Divadelní glosář: Ženský orgasmus. Dezinformace. Wernischova poezie – ta je nejvíc!

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Feministka v zajetí tradic

Divadlo Letí se dlouhodobě a soustavně zaměřuje na aktuální dramatiku zejména evropské provenience. Hra LÁSKA/Argumentační cvičení je toho ukázkovým příkladem. Napsala ji izraelská, v Berlíně žijící a tvořící dramatička a režisérka Sivan Ben Yishai (* 1978). Tématem je ženský orgasmus v dnešním, stále ještě patriarchálním západním světě, respektive: vztah ženy ke svému tělu.

Autorka na to jde docela originálně. Vezme pop kulturní archetyp Pepka námořníka a jeho přítelkyně Olive Oylové a přenese jej do současnosti (text hry pochází z roku 2020). Do centra postaví Olive, která je emancipovaná, verbálně progresivní žena. Jenže narazí na limity své emancipace a svého sebehodnocení. Do života jí totiž vstoupí Pepek námořník, muž, který ji uhrane a ona zapomíná na své deklarované feministické zásady – například si ho nastěhuje k sobě do bytu. Pepek Oliv přitahuje, ale také ji rozleptává. Proč se ona stává tak submisivní? Protože v ní, v její mysli, v jejím kulturním kódu, se hlásí ke slovu tradiční, po generace předávané „dobré rady“, jak se má žena chovat k muži. Ale Olive se s „danostmi“ pere. Své tělo vysílá do boje – její zbraní je vagína. Mnohočetnými souložemi s kdekým se ujišťuje, že její vagína a vulva za to stojí, přebíjí tím nejistotu, zda je s nimi náležitě spokojen Pepek námořník.

Marie Kieslowski, Anna Kameníková a Jakub Gottwald v inscenaci LÁSKA/Argumentační cvičení, foto: Divadlo Letí

Možná to takhle zní trochu divoce, tím spíš, když se k tomu dodá, že na jevišti zní přímo artilerie šťavnatých sexuálních výrazů, někdo by možná mluvil o slovní pornografii. Pravda, není to v rámci divadelních produkcí úplně standardní dávka slovní odvázanosti, ale také v tom není nic šokujícího, lidi takhle mluvívají (někdy jen stačí naslouchat výrazivu i dívek na ulicích nebo v dopravních prostředcích). Kromě toho Sivan Ben Yishai volí vcelku sofistikovanou formu průběžných komentářů, kdy Olive a Pepka sledujeme jako případ svého druhu. S tím souvisí i fakt, že postava Olive je rozepsána pro tři herečky – v tomto případě Annu Kameníkovou, Karolínu Vágnerovou a Marii Kieslowski, Pepka ztělesňuje Jakub Gottwald. Muzikantka Kieslowski při hereckých akcích víceméně asistuje, její hlavní úkol je hudebně-doprovodný, většinou stojí vedle jeviště u své aparatury a hraje i zpívá. Vágnerová je hlavní glosátorkou a komentátorkou, energickou průvodkyní. Kameníková pak Olive ztělesňuje nejtěsněji, to především tahle „část“ postavy slovně i pohybově obcuje s Pepkem. Režisérka Kasha Jandáčková jejich stýkání se vynalézavě aranžuje například za pomoci židle, která jednou slouží jako prostředek usnadňující milování, podruhé jako předmět k zakrývání těla.

Marie Kieslowski, Anna Kameníková a Jakub Gottwald v inscenaci LÁSKA/Argumentační cvičení, foto: Divadlo Letí

Ve finále inscenace se díky promyšlené scénografii Jána Tereby promění kvartýr Olive během několika sekund v monstrózní růžovočervenou vulvu, kolem níž jsou rozesety „kaktusy“ se vztyčenými prstíky (ano, významově penisy). Olive, čili Kameníková, do škvíry vstoupí a vlní se v ní. Ani trochu to nevyznívá vulgárně. Ale ať Olive dělá, co dělá, stejně si sebou pořád není stoprocentně jistá. Nevoní si.

Snad již z popisu je zřejmé, že hra i inscenace přece jen balancují na hranici soft tezovitosti. K čemuž přispívá pojetí Pepka coby celkem jednoduchého bouchače, muže, který má hlavně svaly, sexy mozek však moc ne, takže se nedá úplně věřit téměř fatálnímu znejistění Olive. Tady přenos pop-kulturního archetypu a konstrukt hry naráží na své limity. I tak je LÁSKA/Argumentační cvičení produkcí, za níž výprava do Vily Štvanice, kde Divadlo Letí působí, není marněním času.

Konspirátorova panika

Režisér, scenárista a dramatik Vojtěch Mašek (* 1977), jenž do širšího povědomí vstoupil díky filmu Arvéd, v programu k nyní uváděnému divadelnímu titulu Jedlík perel, který napsal i režíroval, v několika krátkých textech uvažuje, o čem tento kus je nebo by měl být. Například: „Napadlo mě, že současný Don Quijote by mohl být osamělý člověk, který se propadá do hlubin internetových konspirací a výkladů světa, kde není nouze o mimozemské vetřelce a agenty, spiknutí mocných a ovládání našich myslí. Že takový Quijote by také jednoho dne vyrazil ze svého doupěte a bojoval by za své ideály.“

Tak zní to docela přitažlivě, ovšem zelená je zde teorie – a šedivý strom života inscenace ve Studiu Hrdinů. Onen bezejmenný „Quijote“ v podání Petra Jeništy, který naštěstí dost papírově napsanou postavu sytí svým zkušeným herectvím, potká mladou ženu, od níž žádá výrobu celotělové masky, která by mu posunula identitu a on by mohl přežít nápor spiklenců, kteří to „tady“ chtějí informačně i jinak ovládnout. Stejně jako Jeništa, i Tereza Marečková, nyní členka brněnské Husy na provázku, dělá, co umí, aby to uhrála, k čemuž využije i svého pěveckého potenciálu.

Tereza Maxmilián Marečková a Petr Jeništa v inscenaci Studia Hrdinů Jedlík perel, foto: Studio Hrdinů – Michal Ureš

Zažíval jsem během sedmdesáti minut, co inscenace trvá, různé stavy: od diváckého uspokojení až po zpruzenost. Chvíli mi to přišlo jako relativně filozofická hra, chvíli jako nabubřelé hraní si „na obsah“ a závažně se tvářící pindání. Sám o sobě působivý je závěrečný obraz, kdy se nad lože/trůn hrdiny spustí světelná rampa a kouřostroj za zvuků elektronické hudby zahalí scénu; evokuje to dotyk nadosobních, jedince přesahujících sil. Je to však výjimečná chvíle. Aranžmá jsou totiž vesměs statická, scéna je sice zaplněná rozličným nářadím a poměrně složitou aparaturou, která má hlavního hrdinu, ochromeného konspiračními teoriemi, zřejmě chránit před protivenstvími světa a je čímsi na způsob rušičky neblahých vln, ovšem herecká akce je redukována především na mluvení, popocházení, montování a ovládání strojů. Přestože je toho na scéně docela dost, převažujícím dojmem je řídkost, děravost. Na modelové drama je Jedlík perel myšlenkově málo propracovaný, na čitelně aktuální zpodobnění hrozeb příliš obecný, bezpečně podivínský.

Tereza Maxmilián Marečková v inscenaci Studia Hrdinů Jedlík perel, foto: Studio Hrdinů – Michal Ureš

Před pár lety jsem v Činoherním klubu viděl titul Černý med, jejž Vojtěch Mašek napsal a společně s Ivanou Uhlířovou, která v něm hrála, i režíroval. Model dialogu muž – žena byl obdobný, vytrženost z konkrétní sociální reality rovněž. Tehdy šlo co do námětu i tempa o něco diváčtější kus, i tak na repertoáru nevydržel dlouho. Samozřejmě, že výsledek odpovídal sdělnějšímu zaměření „Činoheráku“ než je inscenačně experimentálnější a subtilnější Studio Hrdinů. Vezmu-li v potaz tato dvě Maškova díla, jako divadelník ve výsledku o dost zaostává za svým filmovým Arvédem. V čem vězí háček? Možná v tom, že Arvéd byl historicky ukotven, šlo o příběh faktograficky opřený o konkrétní historickou postavu, zatímco ve zmíněných divadelních kusech jde Mašek „rovnou“ po významech a sděleních, výsledkem je loutkárna se živými herci.

Zázraky se dějí

Svoji umělecky značně rozporuplnou sezonu zakončila činohra Národního divadla velmi šťastným kouskem, který však neopravňuje říct, že konec dobré, všechno dobré. Chvályhodnou tečkou je inscenace Wernisch, která vznikla ve spolupráci s divadelním spolkem JEDL a je uváděna na Nové scéně ND.

Titul inscenace se shoduje s příjmením básníka Ivana Wernische (* 1942) a výhradně z jeho textů je stominutový, bez přestávky předváděný „kabaret“ zkomponován; selekci z autorova rozsáhlého díla provedli režisér inscenace Jan Nebeský a její dramaturgyně Jana Slouková. Jde o nedějový sled asociací, neortodoxním a jen občasným spojovacím prvkem je postava kašpárka, v níž svůj expresivní a komický potenciál naplno rozbaluje Robert Mikluš. Ten spolu s Pavlou Beretovou a Filipem Kaňkovským rozšiřuje fakticky obligátní sestavu JEDLu, tedy Lucii Trmíkovou, Davida Prachaře a Sašu Rašilova. Dva posledně jmenovaní jsou členy činohry ND, ale s divadelním spolkem roky spolupracují, ostatně Prachař stál v roce 2011 spolu s Nebeským a Trmíkovou u jeho zrodu. K JEDLu rovněž náleží scénografka a kostýmní výtvarnice Petra Vlachynská, jejíž výtvarný rukopis, uplatňující se zejména právě v kostýmech, je v současném českém divadle nezaměnitelný. Tvarově se snad dá mluvit o kombinaci gotiky, kubismu a expresionismu, barevně jsou její kreace výrazné, syté, s využitím různých syntetických materiálů (igelit, latex, koženky, plyše apod.). A rovněž poznávacím znamením inscenací JEDLu je přítomnost hudebníků na jevišti. Ve Wernischovi tomu není jinak, nástrojově neortodoxní kvarteto interpretuje stylově až chameleonsky proměnlivé kompozice Aleše Březiny.

Pavla Beretová, Filip Kaňkovský, Lucie Trmíková a David Prachař v inscenaci Wernisch na Nové scéně pražského Národního divadla, foto: ND – Martin Špelda

Wernisch je tedy inscenací v podstatě „jedlovskou“, ale rozmáchlejší personálně, prostorově i co do výpravy. Jde jí to k duhu. Vlachynská dostala možnost vytvořit celou galerii výstředních kostýmů včetně nafukovacích žraloků, kteří se při tanci kolébají a válejí po prostorném jevišti Nové scény, jemuž dominuje bílá stěna s podměrečnými dveřmi, do nichž můžete leda pracně vlézt, ne normálně vstoupit, protože i schody k nim vedoucí nějak ujely do strany, i ty jsou prostě výstřední. Na začátku inscenace se vzhůru vznese obrovská vzducholoď. Výprava, hudba a režie kompenzují ne-dějovost pestrostí výstupů včetně proměn nálad – některé mikropříběhy či evokace jsou rozverné, jiné odvázané i dryáčnické, další komické, ale také jsou zde okamžiky jemné i intenzivně melancholické.

Všech šest herců a hereček je bez výjimky výborných, každý a každá jinak; jde o kolektivní výkon, osvěžující v kontextu toho, co JEDL provozuje, protože při komorním pojetí svých „běžných“ titulů jsou vesměs exponováni dva tři herci, kteří vypráví příběh třeba nějaké historické osobnosti a inscenace jsou už přece jen variacemi zavedeného pojetí. Tentokrát však Nebeský, Trmíková, Prachař & spol. poněkud vykročili ze své komfortní alternativní zóny, aniž se zpronevěřili nárokům, které na tuhle tvorbu mají.

Kromě toho, že je Wernisch holdem asi nejvlivnějšímu současnému českému básníkovi, který do literatury vstoupil hned zkraje šedesátých let, je zároveň oslavou fantazie, hravosti a základní krásy života. Sice tu není přítomen děj, jistý příběh však ano – příběh času, který je jedinci dán a je na něm, jak s ním naloží, co z něj vytěží, na čem ulpí, co odhodí. Nikoliv bezbolestné souručenství radosti a pomíjivosti je tím, co se s přibývajícími etudami šíří ze scény směrem k publiku.

Pavla Beretová, David Prachař, Filip Kaňkovský, foto: ND – Martin Špelda

Abychom však zároveň zůstali při zemi: celá ta produkce je určena publiku určitého druhu. Publiku, u něhož sice není podmínkou, že si pravidelně po večerech listuje básnickými sbírkami, nicméně podmínkou přece jen je otevřenost nestandardní divadelní formě a poezii v obecnějším slova smyslu. Však také vyprodáno nebylo ani na premiéře, na níž se sice tvůrci dočkali nestrojených ovací, ale jak upozornila Marie Reslová ve své recenzi Wernische na Aktuálně.cz, „den předtím na předpremiéře by si v netečném publiku vsadil na úspěch téhle inscenace málokdo“. Mám trochu obavy, aby té divácké netečnosti nebylo tolik, že zanedlouho inscenace zmizí z repertoáru. Pro lidi, kteří si do divadla chodí především odpočinout a pobavit se, může být totiž informace, že běží o svého druhu „večer poezie“, odrazující až odpuzující i při účasti relativně populárních herců. Co s takovým předsudky a míjením, popravdě nevím. Přitom jde o titul, který se také jeví být vynikajícím doplňkovým materiálem pro studenty humanitně zaměřených gymnázií (o studentech bohemistických fakult nemluvě) na téma „co také je nebo co může být poezie“.

Pro mě je Wernisch jednou z inscenací právě končící sezóny.