Komentář: Jeden z kulturních fenoménů pozdního kapitalismu se jmenuje Clash of the Stars

Česko-polská organizace Clash of the Stars, pořádající stejnojmenné galavečery soubojů v MMA, boxu či sumu, byla založena roku 2021. Od té doby se dostala do běžného povědomí a hovorového jazyka. Jakmile spolu někde dvě známější osobnosti vedou veřejný spor, objeví se návrhy, zda by si to nechtěly vyřídit v Clashi. Už název organizace, v níž za českou stranu stojí třicetiletý zápasník a promotér Tomáš Linh Le Sy, odkazuje ke slavnému filmu Souboj titánů (Clash of the Titans), v němž se utkávali bájní hrdinové a monstra z antické mytologie.

Legendární Kraken ve filmu Souboj titánů z roku 1981. Dnes už nám filmové efekty a triky animátora Raye Harryhausena mohou připadat zastaralé, ale ve své době byly revoluční, foto: Archiv ČT

Zároveň zde můžeme vidět i odkaz na původní název taneční soutěže celebrit Dancing with the Stars, která v České televizi léta běží pod názvem StarDance. Ta představuje jakýsi kultivační princip v moři naší každodennosti. „Hvězdy“ se odějí do společenských obleků či šatů a navrátí se do pomyslných „starých dobrých časů, kdy bylo vše v pořádku“ a všichni byli galantní a vytříbení. Publikum se může dojmout a tleská taneční snaze účinkujících. Clash of the Stars míří zcela opačným směrem – k brutalitě a barbarství, ke gladiátorským hrám v cirku, kde publikum může účastníky soutěže vybučet.

Aréna pro bizarnosti

Organizace Clash of the Stars se neprezentuje jako seriózní sportovní podnik. Jde o záměrně provokativní a bizarní divadlo, kde do soubojů vstupují rappeři, pornoherečky či OnlyFans modelky, bývalí kulturisté, celebrity, jež kvůli drogové závislosti zažily pád na dno, internetoví influenceři a podivínští provokatéři ze sociálních sítí, romští pouliční rváči a delikventi, nebo třeba profesionální zápasníci na konci kariéry, pro něž je snadné decimovat nováčky, co mají trénink bojových sportů jen jako hobby. Jedním z největších „úlovků“ organizace byli bývalý televizní magnát Jaromír Soukup nebo bývalý bulvární novinář a nynější starosta Řeporyj a politik ODS Pavel Novotný, čili lidé, kteří v masách nejednou vyvolávají touhu po tom, aby je někdo zbil.

V jednom kole Clash of the Stars se utkal i bývalý mediální magnát Jaromír Soukup (vlevo) s kulturistou, youtuberem a zápasníkem Alešem Bejrem, zdroj: screenshot ze záznamu akce na YouTube

Mnoho účastníků zjevně nemá dostačující fyzickou kondici a odpadá po prvním kole. Někteří vzdávali souboje na poslední chvíli v den zápasu nebo pár sekund po zahájení. Stává se, že účastníci soubojů v kleci jsou napadáni samotnými „fanoušky“ z publika při nástupu nebo odchodu. Na tiskových konferencích je běžné, že účastníci se neférově napadají bez rukavic a kopou do sebe v botách, házejí po sobě věcmi, stříkají pepřovým sprejem nebo po sobě lijí výkaly. Toto vše odporuje principům sportovního čestného chování a zařazuje celou podívanou do úplně jiné sféry.

V poslední době se na Clash of the Stars nabalilo spousta skandálů. Sám Tomáš Linh Le Sy nyní prohlásil, že následující, desátý galavečer bude poslední. Není jasné, zda končí celá organizace (což je spíše nepravděpodobné), anebo dojde ke změně názvu či pravidel. Od Clash of the Stars se před právě proběhnuvším devátým kolem odvrátili mediální partneři i sponzoři jako televize Prima nebo sázková kancelář Fortuna, protože na tiskových konferencích zaznívaly výroky splňující skutkovou podstatu trestného činu šíření nenávisti. Vzápětí se objevilo video, kde jedna z účastnic hajluje na německou pochodovou píseň, a u dalších dvou účastníků se zjistilo, že páchali sexuální trestnou činnost s mladistvými.

Ze strany organizátorů by však bylo krajně nevýhodné ukončovat supervýdělečný cirkus, když se lístky na desátý večer vyprodaly během pár hodin a předplatné na internetovém sledování (PPV) se pohybuje v řádech miliónů korun za každou akci.

V kleci se tentokrát utkali Pavel Novotný a Zdeněk Godla (vpravo), který narychlo zaskočil za Aleše Bejra, zdroj: screenshot ze záznamu akce na YouTube

Hlavně se nepohoršovat

Zkusme si však osvětlit, z jakých popkulturních kořenů tahle zábava vyrůstá. Na Clash of the Stars se nemá smysl dívat prizmatem pohoršení a odsudků, protože právě z této negativní energie podnik čerpá. Jakmile jej odsoudíme a jsme jím znechuceni, hrajeme přesně tu hru, kterou organizátoři chtějí. Předem počítají s tím, že velkou část lidí odradí a ti nebudou chtít show nikdy sledovat, ale zároveň je jasné, že tu vždy zůstane velká a divácky pestrá skupina, která se těmito „eventy“ bude bavit. Můžou to být lidé hluboce fascinovaní násilím a hledající ventil pro své frustrace. Můžou to být ti, kteří se sami vidí jako potenciální účastníci a spřádají si fantazijní scénáře o své potenciální budoucí slávě. Nebo ti, co milují distancovaný výsměch a zažívají při sledování takzvané guilty pleasure – provinilou rozkoš z toho, že vědí, že se dívají na něco, na co by neměli, ať už kvůli plýtvání časem, nebo zanášení si hlavy hloupostmi a patologiemi.

Elitářské odsouzení vlastně znemožňuje pochopit, oč se tu jedná. Kritika Clashe tak nutně musí být sama populistická a měla by popsat druh emocí, s nimiž se zde pracuje. Clash se nezjevil jen tak a není jednoduše čitelným znakem kulturního úpadku. Existuje tu jistá kontinuita a vývoj řadu desetiletí. A rovněž jde o únikovou reakci na systém, v němž žijeme.

Pavel Novotný po výhře v kleci, zdroj: screenshot ze záznamu akce na YouTube

Jemný zrak Rolanda Barthese

Nemá valnou cenu hledat kořeny v řeckém pankrationu, jenž je předchůdcem dnešního MMA (Mixed Martial Arts) – to je totiž pouhá sportovně-fyzická souvislost. Nepříliš plodné také je poukazovat na pouťové freak shows, kde byli předváděni senzacechtivému publiku lidé s různými fyzickými handicapy, anebo na kočovné siláky, kteří vyzývali místní muže k poměřování sil, ať už ve zvedání břemen nebo k zápasům v řeckořímském stylu. Toto jsou velmi vzdálené věci, u nichž těžko najdeme přímé souvislosti s tím, jak vypadá nejen MMA, ale i aktivity organizace typu Clash of the Stars.

Spíše bychom měli zabrousit do dějin profesionálního wrestlingu v USA, který se formoval počátkem minulého století. Nebo by se dalo mluvit o mexickém wrestlingu (lucha libre) s kořeny v druhé polovině devatenáctého století. V obou pojetích šlo o představení, v nichž se odehrávaly nejen „souboje masek“, nýbrž i „spektákly spravedlnosti“, jak o tom psal Roland Barthes ve svém svazku esejí o „moderních mytologiích“; proslulý francouzský sémiotik přesně pochopil ritualizovanost této podívané.

Sémiotik Roland Barthes v dokumentu Roland Barthes – Le théâtre du langage, foto: ARTE France

Wrestleři nejsou pouze sportovci. Především se dělí na hrdiny a padouchy a hrají před námi hru o souboji dvou principů, přičemž součástí této hry je neustálé porušování fair play a protahování momentů nespravedlnosti a prokazované bolesti. Organizátor největší wrestlingové federace WWE, Vince MacMahon, v roce 1989 dokonce vyhrál soudní spor o to, aby wrestling nebyl kategorizován jako sport (a nemusel z pořádání odvádět určité poplatky), neboť primárně běží o „entertainment“.

Vedle wrestlingu, který je show, se rozvíjel koncept vážně míněných soubojů, kdy se poměřují jednotlivé bojové styly. Notně k tomu v roce 1986 přispěl film Krvavý sport s Jeanem-Claudem Van Dammem. Zápletka vycházela ze smyšlených historek samozvaného šampiona Franka Duxe, který se měl účastnit tajného turnaje zvaného Kumite. Na základě Krvavého sportu vznikly počítačové hry Street Fighter (1987) a fotorealistický Mortal Kombat (1992), kde si bojovníci vytrhávali srdce nebo páteř z těla.

Roku 1993 pak byl organizován první šampionát UFC (Ultimate Fighting Championship), kde neexistovala téměř žádná pravidla a nebyly stanovené ani váhové kategorie a nutné vybavení (část zápasníků nastupovala bez rukavic a v botách). Všechny tyto podniky vyvolávaly svého času velký odpor veřejnosti a potřebu je cenzurovat nebo zakazovat.

A teď něco málo z Umberta Eca

V roce 1998 přišla televizní stanice MTV s krátkometrážním animovaným seriálem Celebrity Deathmatch. Utkávaly se v něm plastelínové verze slavných lidí a způsobovaly si strašidelná a záměrně přehnaně brutální zranění pro celkově groteskní efekt.

Nelze opomíjet ani další díla takzvané trash TV (odpadní televize) jako byla talk show Jerry Springer Show, jež se začala vysílat v roce 1991 a skončila v roce 2018. Zde byli záměrně vybíráni co nejbizarnější účastníci s co nejneuvěřitelnějšími příběhy a na place docházelo často k fyzickým konfliktům, u nichž musela zasahovat ochranka. Zároveň publikum v sále vyjadřovalo vůči zpovídaným otevřené opovržení.

Italský spisovatel a teoretik Umberto Eco v roce 2002, kdy oslavil své sedmdesáté narozeniny, foto: ČTK / Sueddeutsche Zeitung / Teutopress

Šlo o jeden ze zlomů v dějinách televize. Popsal jej jiný slavný intelektuál – italský sémiotik (a posléze také spisovatel) Umberto Eco. Nejprve vytyčil pojem paleo-televize: publikum objektivně informuje, případně mu poskytuje podívanou v podobě laskavých seriálů a celkově nabízí jisté „ontologické bezpečí“, kde věci běží, jak mají, kde experti dodají na vše odpověď a přináší se nám ve stejný čas pravidelná dávka utěšujících emocí. Paleo-televize se však postupně začala proměňovat v neo-televizi, která publikum může rozčilovat a pohoršovat, ale i vyzývat ke spoluúčasti – k telefonování do studia, k účasti v reality show, kdy se z diváků stávají aktéři a podobně. Trash televize nebo neo-televize ruší každodenní pohodu a ukazuje všední svět jako nekončící souboj a příliv bizarností a hnusu.

Zlaté časy sebeprezentace

Můžeme to celé chápat i coby výraz proměny tradičního kapitalismu v jeho neoliberální formu. Zatímco původní, ovšem různě idealizovaný kapitalismus stál na tom, že poctiví obchodníci, řemeslníci, vědečtí nebo umělečtí géniové nabízí své kvalitní produkty na trhu a veřejnost je spravedlivě oceňuje nákupem jejich zboží a děl, v neoliberalismu, jenž v západní společnosti převládl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, nejde o to něco umět a přispívat svou činností ke zlepšování světa.

Nejvíc prostoru v Clashi zabírají tzv. beefy a trash-talky, v nichž se soupeři navzájem urážejí, zdroj: screenshot z YouTube

V neoliberalismu jsou si všichni konkurenty. Boj na trhu je svého druhu válkou. Jednotlivci jsou od sebe mnohem izolovanější. Každý pracuje na své slávě na úkor těch ostatních. Při sázkách na burze je přístupné riskovat nejen majetek či život svůj, ale i ostatních. Lidé nejsou pouze producenti a prodejci, nýbrž se sami stávají zbožím a svůj veřejný život vedou jako sebepropagační kampaň. Velice často není potřeba dělat cokoli originálního nebo užitečného, podstatné je na sebe poutat pozornost a přijímat, že neexistuje nic jako negativní reklama – všechny zmínky o nás jsou využitelnou propagací. I špatná pověst se stává cílenou součástí reklamy.

Takto sami sebe chápou například rappeři, kteří se líčí jako gangsteři porušující zákon a žijící v okázalém luxusu. Z rapu a hip hopu také pochází pojem a praktika zvaná „beef“, kdy se dva hudebníci navzájem provokují a urážejí (nicméně vyžaduje to jistou verbální dovednost a cit pro rytmus). Navazuje to i na trash-talky typické pro boxerské prostředí, kdy se zápasníci před utkáním snaží na tiskových konferencích dostat druhému do hlavy a psychicky ho rozhodit ponižováním a vlastním sebevychvalováním.

Clash of the Stars v této linii pokračuje tím, že již zcela potlačuje samotný výkon v ringu či kleci. Jeho základem je prvotní „beef“ (většinou na sociálních sítích), který se přelije v trash-talk na tiskových konferencích, které zabírají mnohem více času než samotný galavečer. Clash stojí hlavně na mluvení a prezentaci; organizace investuje velké prostředky do natáčení videí, které napodobují různé žánrové, akční a gangsterské filmy.

Gangsterka v kasinu – i tak může vypadat trailer na deváté kolo Clashe s Pavlem Novotným v hlavní roli, zdroj: screenshot z traileru na YouTube

Jděte s korektností někam!

Sledujeme postupnou clashizaci západní společnosti. Potlačují se věcné spory a smírná kompromisní, diplomatická řešení. Naopak, konflikt je potřeba vyostřovat a měl by být završen násilím. Druhý musí být zničen a zesměšněn; jeden stojí na nohou, druhý leží bezvládně na zemi. Všichni neustále někoho vyzývají a považují za směšné, když výzvu nepřijme. Všichni si egoisticky něco dokazují a poutají pozornost na sebe, bez vidiny jakékoli solidarity nebo mezilidské harmonie.

Clash of the Stars vytváří nenávistnou opozici k vynucované politické korektnosti. Veřejná sféra nemá fungovat na základě demokratického dialogu. Všichni, kdo se cítí vyloučeni z mainstreamu, ti, již neovládají jemné komunikační strategie, ti, kteří odmítají sebereflexi a vnitřní práci na sobě, se cítí být Clashem osloveni. Toto je platforma, kde mohou říkat, co chtějí, toto je místo, kde za násilí nebudou potrestáni, ale naopak odměněni. Clash je odvratem od dospělosti a sebekontroly. Jeho duchem je extrémní důraz na své já, peníze, hazard, rychlý životní styl, nabuzení drogami a sebedestruktivitu.

Clash of the Stars ukazuje, že za pětatřicet let od listopadové revoluce vyrostla v Česku nová třída lidí, kteří nahradili dávné veksláky a chápou se jako novodobí gangsteři s vlastním perverzním kodexem cti.

V pozdním kapitalismu, kde to vypadá, že nikdo nebude mít dlouhodobou perspektivu, neboť ekonomická i ekologická situace jsou nejisté, děti se nebudou mít lépe než jejich rodiče, kde také vlivem ženské emancipace upadá obraz „tradičních silných mužů“, je Clash jasnou odpovědí a strategií seberealizace: Dá se rychle vydělat hodně peněz a je potřeba ukazovat, jak je utrácím. Svou mužnost si můžu vysloužit v boji. Můžu být ve své maskulinitě naprosto toxický – neurvalý, sobecký, šikanující, šovinistický, s falešně vybudovaným sebevědomím, vyhrožující rodinám protivníků, vyzývající k omezování práv menšin a k volání po genocidě – a přece mi to projde! Je to safe space pro všechny nezralé osobnosti a ty, kteří nepřijali složitost soudobé společnosti. V tomhle safe spacu lze redukovat svět na vítěze a poražené. Clash je „paralympiádou“ pro chudé a chudé duchem.

Hrdinové pozdního kapitalismu. Pavel Novotný a Zdeněk Godla v Clash of the Stars, zdroj: screenshot ze záznamu akce na YouTube

Nový křest

V Clashi se pohybují lidé na pokraji slávy, aniž by ji vybudovali prací. Reálně nejsou populární – publikum je totiž chce vypískat, těší se, až budou zbití, protože mají „punchable face“. Až fyzický boj je novým křtem, po něm se můžou znovu zrodit. Jako by najednou nastal konec řečí a přišla akce coby důkaz toho, co je reálné a hodnotné. Přitom sama akce nemá užitek, není to kreativní činnost ani debata, která by dospěla k dlouhodobému řešení a nastavení podmínek, za nichž něco děláme. Je to jen a pouze fyzický střet.

Clash of the Stars ukazuje, že za pětatřicet let od listopadové revoluce vyrostla v Česku nová třída lidí, kteří nahradili dávné veksláky a chápou se jako novodobí gangsteři s vlastním perverzním kodexem cti. Nechtějí být těmi, kteří se živí běžnými dělnickými povoláními nebo prací ve službách. Ovšem systém, v němž žijí, na souboj vyzývat nebudou. Vyzývají k souboji lidi, kteří na tom jsou podobně jako oni, aby spolu bojovali o pár drobků.