Žádaná dramatička Sivan Ben Yishai: Ibsenovu Noru už nečtu jako příběh ženské emancipace
Hned dvě hry izraelské dramatičky Sivan Ben Yishai, která žije a pracuje v Berlíně a je aktuální hvězdou německého divadla, uvedly letos české scény. Na jaře pražské Divadlo Letí přišlo s titulem LÁSKA/Argumentační cvičení, tento měsíc Národní divadlo Brno inscenovalo hru Like Lovers Do (Paměti Medúzy).
„V německojazyčném divadle se objevila jako kometa,“ zněl výrok poroty Theaterpreis Berlin, když vloni ocenila izraelskou dramatičku Sivan Ben Yishai. Poprvé tak cenu získala autorka, která své texty nepíše německy, nýbrž anglicky, a navíc jejich překlady do němčiny označuje také za originál. Následující rozhovor je rovněž svým způsobem „dvojaký“ – v některých odpovědích dramatičku doplnila nebo se přímo odpovědi ujala česká teatroložka a překladatelka žijící v Berlíně Barbora Schnelle, která texty Sivan Ben Yishai převádí do češtiny.
Píšete v angličtině, která není vaším rodným jazykem, ani jazykem země, v níž žijete a pracujete. Jaké to má výhody? Umožňuje vám to udržet si tvůrčí odstup?
Psaní v mém druhém jazyce mi umožňuje dostat se do zákoutí mé mysli, do nichž bych se při psaní v rodném jazyce nedostala. Je to, jako byste vešla na zadní dvorek vlastního způsobu uvažování. Není to jednoduché: pro vás je to vzadu za domem, ale pro řadu lidí stojíte přímo u vstupní brány do mysli těch, pro něž je angličtina prvním jazykem. To si plně uvědomuji a nese to s sebou určitou směs svobody, ale i zodpovědnosti.
Marie Kieslowski, Anna Kameníková a Jakub Gottwald v inscenaci LÁSKA/Argumentační cvičení, foto: Divadlo Letí
Od koho si své texty necháváte přeložit?
Pokud jde o hry, téměř všechny přeložila z angličtiny do němčiny básnířka a překladatelka Maren Kames. A moji nejnovější hru Nora or How to Digest the Master’s House (česky: Nora aneb Jak vstřebat panské sídlo) přeložila do němčiny dramatička Gerhild Steinbuch. Momentálně píšu i jiné žánry a mám ve svém okolí hned několik lidí, s nimiž na překladech spolupracuji. A nedávno jsem začala také sama překládat ve spolupráci s editory a překladateli, kteří jsou mi blízcí. Pouštím se do psaní na pomezí angličtiny, němčiny a hebrejštiny. Svůj nedávný článek pro časopis Der Spiegel jsem si přeložila sama, měla jsem dojem, že to tak bude lepší, protože se to týkalo izraelsko-palestinské situace. Ale mnohdy je samozřejmě vhodnější nechat si texty přeložit.
Karolína Vágnerová Anna Kameníková a Jakub Gottwald v inscenaci LÁSKA/Argumentační cvičení, foto: Divadlo Letí
Jak LÁSKA/Argumentační cvičení, tak hra Like Lovers Do (Memoáry Medúzy) mají, řekla bych, feministické téma, respektive vyrovnávají se s patriarchálním uspořádáním společnosti. Pletu se?
No, já nikdy netvrdila, že to jsou feministické hry, to říkáte vy…
Tak jistě, obsahují více témat, třeba sociální nespravedlnost.
To bych řekla spíš. Píšu o zásadních formách nespravedlnosti a o tom, jak jsou jimi podmíněny různé podoby mezilidských vztahů. Ve hře LÁSKA/Argumentační cvičení se například objevuje téma imigrantství, protože Pepek i Olive jsou imigranti. Dále tam zpochybňuji genderové role, kapitalismus, komodifikaci lásky a touhy. Hra také řeší, jaké je to být součástí patriarchátu nebo součástí systému, který vás diskriminuje.
Co se týče feministického vyznění hry, zejména v závěrečné části, kdy se Olive osamostatní, je to hodně závislé na interpretaci režisérky či režiséra. Někdo zdůrazní moment empowermentu (posílení pozice, dodání odvahy apod., pozn. redakce), ale pro někoho to může být spíš bolestná lamentace o tom, jaké je to být ženou nebo osobou ztotožňující se s ženským pohlavím. Souhlasila bych tedy s tím, že tématem hry je to, co znamená být heterosexuálním párem v jedenadvacátém století. A na to se nabaluje spousta dalších otázek, nejen feministických.
Marie Kieslowski, Anna Kameníková a Jakub Gottwald v inscenaci LÁSKA/Argumentační cvičení, foto: Divadlo Letí
Myslíte si, že realita toho, jaké to je být heterosexuálním párem v jedenadvacátém století, je u nás stejná jako v Berlíně?
Barbora Schnelle: Zkušenost z Berlína je jistě jiná, je to mezinárodní a multikulturní queer město, kde se v mnohém heteronormativní představy o genderové identitě opravdu přežily. Ale Berlín je samozřejmě i v rámci Německa v mnoha ohledech výjimečným místem. V Česku je společnost více homogenní, většina lidí mluví česky, zatímco v Berlíně je každý druhý vztah binacionální a vícejazyčný. Ani queer komunita v České republice není tak viditelná jako v Berlíně. Proto se domnívám, že LÁSKA/Argumentační cvičení je pro tuzemské divadlo revoluční hrou, vyrovnává se s tématy jako patriarchát, genderové stereotypy, rovnoprávnost všech pohlaví, ale také s úplně základním tématem svobody každého jednotlivce. Tato témata navíc demonstruje na misogynních modelech naší popkultury za pomoci často až nesnesitelně privátní analýzy nejrůznějších podob potlačení ženské touhy. Takové texty z českého divadla neznám.
Proto jsem nadšená, že si Divadlo Letí tuto hru vybralo. Sivan navíc řeší institucionalizované podoby heteronormativní společnosti, které analyzuje jako součást kapitalistického systému. Takže to není jen hra o lásce, vztazích a sexu, ale i o tom, jak náš společenský a hodnotový systém podmiňuje genderové role ve společnosti.
Realita žití tady a v Berlíně, kterou srovnáváte, je určitě odlišná. Podívejte se na nás dvě: Sivan i já se vyrovnáváme s tím, co obnáší migranství a jaké modely vám vnucuje většinová společnost, už třeba s ohledem na jazyk. Ale zároveň je Berlín tím pravým místem, kde spolu lidé zcela přirozeně mluví směsicí několika jazyků, kde je code switching běžným stylistickým prostředkem, kde překladatelka jako já překládá jak do češtiny, tak do němčiny, a autorka jako Sivan může psát anglicky a vyhrávat ceny určené pro německojazyčnou literaturu.
Záběr z inscenace hry Like Lovers Do (Paměti Medúzy), kterou na scéně Reduty uvádí Národní divadlo Brno, foto: NdB – Bára Bachanová
Když mluvíme o těch zažitých modelech, vybavuje se mi Ibsenova Nora, kterou jste se, Sivan, rovněž nechala inspirovat…
Kterou z mých dvou her myslíte – Noru: Prolog, nebo Noru, která má v německém překladu titul Nora oder Wie man das Herrenhaus kompostiert?
Myslím tu druhou, která letos vyhrála německojazyčnou cenu Mülheimer Dramatikpreis a v níž rozvíjíte osudy vedlejších, často němých postav hry.
V tomto textu svým způsobem řeším feminismus nové generace. Feminismus, který je třídně podmíněný, protože ho můžete praktikovat pouze tehdy, když si to můžete dovolit a třeba si zaplatit chůvu. Snažila jsem se do hry přenést to, o čem jsem přemýšlela, když jsem Ibsenovu Noru opětovně pročetla. Narazila jsem v ní totiž na další postavy jako je chůva, posluha nebo služebná a zkoumala, nakolik se dostanou ke slovu. Všichni dohromady mají méně než třicet vět, a přitom udržují celý chod rodiny.
Proto už dnes nechci Noru vyprávět coby příběh ženské emancipace. Je totiž zřejmé, že byla vykoupena vykořisťováním jiných žen, ale i mužů z nižší třídy, často těch, kteří nejsou bílí a nemůžou si dovolit život jako Nora. Ptám se, jak by vypadal jejich feminismus. Proto také zkoumám, kam nás dnešní feminismus dovedl, co stálo na jeho počátku a jak by měly vypadat jeho další kroky. Ve své Noře jsem se snažila mluvit o feminismu, který není výhradně o boji žen za svá práva, ale také o boji za práva všech minorit a znevýhodněných skupin společnosti.
Záběr z inscenace hry Like Lovers Do (Paměti Medúzy), kterou na scéně Reduty uvádí Národní divadlo Brno, foto: NdB – Bára Bachanová
A jaký by tedy měl být další krok vaší Nory? Například Nora podle rakouské dramatičky Elfriede Jelinek se nakonec k manželovi vrátí, protože ve společnosti s ustálenými genderovými stereotypy není schopna obstát.
Myslím, že umělkyně a umělci nemohou nabízet absolutní řešení. Ale chtěla jsem dát Noře méně prostoru, decentralizovat ji a místo ní poskytnout hlavní roli skupině lidí umlčovaných a utlačovaných většinovou společností. Ve hře vytvořím prostor pro to, aby chůva, posluha i služebná mohly společně odvyprávět také svůj příběh. Není to žádný individuální příběh, nýbrž kolektivní, který nabízí modely vzdoru a boje proti diskriminaci.
Barbora Schnelle: Domnívám se, že Sivan si klade otázku: „Je Nora stále ještě feministickou hrou? Dá se vůbec takto prezentovat?“ Náš diskurz je už jinde než v době Ibsena, takže je jasné, že Nora klidně může odejít z domu, když má doma chůvu, která se postará o děti. Velmi současný obraz společnosti přináší postava posluhy, jejíž potenciál má v základu i Ibsen. Tuto postavu všichni dobře známe. Každý z nás nakupuje na internetu, ale o toho, kdo nám nákup doručí, se vůbec nezajímáme, je pro nás neviditelný. A Sivan se se skutečným zaujetím pro tuto postavu ptá: „Kdo to je, jaká je jeho minulost, za jakých podmínek žije a co nám o nich může sdělit na scéně?“
Záběr z inscenace hry Like Lovers Do (Paměti Medúzy), kterou na scéně Reduty uvádí Národní divadlo Brno, foto: NdB – Bára Bachanová
Svoji hru Wounds Are Forever (Selbstportrait als Nationaldichterin) považujete za velmi osobní a pracujete v ní s autobiografickými prvky. Je to hra zabývající se izraelsko-palestinským konfliktem z mnoha úhlů pohledu. To téma v poslední době zatraceně nabylo na aktuálnosti…
Tuto hru jsem dopsala v roce 2020. Pro všechny, kdo žijí v Izraeli a Palestině, bylo téma mé hry aktuální vždy. Nemyslím si, že by to byla autobiografická hra, přestože se jedna postava jmenuje stejně jako já. Když se totiž podíváte na můj životopis, je zcela jiný. Ta postava prochází historickými událostmi, transformuje se do ženy přeživší holocaust, partyzánky, aktivistky, prochází historií západoevropských Židů, sionistickou i postsionistickou historií. Tuto hru tedy nevnímám jako osobní zpověď. Kladu v ní otázky o vztahu mezi námi a historií, do níž jsme byli vrženi, protože jsme se do ní narodili. Zabývám se v ní tím, jak jsme napojeni na kolektivní paměť a kolektivní traumata, na to, co nám o minulosti bylo řečeno, anebo naopak zamlčeno, jak přepisujeme historii, jak o ní mluvíme.
Není to rozhodně moje nejosobnější hra. Ovšem na druhou stranu: žádný umělecký text nemůže být neosobní a to, že jsem použila své jméno, mi naopak umožnilo jakési odosobnění. Pomohlo mi to vytvořit jistou karikaturu reflexe všeho, co osciluje mezi osobní a kolektivní pamětí. V této hře se vyrovnávám s tím, co to znamená narodit se mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, ale také s tím, co znamená mluvit o tom v německojazyčném prostředí.
Ale jinak je pravda, že je to dnes velmi aktuální téma, protože jsme svědky umlčování a cenzury palestinských aktivistů a intelektuálů nebo izraelských levicově smýšlejících lidí v Německu. Ale tak tomu bylo vždy, nic se nezměnilo, jen se o to okolní svět dříve tolik nezajímal.
Rozhlasová novinářka Elisabeth Luft (vlevo) a dramatička Sivan Ben Yishai (vpravo) letos na jaře před natáčením podcastu u příležitosti letošních Mülheimských divadelních dnů, které pravidelně oceňují nové dramatické texty, zdroj: Mülheimer Theatertage
Sivan Ben Yishai (* 1978)
Narodila se v Tel Avivu a vyrůstala v Jeruzalémě v židovské rodině s evropskými kořeny. Vystudovala divadelní režii a tvůrčí psaní, pracovala jako režisérka v nezávislém izraelském divadle a v roce 2012 přesídlila do Berlína, kde se začala věnovat psaní divadelních her. Své první úspěchy slavila na prknech Deutsches Theater Berlin a Gorki Theater. Dnes je jednou z nejuváděnějších divadelních autorek německojazyčného divadla. Inscenace jejích her se v posledních letech pravidelně objevují na prestižním festivalu Theatertreffen.
Hru LÁSKA/Argumentační cvičení, kterou nastudovalo pražské Divadlo Letí v režii Kashy Jandáčkové, autorka napsala v rámci rezidence v Národním divadle v Mannheimu a byla s ní pozvána na festival Mülheimer Theatertage 2020. O dva roky později vyhrála hlavní cenu tohoto festivalu s hrou Wounds Are Forever (Selbstportrait als Nationaldichterin). Inscenaci hry Like Lovers Do (Paměti Medúzy) uvedlo počátkem letošního října v české premiéře Národní divadlo Brno v režii Aminaty Keity.
Časopis Theater heute zvolil v letech 2022 a 2023 Sivan Ben Yishai divadelní autorkou roku. Vloni získala cenu Theaterpreis Berlin za odvahu, s níž zpracovává aktuální témata včetně současné situace divadel, a to s přihlédnutím ke hře Spílání jevišti (česky ji v překladu Barbory Schnelle publikoval časopis Svět a divadlo v čísle 6/2023). Letos opětovně získala cenu Mühlheimer Dramatikpreis za hru Nora oder Wie man das Herrenhaus kompostiert.
(S použitím dilia.cz, wikipedia.org a nachkritik.de)
