Komentář: Vlny – český film roku? Touží být světové, ale náročnější diváky podceňují
Do českých kin vstoupil film Jiřího Mádla Vlny. Vypráví o Redakci mezinárodního života Československého rozhlasu v letech 1967 a 1968, o statečnosti a důležitosti svobody slova. Na karlovarském festivalu si vysloužil potlesk vestoje a někteří kritici ho označují za tuzemský film roku. Opravdu se tak podařil?
Masivní PR kampaň, cena diváků a standing ovations na karlovarském festivalu, skvělá návštěvnost hned po čtvrtečním uvedení v kinech i kritické ohlasy prorokující, že jde o „film roku“. To vše provází třetí celovečerní režijní počin Jiřího Mádla, jinak úspěšného herce. Sázka na emoce v kombinaci s „národním tématem“, jímž byl boj o budovu a necenzurovanou podobu vysílání Československého rozhlasu v srpnu 1968 a počáteční odpor proti vpádu armád Varšavské smlouvy, to jsou zjevně ingredience, na něž český divák slyší.
Vlny přesně dávkují napětí a v rychlém sledu vedou diváka turbulentním thrillerovým koridorem až do finále. Mádl film cíleně vystavěl v hollywoodském stylu se silným tématem, výrazným dějem plným zvratů a jasným rozdělením postav na ty „hodné a zlé“. Ostatně scenáristiku studoval v New Yorku a v rozhovorech tvrdí, že rád postupuje při psaní scénáře podle metodiky scenáristických příruček. Přiznává rovněž konkrétní inspiraci politickým thrillerem Argo Bena Afflecka (ostatně taktéž herce, který se úspěšně dal na dráhu režiséra).
Hrdinové, kam se podíváš
Z rozhlasáků pracujících na sklonku šedesátých let v Redakci mezinárodního života Čs. rozhlasu udělal Mádl neohrožené superstars (ne že by si to Milan Weiner, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Věra Šťovíčková či Jan Petránek, kteří v téhle redakci pracovali, nezasloužili), které o svém dějinném poslání bránit svobodu slova a pravdu navzdory sovětským tankům i výhružkám StB nepochybují. Tedy až na hlavní postavu technika Tomáše Havlíka, kterého skvěle ztvárnil Vojtěch Vodochodský. Ten má totiž závazek – stará se o nezletilého bratra, oba zůstali po smrti rodičů sami.
Hrdinství a profesní schopnosti této skupiny rozhlasáků režisér filmu sugeruje takřka v každé sekvenci, i běžná cesta po chodbách rozhlasu je zpomalená a podkreslená dramatickou hudbou, aby bylo jasné, že na scénu přicházejí skuteční hrdinové. Jejich vzájemné dialogy i pohledy neproblematizují černobílost charakterů. Na téhle straně zkrátka stojí „dobro“ a „pravda“.
Pak je tu – opět poněkud homogenní – skupina studentů, do níž patří i hrdinův mladší bratr Pája, kteří neohroženě tisknou letáky na podporu naděje pražského jara, Alexandra Dubčeka, a nebojí se riskovat a jít demonstrovat do ulic. Nechci zpochybňovat klíčovou roli studentů a jejich strahovské demonstrace v říjnu 1967, která se stala předzvěstí pražského jara. Jednoznačnost jejich odhodlání a činů však ve filmu působí poněkud ploše a nevěrohodně. Ani jednou nezaváhali? Nebáli se? Stejně jako rozhlasové superstars třeba o své rodiny?
Trailer k filmu, zdroj: YouTube V rychlém tempu politického (dá se říct špionážního) thrilleru zkrátka není čas na více poloh či hran. To ostatně platí i pro vztah obou bratrů: Tomášova zátěž v podobě péče o mladšího Páju tu spíš slouží jako klíčový prvek zápletky, hrdina je díky tomu snáze vydíratelný estébáky. Nicméně scény nějaké vzájemnosti obou bratrů ve snímku nenajdeme, na detaily není čas. A to ani navzdory tomu, že jde o Mádlovo osobní téma: v dospívání měl na starosti o jedenáct let mladšího bratra. Tomáš se o Páju stará (a bojí) ukázkově, a to až natolik, že ho následuje i na konkurz do rozhlasu, který ovšem překvapivě vyhraje on sám, jak se dá ostatně od počátku celé scény čekat.
Naopak postavy estébáků a lidí na rozhodujících pozicích, ať už v rozhlase či ve státě, jsou jednoznačně odpudivé – ukázková je v tomto ohledu postava prezidenta Antonína Novotného opakujícího novinářům dokola fráze o západních imperialistech, která je ve filmu ozvláštněna o jedno historické překvapení ohledně machinací jeho syna. Nebudu ho prozrazovat, jde ostatně o jednu z mála nepředvídatelných situací ve filmu.
Stejně tak není ve vyprávění, které vše obětuje tempu a napětí, prostor pro větší rozehrání vztahu mezi hlavním hrdinou Tomášem a redaktorkou Věrou Šťovíčkovou. Proč se ta uzavřená a „studená“ redaktorka, jak jí přezdívají kolegové, náhle sblíží právě s o dost mladším technikem? Zdá se, že jejich vztah slouží jako nutná milostná linka, jež by v hollywoodském thrilleru neměla chybět, a zároveň se hodí pro hlavní zápletku. Ukazuje totiž, kdo z těch dvou je morální a kdo zaváhal… Scénář jede podle příručky, na psychologii charakterů není čas. A to nemluvě o tom, jaké světlo vrhá tato boční, pro film vyfabulovaná linka, na skutečnou historickou postavu redaktorky Věry Šťovíčkové…
Zahrajeme vám o tom, jak to v osmašedesátém chodilo ve Vinohradské 12. Filmová Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu, foto: Dawson Films A ještě jedna korekce směrem k Vlnám. Film sugeruje, že jediným zdrojem relativně slušných informací v daném čase byl Československý rozhlas. Tak tomu však nebylo: souběžně se emancipovala Československá televize (byť měl rozhlas třicetiletý náskok; vznikl už v roce 1923), navíc tu byla škála novin a časopisů, které se rovněž nadechovaly ke svobodě. Stejně tak proti sobě tehdy nestáli jen nezávislí liberální novináři a zaprodanci režimu, jak to vypadá z filmu, ale historie byla spletitější a reformní komunisté naráželi na ty konzervativní, a to nejen ve straně, ale i v médiích, jak upřesňuje v pozoruhodném článku Jindřišky Bláhové v Respektu historik Martin Groman.
Dokonale promazaný stroj
Nerada bych, aby to vypadalo, že Mádlovu filmu nepřeju úspěch. Bude dobré, dostane-li diváky do skomírajících kin. Po řemeslné stránce jde o dílo zdařilé. Má suverénní kameru i střih, výborné herecké výkony (je znát, že herce režijně vedl zkušený herec), strhující hudbu s mnoha dobovými hity, zkrátka šlape jako promazaný stroj.
Speciálně je pak nutné vyzdvihnout práci s dokumentárním materiálem: archivní záběry boje o rozhlas totiž tvůrci upravili za pomoci umělé inteligence tak, aby přechody mezi pasážemi hranými a archivními byly takřka neznatelné. Záslužná je rovněž snaha o základní historickou věrohodnost postav a situací – pravda, občas dostává před faktografickou přesností přednost příběh a akce, jak sám režisér v rozhovorech přiznává. Proto je například hlavní postava technika Tomáše fiktivní a složená z několika historických předobrazů.
Konečně dobrý český film?
Na druhou stranu je zarážející, že je kritická odezva na film plný vypravěčských schémat tolik pozitivní. Je jasné, že reflexe v Českém rozhlase budou snímek opěvovat, byť nezávislá, kvalitní novinařina, o níž se v souvislosti s rozhlasovou prací ve filmu Vlny tolik hovoří, by na bezvýhradnou nekritickou chválu neměla přistoupit.
Nicméně o „filmu roku“ píše v souvislosti s Vlnami i vedoucí kulturní rubriky Deníku N Irena Hejdová, programový ředitel karlovarského festivalu Karel Och zase prohlásil, že se tímto filmem Jiří Mádl „posouvá do absolutní evropské režisérské špičky“ a titulek recenze Jany Podskalské v Deníku zní Konečně dobrý český film, jenž snese srovnání se světem. Je s podivem, že až na výjimky (například text Martina Šrajera pro Aktuálně.cz) nepadla zmínka o tom, jak je to film schematický a předvídatelný. Je zjevné, že tu je hlad po „velkých historických dramatech“ a „velkých hrdinech“, kterých ostatně naše dějiny ani kinematografie zase tolik neměly.
Přesto se ale i o historických tématech dá vyprávět komplexně, aby snímek přiměl diváky podívat se na minulou dobu nově a provokovat je k přemýšlení o přítomnosti. Například Zóna zájmu režiséra Jonathana Glazera vypráví nejen o zrůdnosti holocaustu, ale i o tom, jaké „zdi nezájmu“ si stavíme dnes, tak jako si za zdí osvětimského koncentráku postavil svůj luxusní dům velitel tábora Rudolf Höss. Obdobně Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce nepojednávají pouze o vyvražďování původních obyvatel Ameriky, Osedžů, nýbrž i o tom, jak pro vlastní pohodlí uvěříme, že jsou ostatní (rasy, národy, doplňte si) méně významní než my. A to uvádím namátkou jen dva příklady zahraničních snímků z loňského roku, byť od opravdu světových autorů. Oba totiž spolu s technickou bravurou nabízejí divákovi nikoliv úzký koridor, v němž vedou jeho emoce, ale prostor, kde se divák stává účastníkem a pohled na svět vytvořený filmem si sám dotváří.
Plakát k filmu, repro: Dawson Films
Z českých děl pojednávajících o pražskému jaru a následné normalizaci lze zmínit například Pouta režiséra Radima Špačka z roku 2010, v nichž má postava nevýrazného estébáka (Ondřej Malý) přesně tu dávku nevyzpytatelnosti, která drží celý příběh v napětí. Anebo televizní sérii Hořící keř Agnieszky Holland z roku 2012, pojednávající neschematicky, a přitom dramaticky o Palachově činu a počátcích normalizace v posrpnovém Československu. Případně předloňský film Arvéd Vojtěcha Maška o historické postavě Jiřího Arvéda Smíchovského, konfidenta Státní bezpečnosti, jehož postava působí ve snímku démonicky, a přitom se v něm kontury „dobra“ a „zla“ zlověstně smývají.
Ale abych končila vstřícně: v dnešní postfaktické době má u Vln patrný nostalgický étos nezávislosti médií svůj aktuální náboj. Tím spíše, když vezmeme v potaz třeba současné dění na Slovensku… A právě tento étos může být dobrým důvodem, proč na Vlny zajít.
