Komentář: Obrazy filmové Amerikánky jsou natolik křiklavé, že přehluší silný příběh

Na začátku byl příběh dívky, s níž se Viktor Tauš setkal, když sám žil na ulici. Za socialismu prošla dětským domovem, náhradní rodinou i nápravním zařízením. Přežít jí pomáhala naděje, že na ni v Americe čeká táta. Režisér a producent Viktor Tauš v rozhovorech mnohokrát řekl, že právě tenhle příběh, tahle touha v něco věřit, a tím překonat svoje problémy, pomohla kdysi i jemu, aby se postavil na nohy. Jde bezesporu o tvůrcův životní projekt. Zabývá se jím bezmála čtvrt století, několikrát jej ztvárnil divadelně, a nyní tedy i ve filmu.

Filmová Amerikánka se svou spektakulární formou plnou pestrobarevných výjevů, výrazných kostýmů i dekorací a energickým střihem, střídajícím v rychlém sledu různé prostory, nepodobá asi ničemu, co u nás v kinematografii vzniklo, na tom se shodnou jak promo materiály k filmu, tak filmoví kritici. Snímek v sobě navíc slučuje zdánlivě neslučitelné: Výrazně experimentální formu a společenský přesah. Krom toho, že ve filmu vystupují i děti z děcáků a nápravních zařízení, usiluje Taušův tým prostřednictvím projektu Amerikánky otevřít širší diskuzi, která by napomohla ke změně legislativy upravující ústavní péči v České republice. Aby další Amerikánky mohly vyprávět už jiný příběh než ten o násilí, strachu a utíkání.

Lze však skloubit takřka experimentující formu, jež ve své podstatě nikdy nemůže být mainstreamová, s apelem vyvolat celospolečenskou debatu? Jak vlastně psát o filmu, který s sebou nese výrazně mimofilmové a společensky prospěšné poselství? Podobné projekty s výrazným přesahem do společenské debaty jsme tu již měli, ať už to byl dokument Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti (2020), lapající predátory číhající na dívky na sociálních sítích, nebo série #martyisdead (2019) a #annaismissing (2023) režiséra Pavla Soukupa o tom, kam až může dojít kyberšikana. Společenská prospěšnost podobných projektů jako by předem znemožňovala podívat se kriticky na to, jak díla fungují sama o sobě.

Jeden výjev přebíjí druhý

Když odhlédneme od mimofilmového rámce, je Amerikánka především sledem vizuálních senzací. Každý výjev či etapa života Amerikánky má dominantní barvu i odlišný prostor: Zatímco pěstounská rodina, která si dívku z dětského domova vzala k sobě, žije v růžovém domku v kukuřičném poli, kde je všude těsno jako v domečku pro panenky, scény z nápravního zařízení se odehrávají v prázdné tovární hale, jíž dominují modré mundúry děvčat dokola přehazujících písek. Scény z domova, kde malá Amerikánka vyrůstala se dvěma bratry a matkou, která se o ně nestarala, jsou laděné do ruda, stejně jako matčiny šaty. A podobně rudé a upnuté jsou šaty, v nichž je navlečená dospělá Amerikánka, kterou ztvárnila Pavla Beretová, patrně na důkaz toho, že něco z matky v ní žije dál a svazuje ji. Amerikánek je ve filmu více, respektive snímek mísí tři hlavní časové a vyprávěcí roviny: svět viděný malou dívkou (Klára Kitto), vzdorující teenagerkou (Julie Šoucová) a dospělou ženou (Pavla Beretová), která se ohlíží za svým životem a snaží se s ním vyrovnat.

Z přemíry opulentních scén a rychlosti jejich proměn se divák postupně unaví – alespoň takový dojem to zanechalo ve mně. Jedno přebíjí druhé, křičí přes sebe, až pozvolna přebije a odsaje emoce, jež by mohly být velmi silné. Některé scény, například znázorňující sametovou revoluci, jsou už vysloveně chaotické. Příliš mnoho stylizace překrývá původní autentický příběh, který Tauše na počátku inspiroval.

Chápu, čemu všemu se režisérovi podařilo přemírou stylizace vyhnout: patosu, popisnosti, doslovnosti, lítosti, smutku, syrovosti života v děcáku. Jenže to všechno k původnímu příběhu patří, stejně jako k příběhům tisíců dalších Amerikánek. Když to obalíme přepjatými obrazy, zrušíme sílu autenticity života. Co dostaneme? Obrazy, které už nejsou původními vizemi holky, která odevšad utíká a chce být silná jako skála. Zbydou výjevy, které patří tvůrci a jeho týmu: kameramanovi Martinu Doubovi a zejména scénografovi a autorovi kostýmů Janu Kadlecovi. A než film skončí, zeslábne pod náporem obrazů i společenský apel. Výrazná forma na sebe strhává až příliš pozornosti na úkor původního příběhu.

Těžko si představit…

Obecně souhlasím s Taušem, když v rozhovorech říká, že skutečný životní příběh ještě film neudělá. Asi je to individuální, ale jako divák i jako člověk jsem se dokázala víc napojit na dokumentárně laděný Zázrak režiséra Juraje Lehotského z roku 2013: portrét holky vyrostlé v nápravním zařízení, která si – podobně jako Amerikánka – chce život užít naplno. Zázrak rovněž vznikl na základě skutečného příběhu a hlavní postavu dokonce ztvárnila neherečka, která v nápravním zařízení sama vyrostla. Chápu, že Tauš nechtěl vytvořit dokumentárně laděný portrét. Podobné snímky označuje za „popisné“ a proti nim staví ty, kterým říká „působivé“. Tam řadí i Amerikánku. I když tento protiklad dokumentárního a fikčního světa chápu, působivé může být, myslím, obojí.

Ve výsledku mi Amerikánka nejvíc připomíná Felliniho Amarcord (1973), v němž se slavný italský tvůrce opulentními obrazy a výjevy vrací do svého dětství. Výsledná obrazová féerie Amerikánky se od původního příběhu už přespříliš vzdaluje a je spíš imaginací tvůrčího týmu. Možná se tím Tauš vyrovnává s Amerikánkou v sobě, ostatně o tom mluví v rozhovorech, když vzpomíná na své vlastní dětství.

Těžko říct, jak by mohl Taušův spektákl reálně posunout debatu o světě dětí vyrůstajících v ústavech, bude ale skvělé, když ji (i za pomoci médií) otevře. Mám však za to, že takto odtažité, expresivní imaginární světy nemají sílu vzedmout emoce, které by diváka nutily jednat, protože je těžké se na ně přímo napojit, přímo je pojmenovat. Některé skutečnosti a příběhy zkrátka netřeba pentlit přebujelými obrazy. Realita umí být někdy silná až dost.