Takoví normální zabijáci. Filmoví Manželé Stodolovi se neženou za senzací

Manželé Stodolovi jsou prvním hraným filmem dokumentaristy Petra Hátleho. Jeho Velká noc získala v roce 2013 na jihlavském festivalu cenu pro nejlepší český dokument. Atmosférická obrazová esej diváky provedla setmělými ulicemi Prahy a seznámila je s nočními tvory obývajícími polosvět barů, heren a náleven nevalné úrovně.

Dalším Hátleho výrazným počinem byl před čtyřmi roky true crime podcast Pohřešovaná, v němž rozkrýval nevyřešené zmizení nezletilé dívky. Rekonstrukce případu z konce devadesátých let se prolínala s filozofickou rozpravou nad neuspořádaností a neuchopitelností světa, který na spoustu otázek nedává odpovědi a v němž se hrozné věci dějí i dobrým lidem.

Lucie Žáčková jako manipulativní Dana Stodolová, foto: CinemArt

Film sledující Danu a Jaroslava Stodolovi, kteří v letech 2001 a 2002 zavraždili a oloupili minimálně osm seniorů, navazuje na Hátleho dosavadní tvorbu stylem i tématem – jak je patrné od první scény, odehrávající se jako většina následujících během noci. Manželé Stodolovi začínají in medias res a vypravěčskou naléhavost, kdy jedna událost bez vysvětlování střídá další, si udrží po většinu stopáže.

Zamaskovaný Jaroslav číhá před sešlým venkovským stavením. Sbírá odvahu k přepadení osaměle žijícího souseda. K činu se odhodlá až na druhý pokus, vyzbrojený jasnými instrukcemi od Dany. Soused se brání a z loupeže se stává vražda. První z řady. Mimo jiné proto, že policie případu mrtvého starce nevěnuje náležitou pozornost a odbude jej coby sebevraždu.

Pokřivená realita mordýřů

V centru vyprávění však oproti mnoha true crime sériím nestojí policejní vyšetřování. Kamera se po celou dobu drží v nepříjemně těsné blízkosti Dany nebo Jaroslava. Stáváme se zajatci jejich toxického vztahu a pokřiveného vnímání skutečnosti. Zatímco první vražda představuje průlom, další mordy už jsou natolik přirozenou součástí reality Stodolových, že jim vyprávění jakoby nevěnuje zvláštní pozornost. Řád, obvykle reprezentovaný právě policií, v jejich realitě neexistuje. Řídí se vlastním morálním systémem. Vycházejí z předpokladu, že senioři žijí sami, nikoho nezajímají a mají naspořeno dost peněz. A tak je prostě zavraždí a úspory jim seberou.

Dana – hlavní hybatelka dění. Má záchvaty nezvladatelného vzteku a touhu vše ovládat, foto: CinemArt

Hlavní hybatelkou dění je v rozporu s obecným přesvědčením Dana. Mýtus o její pasivitě tvůrci bourají možná až příliš snaživě. Submisivní Jarda vedle své ženy působí chvílemi skoro bezbranně. Nechává se ovládat, plní její příkazy, nevzdoruje. Odměnou za poslušnost je mu partnerčina blízkost a závazek, že jej neopustí. Dana po dvojité vraždě konečně souhlasí se svatbou, jakkoli od oltáře napoprvé v panice prchá. Tak jako Jaroslav na začátku nebyl hned schopen okrást souseda.

Manželé Stodolovi nejsou spektáklem, který by senzačně lákal na brutální výjevy a konfrontaci s absolutním zlem.

Podobné scény napovídají, že oba antihrdinové jsou přes svou krutost a samozřejmost, s níž vstupují do cizích příbytků, plni nejistoty a obav. Například z osamělosti. Každý je ovšem dává najevo po svém. Zatímco Dana neustále mění svou vizáž, těká mezi něhou a nenávistí a občas má záchvat nezvladatelného vzteku, klidnější Jaroslav obrací frustraci proti sobě. Hátle ovšem odolává pokušení vytvořit jejich vševysvětlující psychologické profily.

Vyprávění není souvislou řadou příčin a následků, nepátrá po motivacích a smyslu. Podobně jako v Pohřešované nesměřuje k zodpovězení všech otázek a obnovení pořádku. Zůstává roztříštěné na fragmenty, mezi nimiž zeje množství zneklidňujících mezer, které nám brání vnímat postavy jako vyvíjející se psychologické subjekty a víc se na ně napojit.

Vraždící manželé Stodolovi vnímali seniory jen jako zbytečné bytosti, které už beztak život nebaví, foto: CinemArt

O minulosti Stodolových se dozvídáme jen z víceznačných náznaků. Vedlejší postavy se objevují bez představení a mizí bez rozloučení. Konstantou zůstává Danino manipulativní chování, touha řídit své okolí (projevující se i ve výmluvné poslední scéně) a Jaroslavova závislost na partnerce, která jím pohrdá. Odpoutat se od ní dokáže až za cenu mnoha lidských životů. Destruktivní vzorce chování, známé i z méně patologických vztahů, ovšem nejsou tím jediným, co příběh ukotvuje ve fádní každodennosti.

Petr Hátle natočil nepříjemný, nedivácký, dlouho doznívající film, který znepokojuje tím, že se pro temnotu nesnaží najít pochopení.

Petr Hátle nevykresluje Stodolovy ani jako produkty společnosti nebo výchovy, ani jako monstra. V přesném hereckém podání Jana Hájka a Lucie Žáčkové jde o nudný, nenápadný pár, nešťastný ve vztahu i mimo něj. Jejich životy stejně jako vyprávění navenek nevedou odnikud nikam, pouze se v nich repetitivně střídají vraždy s hádkami. Jsou příliš vzdáleni stereotypní představě geniálních vraždících šílenců, aby v nich někdo viděl pachatele.

Tuto obyčejnost umocňuje jejich okatý amatérismus i ošuntělost lokací, které víceméně odpovídají reálným místům činu. Mezi běžně využívanými objekty a závažným trestným činem vede extrémně tenká hranice, nejde o dva ostře oddělené světy. Z plynového sporáku, na kterém Dana spolu s jednou z budoucích obětí vaří segedín, se například o pár scén později stává nástroj k zametení stop a vytvoření zdání, že se senioři otrávili plynem.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Zločin není show

Přestože rdoušení starých lidí přináší Stodolovým i sexuální vzrušení, zločin v jejich podání není ani trochu sexy. Film z kriminality vrstvu po vrstvě sloupává veškerou atraktivitu a napínavost. Jestliže autoři true crime sérií dostupných na streamovacích platformách s oblibou proměňují skutečné vraždy ve vtahující podívanou, Hátle jde přesně opačným směrem.

Chladný oddramatizovaný přístup a oslabená kauzalita neumožňují nechat se unášet příběhem. Z ruky snímané záběry kameramana Prokopa Součka podobně jako v observačních dokumentech jen stroze, bez dodatečné estetizace pomocí umělého světla zaznamenávají odpudivou realitu. V podkresu namísto hudby zní nepříjemné tóny, odrážející citovou otupělost postav. Závěrečné titulky doprovází mrazivé ticho.

Manželé Stodolovi díky tomu nejsou spektáklem, který by senzačně lákal na brutální výjevy a konfrontaci s absolutním zlem. Několik explicitnějších scén vidíme až v závěru během policejního výslechu a rekonstrukce. Mají své opodstatnění – Jaroslav je tváří v tvář vyšetřovatelům poprvé nucen opustit své zkreslené vnímání a nahlédnout spáchané činy z odstupu, ve vší hrůznosti, kterou dlouho vytěsňoval.

Dana (Lucie Žáčková) po dvojité vraždě konečně souhlasí se svatbou, foto: CinemArt

Vzhledem k zúžení perspektivy na bezprostřední prožívání vraždících manželů by bylo scestné vyčítat filmu, že zavražděné seniory redukuje na oběti, jejichž charakterizace se omezuje na rušivě doslovné repliky typu „Mě už nic nebaví“. Stejně ploše je totiž zřejmě vnímali Stodolovi.

Petr Hátle natočil nepříjemný, nedivácký, dlouho doznívající film, který znepokojuje tím, že se pro temnotu nesnaží najít pochopení. Pouze v mnoha detailech (spíš než celcích) ukazuje, jak ušmudlaná a svým způsobem „normální“ a každému z nás povědomá může být podstata zla. Vždyť i Jaroslav po několika vraždách dál ráno co ráno vyráží do práce a udržuje zdání normality. Jako by se nedělo nic zvláštního.

Formálně Stodolovi nejsou tak radikální jako tematicky blízké snímky Guse Van Santa (Slon) nebo Michaela Hanekeho (Bennyho video), ale v českém prostředí stejně představují jednu z nejzdařilejších reakcí na dilema, jak vyprávět o vrazích, a přitom se vyhnout romantizaci, psychologizaci i snaze dělat z něčího utrpení všem přístupnou zábavu.

Plakát k filmu, zdroj: CinemArt