„Přetvářet prostředí tím, že v něm budeme i my.“ Nové české seriály tvoří i ženy. A dělají je jinak

Věta režiséra přímého přenosu Českých lvů Michaela Čecha, která utnula projev režisérky Darji Kaščejevy o podmínkách žen v tuzemském audiovizuálním průmyslu, obrátila v posledních dnech pozornost publika od samotných filmů k neexistující podpoře matek režisérek, scenáristek nebo střihaček. Část zdejšího autorstva je zvyklá problém diskutovat dlouhodobě – čtveřice seriálových autorek se při našem rozhovoru, vedeném před předávacím ceremoniálem, několikrát dotkla toho, o čem Kaščejeva mluvila. A jimi psané seriály zobrazují některé další momenty ženské životní zkušenosti. Jejich hrdinky při tom projevují někdy vzdorovitost, jindy přinejmenším osobitost.

Související článek

Komentář: Projev na Českých lvech aneb Co ty filmařky po nás vůbec chtějí?

• Kamil Fila

Hlavní postavě seriálu #annaismissing scenáristky Lucie Kryzové, který sice letos neproměnil nominaci na Českého lva, nicméně získal Cenu české filmové kritiky, se podaří vymanit se ze stereotypu hodné holky a rozhodne se na vlastní pěst pátrat po zmizelé teenagerce. Hrdinka série Pět let scenáristky Sáry Zeithammerové, loni také nominované na „Lva“ a známé i divákům německo-francouzské televizní stanice ARTE, konfrontuje vrstevníka, který ji znásilnil. Také v seriálu Sex O’Clock Karolíny Zalabákové, jemuž letos přibude druhá řada, se ženy rozhodují podle sebe, ne podle přisouzených rolí. Anebo se to právě učí. Desetidílné TBH Lucie Kajánkové, které nový věk českých online seriálů odstartovalo, se snaží stereotypy stavět rovnou na hlavu.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Šňůru těchto seriálů spojuje ještě jedna věc – mladý věk postav. V tom je předběhl pouze titul z roku 2019 #martyisdead, osmidílná série v celkové délce celovečerního filmu, režírovaná Pavlem Soukupem a produkovaná společností Bionaut. Ale kromě tohoto díla, jež získalo mezinárodní cenu Emmy, v minulém desetiletí seriály pro mladé téměř nevznikaly. Šanci přicházet s jejich náměty kontinuálně začala – po letech celosvětové popularity obsahu pro mladé – poskytovat online platforma České televize iVysílání, která se rozhodla od roku 2021 nabízet vlastní tituly. Byť v Česku seriály dlouhodobě tvoří rovněž například Tereza Kopáčová nebo Lenka Szantó, pod většinou této produkce jsou podepsaná známá mužská jména, nejčastěji jde o detektivky a téměř vždy cílí na starší diváctvo. K nim tak tedy v posledních letech začal na iVysílání a posléze na Voyo přibývat zajímavě kontrastující obsah.

Táňa Zabloudilová: „Byť v Česku seriály dlouhodobě tvoří rovněž například Tereza Kopáčová nebo Lenka Szantó, pod většinou této produkce jsou podepsaná známá mužská jména,“ foto: ČT art – Josef Chuchma

Stavět stereotypy na hlavu

„Celá moje tvorba byla zatím o teenage postavách. Je to něco, co mě baví jako autorku i jako divačku. A dlouho mi to tady chybělo,“ říká režisérka a scenáristka Lucia Kajánková. „Když iVysílání vyhlásilo open call s tím, že epizody mají být krátké a cílovka mladá, neměla jsem nic v šuplíku, ale bylo jasné, že se přihlásím,“ rekapituluje tvůrkyně, která si pak v České televizi díky nové situaci a flexibilnosti kreativní producentky Aleny Müllerové prosadila způsob práce připomínající americký kreativní systém.

„V momentě, kdy jsem seriál TBH nabízela, jsem vedla scenáristický workshop na FAMU a byla jsem zvyklá pracovat se studentstvem. Navíc jsem chtěla, aby to byl seriál multiperspektivní. Sama jsem v té době byla středoškolákům věkově už dost vzdálená. Bylo třeba, aby se seriálové postavy vyjadřovaly tak, jak dneska lidi na střední mluví,“ vysvětluje Kajánková, proč se rozhodla TBH napsat spolu s writer’s roomem, tedy scenáristickým kolektivem. „Chtěla jsem režírovat, ale i psát, a mít kontrolu nad vyzněním seriálu, například nad jeho prezentací na sítích,“ vysvětluje, co ji vedlo k tomu, aby zaujala pozici showrunnerky, což v Česku není obvyklé – tvůrci většinou seriály buď píší, nebo režírují. Práci jejího writer’s roomu pak specificky ovlivnil covid.

Lucia Kajánková: „Celá moje tvorba byla zatím o teenage postavách. Je to něco, co mě baví jako autorku i jako divačku. A dlouho mi to tady chybělo,“ foto: ČT art – Josef Chuchma

„Všichni jsme tehdy byli zavření doma, zoomovali jsme spolu, nebo jsme si psali v group chatu. Bylo nás celkem sedm a každý měl na starosti jednu postavu, za kterou mluvil a jejíž repliky psal. Byla to docela neobvyklá zkušenost, fungovat v pandemii, a přitom si s někým psát a být v roli třeba středoškolského florbalisty,“ popisuje scenáristka a spisovatelka Sára Zeithammerová, která byla součástí writer’s roomu v roli florbalisty Pavla.

„Pohrávali jsme si u toho se žánrovými tropy známými primárně z amerických středoškolských seriálů, ale zároveň jsme chtěli mít věrné i prostředí gymnázia v Brně,“ dodává Kajánková, podle níž tato autorská volba vyvolala smíšené reakce. „Pracovali jsme tak i při konstrukci postav, každá je založená na nějakém známém seriálovém stereotypu, trochu postaveném na hlavu. Chtěli jsme americké žánrové zvyklosti ctít, ale zároveň je po našem nabourávat,“ vysvětluje. Seriál TBH si získal jak nadšené, tak odmítavé reakce zdejšího publika i zájem zahraničních festivalů.

Scénář jako puzzle

Sára Zeithammerová potom do dalšího open callu iVysílání přihlásila vlastní námět, původně se jmenoval 7200, dnes je známý pod názvem Pět let. „Inspirovala mě skutečná, zdokumentovaná událost,“ říká autorka, kterou zaujal případ znásilnění reflektovaného obětí i pachatelem. „Případy znásilnění má člověk na talíři denně. Nejen v médiích, ale bohužel i ve svém okolí. Tenhle byl unikátní v tom, že se na veřejnosti objevily dvě popsané perspektivy – oběť musela překonat svoje trauma a pachatel zase přijmout to, co udělal. Fascinující bylo, že o tom společně napsali knihu – spojili tak své síly k boji proti sexuálnímu násilí,“ popisuje Zeithammerová projekt islandské autorky Thordis Elva a Australana Toma Strangera.

Sára Zeithammerová: „Pět let funguje trochu jako detektivka. Na začátku nevíme, na čí straně je pravda. Podobně, jako když se s takovým případem setkáme v životě,“ foto: ČT art – Josef Chuchma

Inspirovaná jejich úsilím, Zeithammerová napsala scénář o vysokoškolské studentce Tereze, která pět let po maturitním plese konfrontuje svého spolužáka s tím, že ji po večírku znásilnil. Ten obvinění popře. „Pět let funguje trochu jako detektivka. Na začátku nevíme, na čí straně je pravda. Podobně, jako když se s takovým případem setkáme v životě. Máme jenom střípky informací a je na nás, na kterou stranu se přikloníme,“ říká mladá scenáristka seriálu, jehož režie se ujal rovněž mladý Damián Vondrášek. Scénář Pěti let stál podle Sáry Zeithammerové hlavně na správném sestavení příběhové „skládačky“ – složit tohle puzzle podle ní trvalo déle, než samotné psaní.

„Každou epizodu jsem otevřela flashbackem z noci, kdy ke znásilnění došlo. Tak, aby ty vzpomínky postupně poskládaly příběh,“ popisuje autorka, která chtěla, aby publikum nejprve sympatizovalo s mužskou postavou, a teprve postupně zvažovalo, zda se přikloní na stranu Terezy. „Obzvláštní oříšek bylo určit, kdy přesně prozradit, co se v noci před pěti lety stalo. Jestli na úplný závěr, nebo to říct už v polovině příběhu. Nakonec je to v osmé epizodě,“ rekapituluje Zeithammerová pracovní proces, na jehož konci byl desetidílný seriál, jemuž se v Česku podařilo posunout debatu o sexuálním násilí.

Ztratila se influencerka

Snímek i seriál #annaismissing vznikly ve studiu Bionaut, v němž se otevřel prostor pro další seriály o mladých postavách díky úspěchu #martyisdead. „Anna“ měla na „Martyho“ volně navázat – opět šlo o to nechat diváky až do konce napjaté, co se s hlavní postavou stalo. Scenáristka Lucie Kryzová byla původně součástí writer’s roomu spolu s Adamem Sedlákem, Hanou Neničkovou a Lukášem Csicselym. Po určité době, během níž se autorské intence rozcházely, se však rozhodla z něj odejít. Později ji šéf Bionautu Vratislav Šlajer kontaktoval s tím, že se writer’s room nakonec rozpadl, a Lucie dostala nabídku napsat celý seriál ve spolupráci s režisérem Pavlem Soukupem.

Lucie Kryzová o sérii #annaismissing: „Bylo pro mě silné, že je to příběh holky, která si myslí, že její táta může být vrah,“ foto: ČT art – Josef Chuchma

„Nebyla to ničí chyba, je vždycky náročné dosáhnout chemie mezi všemi autory a autorkami. Často si to nesedne. S Pavlem Soukupem jsme si ale nakonec porozuměli a navázali na základ, který už promyslel předchozí tým,“ popisuje Lucie Kryzová. Tehdy ještě nevěděla, zda titulní postava mladé influencerky je mrtvá, nebo kam zmizela. „Bylo pro mě silné, že je to příběh holky, která si myslí, že její táta může být vrah. Proto jsem se k tomu vrátila,“ vysvětluje Lucie.

Společně se Soukupem postupovali podle schématu thrilleru, které nařizovalo umístit v závěru každé epizody cliffhanger. „To hlídal hlavně Pavel, já sama jsem měla tendenci to psát jako psychologické drama jedné rodiny. Proto jsou v tom příběhu přítomné obě vrstvy,“ dodává.

Překvapivá pro ni nakonec byla recenze seriálu, podle níž tvůrčí duo nedostatečně odsoudilo postavu otce, který si začne s nezletilou influencerkou. „To pro mě bylo zajímavé, i trochu nepříjemné. Nenapadlo mě totiž, že by si někdo mohl myslet, že je to v pořádku. Hodně jsem nad tím přemýšlela, ale v seriálu je podle mě několik momentů, které dokazují, že to není oukej, a padne to tam explicitně,“ říká autorka. Byla to pro ni první zkušenost s tím, že někteří vnímají téma jako kontroverzně uchopené. Ukázalo se, že publikum „nových“ seriálů je obzvlášť citlivé.

Karolína Zalabáková: „Napadlo mě, že nám chybí ještě něco jako sexuální výchova, návod, jak se orientovat v konzumaci digitálního erotického obsahu,“ foto: ČT art – Josef Chuchma

Veřejnoprávní sexuální výchova?

Čtvrtý seriál o mladých lidech nakonec zakotvil na Voyu, další značce, která se rozhodla investovat i do obsahu pro mladé. Příběh daného titulu se však začal psát dlouho předtím. „Věnovala jsem se na Déčku populárně vzdělávacím seriálům pro děti a pracovali jsme s tématy jako je mediální a digitální gramotnost. A mě napadlo, že nám chybí ještě něco jako sexuální výchova, návod jak se orientovat v konzumaci digitálního erotického obsahu,“ vzpomíná Karolína Zalabáková, scenáristka a režisérka seriálu Sex O’Clock, který spolu s ní tvoří scenárista Matěj Randár a režisér Jan Bártek.

„V České televizi mi ovšem řekli, že sexuální výchova u nich dělat nejde, ani za milion let. A že jsem se asi zbláznila. Během rešerší jsem pak zjistila, že po Evropě je takových pořadů spousta, a nápadu se nepustila,“ vypráví Zalabáková, která byla dříve v České televizi součástí tvůrčí skupiny Kamily Zlatuškové a pracovala například na oceňovaných dokumentech Show! nebo K oblakům vzhlížíme.

„Ovšem kreativní producent Michal Reitler mi tehdy v České televizi řekl, že jemu osobně se to líbí. ‚Česká‘ to sice financovat nechtěla, jenže Reitler za půl roku přešel na Voyo a brzy jsme se dohodli,“ vypráví Zalabáková. Po vstupu Voya do projektu tvůrci posílili příběhovou linku rodiny hlavního hrdiny Adama, aby si v seriálu mohli i dospělí najít své protějšky, a Sex O’Clock tak během vývoje prošel výraznou proměnou. „Navíc se příběh postupně prohluboval,“ dodává tvůrkyně. První epizoda je podle ní pubertální řachačka, osmý díl už seriózním dramatem. „Směješ se, ale vidíš, že postavy řeší dost vážné věci,“ popisuje Zalabáková, podle níž si seriál ve vznikající druhé sezoně tuto polohu drží. „Otevíráme závažná témata, ale lehkým tónem, takže nám tam veřejnoprávní tón nějak vydržel.“

Sára Zeithammerová, foto: ČT art – Josef Chuchma

Sára Zeithammerová (* 1997)

Narodila se v USA, vyrůstala v Praze. Vystudovala angličtinu a španělštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Jako scenáristka se podílela na seriálu České televize TBH a na chystaném celovečerním filmu Hana. Česká televize odvysílala internetový seriál Pět let (2022) podle jejího původního scénáře. Kromě scenáristiky se věnuje próze, byla součástí redakce studentského časopisu Ink a napsala román Stehy.

Střední třída, která nosí roláky

Všechny čtyři tvůrkyně se shodují na tom, že ženské postavy promýšlely zrovna tak pečlivě jako ty mužské a šlo jim hlavně o to, aby budovaly komplexní fikční svět. „Hodně mi záleželo na tom, abych žádné postavě nenadržovala. Mužské postavy by bylo v případě Pěti let jednoduché démonizovat. U hlavní hrdinky Terezy bylo zase důležité udělat ji ne nutně nesympatickou, ale napsat ji tak, že nebude vyhovovat na první pohled všem,“ vysvětluje Sára Zeithammerová, podle níž publikum s ženskými postavami hůře empatizuje. „Kdyby se jinak oblékala nebo něco jiného studovala, byl by asi divák více nakloněný tomu jí věřit, ale je to ambiciózní studentka žurnalistiky z vyšší střední třídy a ráda nosí roláky, takže běžné publikum k ní má podle mě automaticky velký odstup, musí si k ní hledat cestu.“

Dívkám se u nás podle Zeithammerové vštěpuje hlavně to, že se mají všem líbit a být na všechny milé. „Hlavně si to nesmíme s nikým posrat. Hrdince Pěti let je to trochu jedno, což určitý typ lidí udivuje,“ dodává. Podle ní jde o komplikovanější diváckou zkušenost, když konzument či konzumentka dojde do bodu, kdy si řekne, že mu hrdinka sympatická není, ale rozumí jí.

„Jednou z našich nejvýraznějších postav Sex O’Clock je Judita, matka Adama a žena ve středním věku, která prochází krizí poté, co ji manžel opustí kvůli muži,“ vypráví Karolína Zalabáková. „Seznamujeme se s ní v momentě, kdy si začíná uvědomovat, že se nechala dobrovolně vlákat do role oběti. Zapomněla na sebe, všechno doteď dělala pro rodinu a najednou si to ještě vyžírá. Zjišťuje, že nedokáže být sama se sebou. Neví, kým je. A nereprezentuje tedy žádný vrchol feminismu, ale na to, aby se našla, máme dvě nebo tři série,“ říká tvůrkyně, podle níž tohle téma řeší i mnoho mladších žen, než je čtyřicátnice Judita. „Snaží se najít samy sebe, přihlásit se k tomu a být s tím v pohodě. Je podle mě důležité ukázat, že k tomu vede nějaká cesta.“

Lucie Kryzová, foto: ČT art – Josef Chuchma

Lucie Kryzová (* 1988)

Pochází z Ostravy. Vystudovala režii a dramaturgii činoherního divadla na DAMU. Živila se jako produkční a copywriterka. Potom absolvovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Jako dramaturgyně se podílela na platformě Kinokabaret – cyklu scénických čtení dosud nerealizovaných filmových scénářů. Spoluzaložila podcastové studio Storylab Audio, kde se uplatnila jako scenáristka a dramaturgyně, režíruje podcasty pro činohru Národního divadla v Praze. Je spoluautorkou scénáře pro celovečerní film Abstinent (2019) a scenáristkou televizní série a filmu #annaismissing (2023).

Velkou debatu tvůrčí tým vedl o postavě teenagerky Emy, která otěhotní a rozhodne se dítě si nechat. „Nejprve jsme se přikláněli k tomu, že by to neudělala, ale pak nám přišlo zajímavé ji nechat vzepřít se rodinnému systému. Ona sice ví, že by pro ni bylo lepší nestát se matkou, ale nachází v sobě odvahu k vlastnímu rozhodnutí. Přijde ji lepší si život zkomplikovat, ale moci si to rozhodnout sama,“ nahlíží dilema Zalabáková.

Seriál i film #annaismissing vedle ženských postav zahrnul nebinárního Robina. Stal se tak jedním z prvních českých audiovizuálních děl, v němž se taková postava vyskytuje. Lucie Kryzová vysvětluje, že se na její identitu rozhodli nijak zvlášť neupozorňovat. „Robin si říká mužským rodem, má svůj specifický styl vyjadřování – používá hodně anglicismů. To pro nás bylo tím, co ho charakterizuje. Nechtěli jsme řešit jeho identitu. V tomhle fikčním světě je na vás se s Robinem nějak vyrovnat,“ říká Kryzová.

Nespadnout do škatulky

České publikum se podle Lucii Kajánkové chce s postavami zatím hlavně ztotožňovat. „Ještě nás tu čeká dlouhá cesta k tomu, abychom se naučili, že postavy nemusíme milovat. Úplně nejvíc mě irituje termín ‚silná ženská hrdinka‘. Sice jsou teď ženy v kurzu a můžeme se věnovat tématům, které s jejich životy souvisí, jenže lidi si často myslí, že fikční postavy musí být oslavou žen. Mně osobně nejvíc baví rozporuplné, nedokonalé ženské postavy. Ideálně takové, které nemají tendenci se pořád za něco omlouvat. Jsou občas nesnesitelné, problematické, ale musíš je milovat,“ říká Kajánková, podle níž jsou takové všechny postavy jejího seriálu.

Lucia Kajánková, foto: ČT art – Josef Chuchma

Lucia Kajánková (* 1987)

Narodila se na Slovensku. V roce 2011 absolvovala bakalářské studium oboru scenáristika a dramaturgie na pražské FAMU. O čtyři roky později dokončila magisterské studium filozofie a filmové vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2013 začala učit na FAMU, nyní je odbornou asistentkou na Katedře scenáristiky a dramaturgie. Působila v dramaturgických týmech filmových festivalů Mezipatra, Febiofest, iShorts. Během studií FAMU natočila spolu s režisérem Jakubem Šmídem studentské filmy Neplavci (2011) a Amanitas (2016). Samostatně scenáristicky a režijně debutovala snímkem Inverze (2021). Byla showrunnerkou a režisérkou webového seriálu České televize TBH (2022).

S tím, že se tady od žen nečeká, že budou negativní, ztracené nebo komplikované, souhlasí i zbytek autorek. Všechny se shodují rovněž na tom, že české seriálové postavy jsou zatím jen málokdy komplexní. „Na jednu stranu si myslím, že je super, že se scházíme, bavíme se o televizních tvůrkyních a jejich práci, a připadá mi správné tohle téma zdůrazňovat – je dobře, že se strachujeme o vlastní reprezentaci. Ale na druhou stranu si uvědomuji, že to znamená, že ta dominantní, mužská perspektiva je pořád tou výchozí, a naše perspektiva je nějak speciální,“ pokračuje Lucia Kajánková. „Ano, pojďme to reflektovat, protože jinak se to nezmění, ale zároveň se strašně těším na to, až to nebude potřeba.“

I podle Karolíny Zalabákové je volba, zda se přihlásit k ženským tématům, pro tvůrkyně obtížná. „Navzdory době, kdy se v audiovizi ženská témata více zohledňují, je podle mě těžké deklarovat zájem o ně. Máte strach, že vás to zaškatulkuje,“ vysvětluje. Sára Zeithammerová jí dává za pravdu: „Chcete být vnímána jako stejně verzatilní a profesionální jako jsou jiní autoři. Ne jako někdo, kdo pracuje se ženskými postavami a tématy. Současně se však o ženách bavit chci, aby se jejich podmínky mohly zlepšovat.“

Zpátky do školky

Pozici mladších a mladých autorek v dnešním audiovizuálním světě podle čtveřice charakterizuje to, že je sice pro jejich projekty víc příležitostí, ovšem zároveň se nejvíc peněz nadále investuje do titulů zavedených autorů. „Klára Vlasáková o tom nedávno napsala glosu do časopisu Host s názvem Není těch žen už trochu moc?, v níž to ironizuje. Mohlo by se dnes zdát, že jsou ženy všude, ve skutečnosti je jich pořád dost málo, obzvlášť ve vedoucích pozicích,“ říká Sára Zeithammerová. A podobně jako Daria Kaščejeva mluví o neexistující podpoře pro filmařky, které mají děti.

Karolína Zalabáková, foto: ČT art – Josef Chuchma

Karolína Zalabáková (* 1983)

Pochází ze Zlína. Studovala francouzštinu a bohemistiku na Masarykově univerzitě v Brně a reklamní produkci a filmovou režii na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. V roce 2003 založila spolu se svým manželem Lukášem Gargulákem studio Cinebonbon. Její autorské reklamy získaly řadu ocenění, například celoevropskou cenu Euprio Award. Napsala scénář a byla spolurežisérkou celovečerního dokumentu Batalives (2017) o pěti baťovských městech v různých koutech světa. Spoluprodukovala dokumentární sérii České televize Kronika orgasmu (2022) o dějinách české sexuologie. Jako tvůrkyně, scenáristka a režisérka je spolupodepsána pod seriálem Sex O’Clock, jehož první řada vznikla vloni a druhá vzniká nyní.

„Uživit se jako autorka, mít rodinu a ještě se nějakým způsobem prezentovat, je u nás neuvěřitelně těžké,“ doplňuje matka dvou malých dětí Karolína Zalabáková. „Sama to znáš, v rozvrhu musíš hledat okno, kdy nepracuješ, nebo nepečuješ, pokud se chceš na něčem domluvit. Je to každodenní boj. Čas má člověk jen na práci nebo na rodinu, málokdy na sebe. Ale zároveň miluju, jak jsou ženy pak společně efektivní, když už ten čas najdou,“ směje se tvůrkyně, podle níž je u nás pro ženy stále také málo obsahu. „Spolu s Kateřinou Kořínkovou jsme si poptávku po tématech souvisejících se ženami ověřily úspěchem Kroniky orgasmu,“ připomíná dokumentární seriál publikovaný na iVysílání, který se kromě sexuality zabýval paletou témat souvisejících se ženskou rovnoprávností. Na tvorbu pro ženské publikum se proto chce zaměřit: „Ženy u nás opravdu nemají moc na co koukat, nejsou tu věci, které by se dělaly primárně pro ně.“

Táňa Zabloudilová. Foto: ČT art – Josef Chuchma

Táňa Zabloudilová (* 1985)

Absolvovala bakalářský program politologie a mediální studia na fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Dříve učila angličtinu, byla editorkou i moderátorkou Radia Wave a redaktorkou A2larmu. Nyní je programovou ředitelkou festivalu Serial Killer. Je také autorkou několika podcastových sérií a publicistkou píšící o popkultuře, společnosti a dnešních městech.

Plán čtveřice tvůrkyň je tedy jednoduchý. Být přítomné. „Zásadní je podle mě skládat autorské týmy i štáby tak, aby v nich byly i ženy. Pokud k tomu dojde, nikdo o nich nemusí dlouho mluvit. Prostě tam budou a bude to vidět i na té práci. Tvůrčí kolektiv nebude žádný feministický spolek, ale ani žádná sausage party,“ říká závěrem Karolína Zalabáková. Je podle ní třeba se vrátit na úroveň mateřské školy, kde se všichni baví se všemi a všichni spolupracují se všemi. „Úplně přirozeně, bez nálepek, vztyčených vlajek. Konstantně, dlouhodobě a důsledně. Udělat dalším ženám místo. Já myslím, že by to mohlo vyjít,“ uzavírá Karolína.