Až na nabádavé finále není Zápisník alkoholičky marný. Tereza Ramba ten film drží
Svým způsobem je celovečerní hraný snímek Zápisník alkoholičky na poli tuzemské tvorby průkopnickým činem. Zatímco o mužích, které ovládl alkohol, zde vznikla řada filmových i televizních výpovědí, o ženách propadlých této závislosti dosud vzniklo jen několik dokumentů.
Ostatně Dan Svátek (* 1975), který Zápisník alkoholičky režíroval, k plejádě děl o mužích alkoholicích (Batalion, Takový je život, Dnes naposled, Naděje, Ikarův pád, Kvůli mně přestane z cyklu Tak se ptám, Na dně skleničky z cyklu Nevinné lži) přičinil svůj díl – v roce 2018 natočil Úsměvy smutných mužů, podle autobiografické knižní předlohy Josefa Formánka.
Na dosud jen řídkém zpodobnění nadměrného pití u žen má ovšem svůj podíl sama realita. Podle odhadů před půlstoletím připadala jedna alkoholička na deset alkoholiků, nyní jsou to tři až čtyři ženy na deset mužů. Ženský organismus přitom alkohol odbourává méně výkonně než mužský, takže k plnému rozvinutí příznaků alkoholismu postačí méně alkoholu i kratší doba. Od mužské závislosti, která se nejčastěji rozvíjí veřejně, vesměs v hospodském kolektivu, se ženy propíjejí k alkoholismu osaměle a v utajení, mnohdy v domácím prostředí; pokud jsou puzeny k pití i na veřejnosti (například v zaměstnání), svou potřebu často rafinovaně maskují. To byl i případ Michaely Duffkové (* 1992), autorky blogu a posléze knih Zápisník alkoholičky (2020) a Zápisník abstinentky (2021), v nichž zpracovala trýznivé osobní zážitky, než přijala rozhodnutí, že jí nezbývá nic než doživotní abstinence, nechce-li opět zabřednout do osudového bludného kruhu. Tady tedy leží faktografický základ filmu Zápisník alkoholičky, který tento týden vstoupil do distribuce.
Svátkův snímek (scénář k němu napsala Marta Fenclová, dosud autorka scénářů k několika seriálům) pojednává o alkoholismu jedné ženy, současně jím však prolíná rodinné (melo)drama. Zachycuje totiž i manželské soužití hrdinky a hrozbu jeho rozpadu – manžel dojíždí za prací do Prahy, takže si žena připadá opuštěná, zoufale sama. A film ukazuje také další vztahy, které stále naštvanější Míšu (Tereza Ramba) ovlivňují: ať je to její otec (Martin Finger), jenž rovněž zápolí s alkoholem, nebo tchyně se svými kazatelskými i karatelskými postoji. Míša si s okolím a jeho intervencemi nedokáže poradit a reaguje konfrontačně. Závidí kamarádkám výlety za zábavou, protože se musí starat o své čerstvě narozené děcko. Propadá pocitu, že se na ni zřítily samé nesnáze, zejména se nedokáže přizpůsobit životu pod jednou střechou s manželovými rodiči – Miroslav Hanuš ztělesňuje „podpantoflácky“ upozaděného tchána, typově přesná Barbara Lukešová pak jeho manželku. Míša tedy z tohoto kolotoče vyskakuje za pomoci alkoholového opojení, přičemž ani přítomnost nemluvněte nezabrzdí nárůst závislosti.
V příběhu jsou dobře postiženy základní atributy alkoholismu, zejména Míšino houževnaté přesvědčení, že závislá není. Hrdinka, po bytě si schovávající lahve s vínem, si dlouho odmítá připustit, že by potřebovala odbornou péči. Bagatelizuje varovné události (opilecká zhroucení, nevypnutý plynový spotřebič, autohavárie…), nevnímá manželovy připomínky, vyřčené přitom laskavě a s úmyslem pomoci. Právě on – v poněkud zastřené, výrazově utlumené prezentaci Miloslavem Königem – je vlastně jediným blízkým člověkem, jemuž na Míše záleží.
Tereza Ramba herecky nese hlavní tíhu příběhu, právě na ní spočívá zodpovědnost, aby postava Míši uvěřitelně prošla trnitou poutí podle závěrečného poučení, že ne každý, kdo bloudí, je ztracen. Míšu spatříme v různých fázích závislosti, působivě jsou postiženy změny vzhledu i chování. Herečka skvěle – hlasem, gesty i pohyby – předvádí afektivní jednání, sebevědomé výroky i opileckou strnulost, třes rukou i ztrátu rovnováhy vedoucí k pádům. Vynikající je zejména ve scéně, kdy si s urputnou nedočkavostí, až jakoby násilnicky, stříhá vlasy.
Do vyprávění jsou dramaticky účinně vkládány vizuálně stylizované retrospektivy či sny, v nichž Míša prožívá trýzeň či divák jejich prostřednictvím lépe sleduje ženin úpadek. Docela výmluvné (a vzhledem k zaměření popisovaných událostí protimluvné) jsou orosené průhledy na sklenky se šumivým vínem zdobené svůdnou jahodou a odkazující k reklamním spotům.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Ve shodě s knižní předlohou příběh končí šťastně. Silně nabádavé rozuzlení skýtá naději, že žádná alkoholička nemusí být ztracená. To už je velmi silná ozvěna faktu, že Michaela Duffková dnes provozuje Centrum Alkos pro léčbu závislostí, na jehož webových stránkách velkým písmem stojí: „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen…“ Jen nesmíte všechny peníze propít, neboť čtyřtýdenní pobyt a léčba přijde na 180 tisíc korun, osm týdnů máte v Alkosu za 280 tisíc.
V dosavadních ohlasech získal Zápisník alkoholičky uznání za to, že otevřel stále palčivější téma, ale současně se vynořily námitky vyčítající mu zejména zkratkovitě pojatou odvykací část příběhu; jeden text dokonce hovořil o promarněné šanci. Nesoudil bych tak přísně. Nedostatky se tu jistě vyskytují, v předešlém odstavci jsem je naznačil. Ale rozhodně nepohřbí zamýšlené vyznění, spíše mu uberou na působivosti.
Plakát k filmu, zdroj: Bontonfilm
Zápisník alkoholičky (Česko, 2024, stopáž 92 minut)
Režie: Dan Svátek, scénář: Marta Fenclová, kamera: Jakub Šimůnek, střih: Dan Svátek, Adéla Špajlová. Hrají: Tereza Ramba, Miloslav König, Martin Finger, Barbara Lukešová, Miroslav Hanuš, Jan Plouhar, Oskar Hes a další.
Premiéra: 11. července 2024.
