oscarových kategorií, což se dosud žádnému distributorovi za téměř stoletou existenci Oscarů nepovedlo.

Michelle Yeoh ve filmu Všechno, všude, najednou, foto: Bontonfilm – Allyson Riggs

Rozpoznávací znaky

Žánr dramatu se stal v posledních letech středobodem tvorby A24. Ostatně mezi nominovanými herci za nejlepší herecký výkon v hlavní roli vloni figuroval také Paul Mescal díky roli snad příliš mladého single otce v dramatu Aftersun (2022). Kromě toho tento film, který studio A24 zčásti distribuovalo, získal třeba cenu BAFTA za nejlepší britský režijní a scenáristický debut skotské filmařky Charlotte Wells.

Aftersun příkladně vykresluje tři pomyslné pilíře, na nichž nyní již rozpoznatelná produkce A24 obvykle stojí. Jedním z nich je vizuální stránka: u Aftersun vystupují z tlumených odstínů sytě barevné neony. Druhým je inkubátor nových tvůrců a tvůrkyň – šanci na zviditelnění pod zavedenou artovou značkou tady dostala debutující filmařka. A pak je tu ten žánr dramatu.

Do konce loňského roku studio A24 produkovalo či distribuovalo celkem 146 snímků. A protože jeho šéfové Daniel Katz, David Fenkel a John Hodges se zařekli neposkytovat rozhovory (posledně jmenovaný k interview svolil až poté, co společnost v roce 2018 opustil), je těžké říct, jestli by takové číslo před dvanácti lety, kdy společnost zakládali, očekávali. Nicméně tenkrát oznámili, že chtějí, tehdy ještě pod značkou A24 Films, distribuovat osm až deset filmů ročně, což beze zbytku naplnili.

Paul Mescal a Frankie Corio ve snímku, který zachycuje určitý pocit dnešní střední generace, foto: Aerofilms

Název společnosti, který byl zkrácen v roce 2016, je odvozen od italské silnice A24 spojující Řím se středoitalským Teramem. Daniel Katz údajně zrovna mířil do Říma, když se rozhodl, že je na čase založit vlastní společnost. Nutno podotknout, že ani jeden ze zakladatelů nebyl ve filmovém odvětví nováčkem. Katz vedl finanční oddělení ve společnosti Guggenheim Partners, která například spolufinancovala životopisný snímek o technologickém gigantovi Markovi Zuckerbergovi The Social Network (2010) či teenagerskou filmovou ságu o upírech Twilight (2008–2012). David Fenkel stál v čele vlastní společnosti Oscilloscope Laboratories, která má za sebou řadu nezávislých filmů, kupříkladu thriller s Tildou Swinton Musíme si promluvit o Kevinovi (2011). A John Hodges v minulosti vedl vývoj a produkci ve společnosti Big Beach Films.

Společnost A24 zviditelnil už snímek Spring Breakers (2012), který distribuovala. Skvělá marketingová kampaň z něj udělala událost a nový arthouse se v branži zapsal jako tvůrce svěžího audiovizuálního obsahu. Studio za poslední dekádu přispělo ke zviditelnění řady začínajících filmařů a filmařek. Takovou je i režisérka, scenáristka, herečka a producentka Greta Gerwig, která byla až do loňského roku bytostně spjata právě s artovou tvorbou; všechno to změnila až Barbie (2023) z produkce filmového velikána Warner Bros. V roce 2018 však byla Gerwig nominována na Oscara za komediální drama Lady Bird (2017). Sošku za snímek o dospívání a formování vlastní identity sice nezískala, ale již sama nominace měla svůj specifický význam – Greta Gerwig se tím stala jednou z pouhých sedmi žen v dosavadní historii Oscarů nominovaných v kategorie režie.

Trailer k filmu Lady Bird, zdroj: www.youtube.com

Značka A24 však neznamená výhradně artová celovečerní dramata, stojí i za často úspěšnými televizními seriály. Produkovala například teenagerskou Euforii (2019–2022), která posunula debatu o narůstající drogové závislosti u dětí i dospělých ze zaopatřené střední třídy západní společnosti. Nebo netflixovskou sérii Ve při (2023), jež v podobném duchu (a rovněž s asijským castem) jako Všechno, všude, najednou nahlodává ustálená mínění o společenském uspořádání a sociálním statutu.

Ve hvězdách

Přesto je velkou neznámou, kam se A24 bude ubírat. Obsáhlá reportáž serveru TheWrap, publikovaná loni v říjnu pod titulkem A24 rozšiřuje strategii od artových skvostů ke komerčnějším filmům, přinesla informaci, že hororové drama On se bojí (2023) bylo propadákem a společnost na něm tratila 35 milionů dolarů.

Zatímco hollywoodská tvorba v minulých letech skomírala pod nánosem nových a nových remaků, studio A24 kráčelo opačným směrem. Ve své tvorbě dávalo prostor neokoukaným námětům, které držely prst na tepu doby. Nyní by však měl ve firmě s hodnotou 2,5 miliardy dolarů nastat částečný obrat k mainstreamovější produkci. A24 se proto pustila do bojů o autorská práva na remaky některých úspěšných děl, zejména hororů. Jedním z nich bylo neúspěšné klání o autorská práva na Halloween (1978), která nakonec získal Miramax.

Joaquin Phoenix ve filmu On se bojí, foto: Aerofilms

Podle serveru TheWrap stojí nyní společnost před nelehkým úkolem vyvažovat větší zisky, které jí mainstreamová tvorba nabízí, nadále kvalitními dramatickými filmovými počiny od neotřelých filmařů a filmařek. Půjde tedy o to – vlastně možná již navzdory realitě – budit stále dojem oné výjimečnosti ádvacetčtyřkové produkce v dnešním bezbřehém množství audiovizuálního obsahu.