Když chcete pomoc od úřadů, je to horor, ukazuje film Zahradníkův rok

„Tak co nám k tomu řeknete?“ ptají se policisté hlavního hrdiny, bezejmenného zahradníka. Řeší vážnou věc. Neznámí pachatelé mu převrátili na bok multikáru, což ho dost omezuje v pohybu i podnikání. Ale vyslýchaný nic neřekne. Jako v celém filmu. Expresivní mimika vynikajícího Oldřicha Kaisera toho i tak sděluje dost: radost, smutek, vztek, nahořklé pobavení nad nesmyslností smyčky, ve které se ocitl…

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Po předchozích dvou Havelkových filmech, v nichž se mluvilo skoro pořád, jde o nečekaný úkrok. Ne ovšem samoúčelný. Mlčení Kaiserova zahradníka dává vyniknout absurditě světa, v němž se na slova, například na literu zákona, odvolává kdekdo, ale nikdo s nimi nedokáže nic vykonat. Na druhou stranu však nelze konat tam, kde to nepovoluje patřičné, na papíře sepsané nařízení – k němu se přihlíží spíš než k realitě, kterou mají příslušné orgány před očima.

Pro zahradníka slova nemají význam. Ve svém harmonickém mikrosvětě, jehož řád diktuje příroda, si bez nich vystačí. Budeme jej v něm sledovat tak, jak probíhalo časosběrné natáčení – po celý rok, od března do března. Každý měsíc je zkondenzován do jednoho dne, který má zprvu víceméně stejný průběh. Protagonista si ze schránky vybere místní zpravodaj, posnídá s partnerkou (Dagmar Vokatá), převleče se do pracovního a jde kypřit, sázet, roubovat a hnojit. Pak oběd, večeře a zalehnout. A další den/měsíc zase.

Ztracen mezi přírodou a civilizací

Každý měsíc je zároveň uvozen úryvkem z fejetonistické knížky Karla Čapka Zahradníkův rok. Jen a pouze tehdy slyšíme mimo obraz charakteristicky zabarvený hlas Oldřicha Kaisera. Paradoxně to však není hlas hlavního hrdiny. Z několika scén je patrné, že postavy poslouchají audioverzi Zahradníkova roku v rádiu. Nejde o vypravěče stojícího nad příběhem. Rovněž v tomto ohledu tedy zahradník zůstává oddělen od světa slov. Stejně jako si Čapek jazykovou vytříbeností svých bonmotů udržuje odstup od pachu králičích kotců a hlíny zalézající pod nehty.

Ač film vychází z reálné kauzy, kdy český zahradník René Mandys odmítl prodat svou parcelu ruskému oligarchovi, prokazatelná fakta pro něj nejsou směrodatná. Pracuje s groteskními figurkami a archetypálními situacemi a stojí na podobných kontrastech: mezi mluvením a mlčením, přízemním a kultivovaným, přírodním a civilizačním. Zahradník je v tom ztracen někde uprostřed.

Jeho rutinu pozvolna podemílají vnější zásahy. Nejdřív se od pravidelného zákazníka dozvídá, že bude mít nového souseda, který koupil nedaleký zámek. Pak za ním coby vyslanec ze zámku přijíždí realitní makléř (Michal Isteník), aby mu přiblížil „podnikatelský záměr“. Majitel honosné nemovitosti hodlá proměnit k obrazu svému také okolí. K tomu bude potřebovat zahradníkův pozemek.

Protagonista už ale zapustil kořeny a nic prodávat nechce. Nehledě na štědrost finanční nabídky. A tak dál prořezává stromy, vykuřuje včely, zalévá saláty, které už povyrostly. Příroda nepočká. Jenže když v dubnu vyjde z domu, zjišťuje, že jeho zahradnictví obepíná ostnatý drát a příjezdová cesta byla zatarasena závorou, ačkoliv jde o veřejnou komunikaci. Najatý pracovník bezpečností agentury (Štěpán Kozub) dostal jasné zadání. Projet smí jen zahradník, kdežto jeho zákazníci nikoliv.

Staré myšlení, nové technologie

Zahradník se mocenské aroganci přizpůsobuje a do kasičky na konci dne ukládá stále tenčí štos bankovek. Jenomže zastrašování pokračuje. Ničením majetku i úrody, trávením zvířat, fyzickým napadením… Stoický hrdina už se nemůže věnovat jen zvířatům a rostlinám, přibývají mu starosti mimo domov. Pomalý rytmus jeho dní i filmu samotného se mění. Dojíždí na úřad, za právníkem, na policii. Paragrafy jsou málo platné, a ačkoli všichni tuší, kdo je viníkem, na zámek se bez přímých důkazů nikdo neodváží. Zahradník si bude muset pomoct sám, jak je zvyklý.

Havelkův nový film, mající pro svou časoprostorovou neurčitost povahu lidového vyprávění nebo obrázkové knihy, je otevřen různým interpretacím. Můžeme na něj aplikovat čtení ekologické i politické. Jedním z ústředních tematických proudů zůstává neschopnost komunikace. Stejně jako ve Vlastnících a Mimořádné události sledujeme pestrý vzorek postav, které nenacházejí společnou řeč. Spíš než určitý světonázor, instituci nebo generaci reprezentují obecnější existenciální principy. Na jedné straně samorost, který nikoho o ničem nepřesvědčuje, pouze existuje v souladu s přírodou a trpělivě udržuje kontinuitu života. Na druhé bezmocní vykonavatelé moci a podnikatel, který k proměnlivosti živého světa nepřihlíží a vše kolem sebe umrtvuje.

Zlo ve filmu zůstává anonymní, bez jména a tváře, a tudíž nepostihnutelné. Zpřítomňuje jej například Kozubův hlídač. Ať je červen nebo říjen, má na sobě stejné tričko, kalhoty a bundu, neschopen vzít v potaz, že svět se mění, že občas praží slunce a jindy mrzne. Pro něj se mění jen technika – to když mechanickou závoru po pár měsících střídá automatická. Jinak dál tupě plní příkazy, škodolibě pozoruje, jak se zahradník trápí, a naplňuje tezi o banalitě zla.

Nesoulad mezi technologickým a společenským vývojem, který zdařile tematizoval i loňský český snímek Úsvit, je rovněž patrný v ordinaci lékaře, kam zahradník dochází na pravidelné prohlídky. Při druhé návštěvě mu doktor měří tlak modernějším aparátem než prvně. Po hlubších příčinách pacientovy nepohody však nepátrá.

Zkypřit, zasít a zalít

Podobné variace a repetice jsou základními postupy Havelkova vyprávění. Nejdřív představí běžnou podobu zahradníkova dne a posléze udržuje naši pozornost jejím modifikováním. Když si hrdina chce jako každé ráno opláchnout tvář po holení, z kohoutku neteče voda. Naproti zahradníkově manželce u kuchyňského stolu najednou nikdo nesedí. Záběry, které byly dřív symetrické, jsou teď asymetrické. Dosud mlčící manželka najednou promluví…

Zatímco vývoj zápletky bude zřejmě předvídatelný i pro tu část publika, která není obeznámena s Mandysovým případem, uvedené formální a stylistické obměny jsou zdrojem humoru a překvapení až do konce. Když mysl zahradníka na pokraji sil zaplaví horečnaté vize s klauny a pohřbíváním zaživa, z temné grotesky se dokonce na chvíli stává surrealistický horor.

Pro někoho bude tento divoký žánrový úkrok dokladem, že Havelka přesně nevěděl, co chce. Odpovídala by tomu i geneze projektu. Od hybridního dokumentu přes baladu, válečný film a dialogický příběh jednoho páru až k výsledné podobě. Ale stejně jako v případě Kaiserovy zamlklosti nejde o zbytečné ozvláštnění. Střetávání přírodního a společenského běhu světa se takto propisuje do struktury filmu, který postupně ztrácí pevný tvar, aby vygradoval úplným rozkladem řádu.

Křik, který během hrozivé snové sekvence málem protrhává plátno, vystihuje bezmoc člověka vytrženého z přirozeného koloběhu věcí a ztraceného ve světě znaků, jež nic neznamenají. Nemusí nic říkat, aby se s ním dokázal ztotožnit každý, kdo někdy čelil byrokracií nebo jedincům přesvědčeným, že peníze stojí nad zákonem. V základu filmu, který je místy poněkud strojený nebo zmatený, se totiž nachází upřímně vyznívající frustrace z bezpráví a neúcty vůči životu.

Řešení, které Zahradníkův rok v podobně bezvýchodné situaci nabízí, tedy znovu zkypřit, zasít a zalít, je stejně jako zbytek Havelkova filmu víceznačné. Můžeme jej vnímat jako rezignované stažení se k vlastní zahrádce a drobným každodenním potěšením, ale také jako projev moudrosti. Péče o to, co je, může přinést cennější plody než boj a zpupná rozpínavost.

Plakát k filmu, zdroj: Donart Film

Zahradníkův rok (Česko, 2024, stopáž 103 minut)

Scénář a režie: Jiří Havelka, kamera: Ferdinand Mazurek, hudba: Tadeáš Věrčák, střih: Jakub Hejna. Hrají: Oldřich Kaiser, Dáša Vokatá, Štěpán Kozub, Michal Isteník, Alena Mihulová, Petr Lněnička, Luboš Veselý, Sára Arnsteinová, Jiří Šimek, Tomáš Jeřábek a další.
Premiéra: 18. července 2024