Obraz tvého těla není tvůj. O českých herečkách ve filmu Hello, Welcome

Výchozí situace snímku Hello, Welcome je následující: Tři kamarádky, herečky, se vydávají do Varů na premiéru filmu jedné z nich. Už na odpočívadle na dálnici jsou konfrontovány s tím, co je všechny, i když každou jinak, trápí – jak se vypořádat s tím, když je obraz jejich těl na prodej.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Kultura je (taky) důležitá

Adéla (ztvárněná Alenou Dolákovou, která excelovala v hlavní roli v Holého celovečerním debutu Zrcadlech ve tmě) má sice v hlavní karlovarské soutěži film, jenže to vypadá, že z její přítomnosti na plátně zbyly hlavně nahé scény, zatímco na plakátu i v synopsi její postava úplně chybí. Soňa (Sara Venclovská, kterou Holý obsadil do svého předloňského titulu A pak přišla láska…) si z ničeho moc hlavu neláme. Nehraje sice tolik, jak by si přála, ale networking pro ni není problém – nebojí se na večírku říct si o roli a za sebou má v komunitě známé rodiče, takže je pro ni filmové prostředí přirozené. Největší krizí si prochází Ema (Eliška Soukupová, která si zahrála vedlejší role v obou předchozích Holého filmech), jež je nejméně mediálně exponovaná a v práci přestala vidět smysl.

Zatímco Holého debut Zrcadla ve tmě (2021) se věnoval rozpadu vztahu a otázce, jestli má smysl dělat něco, v čem nikdy nebudeme nejlepší, tady se Ema ptá, zda má v dnešní době smysl dělat vlastně cokoliv, ať už jsme v tom skvělí, anebo ne. „Kultura je taky důležitá!” oponují její kamarádky. „Když se na tebe jdou lidi podívat, tak je to zajímá!” Otázka, jak se v době hromadících se krizí věnovat umění, které je při každé příležitosti první na mušce jako něco společensky zbytného, však zůstává ve vzduchu. „Za kolik by si vás tak člověk mohl koupit?” ptá se hrdinek po cestě do Varů kamioňák. „Mně by stačilo, kdyby mi někdo rok platil socko a zdrávko,” odpovídá Ema a přemýšlí o tom, že by šla dělat uklízečku, protože by aspoň byla líp placená.

Postava Emy dostává poměrně nečekaně největší prostor. Zpočátku vypadá na klasickou „side-kick” postavu, která přijela podpořit hlavní hvězdu – Adélu. Nicméně zatímco Adéla se brzy vytrácí mimo naše zorné pole na nedostupnou VIP párty, s Emou strávíme celou noc. A právě proto, že stojí trochu mimo filmový svět, který se jí čím dál víc vzdaluje, dokážeme se na ni dobře napojit. Ze sympatické, skromné a trochu i otravně se stále za něco omlouvající dobré kamarádky se dostáváme dál, i když o ní nevíme o moc víc, než že je v otevřeném vztahu (který se tu neproblematizuje, jaká úleva!), naposledy hrála ve filmu před dvěma lety a cítí se vyhořele. Ale díky civilnímu výkonu Elišky Soukupové můžeme Emě vlastně dobře rozumět.

Alena Doláková a Eliška Soukupová ve filmu Hello Welcome, foto: První řada / Aerofilms

Jak na sociální sítě?

Filmem se prolínají záběry z Instagramu všech tří hereček. Každá se na něm během festivalu prezentuje trochu jinak, ale pro všechny je běžnou součástí života. „Já chci být obsazovaná. A k tomu potřebuju co? Být vidět!” říká poněkud polopaticky Adéla a začíná s dokumentováním varského tripu ve stylu „podívejte se, jak úžasně se mám!”.

Sociální sítě tu nejsou vykresleny výhradně jako prostor pro vytváření falešných narativů o našich životech. Pro Emu jsou najednou v podstatě jediným médiem, nad nímž má aspoň nějakou kontrolu. Stories na Instagramu jsou pro ni platformou, na níž sice absentuje autentičnost, ale má v nich poslední slovo. Selfie z hotelu jí přijde banální, a radši ho smaže. Neustálé dokumentování všeho ji už otravuje a Adéle přibouchne dveře, jen co ji zase vidí s mobilem, do něhož se culí. Když se pak obě přece jen usmívají do kamery a natáčí přípravy na Adélin rozhovor, je jejich interakce sice jiná než mimo kameru, ale zároveň nijak lživá. Ema je skutečně Adélinou „soul sister”, jak ji do stories nazývá. Stará se o ni a má ji ráda, i když na ni objektiv zrovna nemíří.

Naše prezence v offline a online prostoru se prolínají a co je to autenticita, není lehké určit, jak o tom píše například antropoložka Marie Heřmanová. A Šimon Holý to ve svém filmu zohledňuje. Není zobecňující ani zjednodušující, ačkoliv mně osobně mezi herečkami trochu chyběl někdo, kdo by sítě používal invenčně (jako tomu je například ve skvělém filmu Radu Judeho Od konce světa nic dobrého nečekejte).

Blízký vzdálený svět. Eliška Soukupová ve filmu Hello Welcome, foto: První řada / Aerofilms

Klára může být jen jedna

Zajímavé je, že filmové napětí nevychází ve Hello, Welcome z konfliktů mezi postavami, ty spolu povětšinou vychází vlastně harmonicky; napětí pramení především z vědomí, že každá hrdinka zoufale čeká na svůj moment, kdy může zazářit, ale zároveň tuší, že tím může umenšit šance té druhé.

To nás dostává k prologu snímku, v němž vidíme sestřih „selftapes”, tedy castingových videí plejády českých hereček, ucházejících se o hlavní roli Kláry v připravované komedii Deníky jedné lásky. Mezi uchazečkami jsou i naše tři hlavní hrdinky. Od začátku tedy víme, že si chtě nechtě vzájemně konkurují.

Na projekci na Letní filmové škole mluvil dramaturg Jaroslav Sedláček o situaci českých hereček, které dostávají jednak méně rolí než mužští kolegové, a zároveň se začínají dříve z pláten a televizních obrazovek vytrácet. Z tohohle faktu možná Hello, Welcome vychází, ale do hloubky jej netematizuje, spíše se ho opatrně dotýká. Situace všech tří hereček, které jsou tak trochu smířené s tím, že jim vyjít nemusí vůbec nic, zobrazuje spíš obecnou hereckou zkušenost – či vůbec zkušenost všech, co pracují projektově.

Více snímek problematizuje hierarchii filmového průmyslu – v němž jsou producenti, režiséři a kameramani většinou muži. „Věřím, že to kluci natočili vkusně,” říká Adéla nepřesvědčeně v rozhovoru. Obraz jejího těla byl svěřen mužům, a teď může jen doufat. Že se u toho ještě musela nechat plácat po zadku, aby nebyla za hysterku, novinářce radši ani nezmíní.

Alena Doláková a Eliška Soukupová ve filmu Hello Welcome, foto: První řada / Aerofilms

Hello, filmy o natáčení

Zahajovat festival komedií tematizující samotné zákulisí natáčení, je teď v kurzu. Přehlídku v Cannes letos odstartoval snímek Druhý akt (Le Deuxième acte) francouzského milovníka podvratného humoru Quentina Dupieuxe. I v něm jsou protagonisté z hereckého prostředí a řeší se tu autenticita, sebeprezentace, kolegiálnost i hledání smyslu v práci, ale také politická korektnost a umělá inteligence. Zároveň se tu důsledně pracuje s gagy, které se stupňují ad absurdum a vedou k nečekanému, ale promyšlenému finále a superdlouhé kamerové jízdě.

Hello, Welcome pracuje s gagy o poznání střídměji, nicméně filmovou metarovinu předznamenává hned v úvodních titulcích, které jsou vyvedeny v několika grafických úpravách známých českých filmů, mezi nimiž jsou Samotáři, Markéta Lazarová, Pelíšky či Nabarvené ptáče. Ve snímku vystupují Holého kolegové — třeba režiséři Tomáš Pavlíček, Tomasz Wiński či Tereza Vejvodová. Ovšem to částečně souvisí s nízkorozpočtovostí filmu (podobně tomu bylo u A pak přišla láska…).

Šimon Holý nezavršuje Hello, Welcome nějakým zřejmým finále. Ale moment, v němž hrdinky opouštíme, je zvolen pečlivě, neboť sofistikovaná romantická promluva z prologu postupně nabývá významů, které znesnadňují určit, ke komu a o kom se vlastně v onom monologu mluví.

V součtu Hello, Welcome není tak soudržným a silným snímkem, jakým jsou Zrcadla ve tmě, která pro mě zůstávají vrcholem Holého „ženské trilogie”. Nicméně v novince se letos třicetiletému tvůrci podařilo s lehkostí zobrazit komplikovaný, láskyplně nenávistný vztah jak k festivalovým Varům, tak k filmové profesi jako takové – obojí může být jak cinefilní, imerzivní a inspirativní, tak i otravné, hlučné a vulgární. 

Plakát k filmu Šimona Holého, repro: Aerofilms