To máme tři a půl hodiny čekat jen na to, až se všichni pozabíjí? Marný Hamlet v Brně

V textu věnujícímu se Hamletovi z Klicperova divadla v Hradci Králové jsem nadnesla úvahu o pohledu mladého diváka na „moderní“ nastudování klasiky. Inscenace v Mahenově divadle mě vede k tvrzení, že Hamlet naprosto nezbytně potřebuje jasnou interpretaci. Nenapadá mě totiž ikoničtější dramatické dílo, o němž by se dalo s určitou mírou troufalosti tvrdit, že většina diváctva zná jeho příběh alespoň v obrysech. Pokud tedy čekáme tři a půl hodiny na to, až se všichni pozabíjí, aniž by tvůrci ukázali v přístupu své čtení Hamleta, je to přinejmenším dlouhé.

S absencí tvůrčí invence vyniká krása textu ožívající v jevištních obrazech. Dostáváme prostor zaměřit pozornost na „slova, slova, slova“. Tento Hamlet zůstává Shakespearův a velmi silně také překladatele Martina Hilského. Inscenovat autora pouze pro jeho mistrnou poetičnost dialogů by mohlo být ve výsledku velmi odvážné, jenže jevištní „básní“ tato inscenace rovněž není. Výklad hry jako celku zůstává v obecné rovině prvního čtení, do níž vstupují stylizované pasáže: například přepjatý hyperbolizovaný výstup Claudia (Ivan Dejmal) po divadelním představení nebo dialog hrobaře (Jan Grygar) a hrobnice (Zuzana Černá) připomínající „chaplinovské“ číslo s hůlkou a buřinkou.

Tomáš David (Hamlet) a Hana Briešťanská (Gertruda) v inscenaci Hamlet v Národním divadle Brno, foto: NdB

Hamlet v podání Tomáše Davida je nazlobený, hodně mužný, silový. Situace vystavěné bez vnitřního náboje nevytvořily pro herce náležitou půdu pro akci. Tomáš David se však i v tomto nastavení pohyboval jistě, především v jazykovém projevu, který odrážel řemeslné kvality herce v práci s veršem.

Působivý je závěrečný obraz Ofélie v podání Anny Glässnerové, kdy těkavými pohyby zahrabává semínka kvítí do hlíny. Na dotek od první divácké řady zpívá píseň s křehkostí téměř dětskou. Oféliina pomatenost je motivovaná potratem, syrově naznačeným červenou barvou v rozkroku. Ofélie svírá v rukou kus ulomené gramofonové desky. Tuhle interpretaci oceňuji. Pro herečku nabízí motivované jednání a pro diváky a divačky otázky: „Udělala si to sama? Byla k tomu donucena?“

Ivan Dejmal jako Claudius v inscenaci Hamlet v Národním divadle Brno, foto: NdB

Věřím, že scénografie Rakušana Hanse Hoffera dokáže vytvořit esteticky jímavé obrazy – dominuje zrcadlový tunel ve tvaru kuželu. Bohužel technicky toto řešení nenabízí tutéž podívanou pro všechny diváky, zejména ne pro ty v postranních lóžích. Funkčnost zrcadlení a ztrácení se postav v dlouhém tunelu jsem víceméně pouze tušila, ale neviděla. Stejně tak téma inscenace. Tento Hamlet může být o všem a o ničem. Divadlo je přitom kouzelné ve své živosti a dramatický text ožívá právě s tvůrčí interpretací. Jinak můžeme sedět v klidu doma a číst si knížku.

Plakát k brněnské inscenaci Hamleta, repro: NdB