Hamlet v Národním divadle chce mluvit k dnešku, ale schází tomu odvaha
Něco shnilého je ve státě českém… Být či nebýt na tomto světě, v této zemi… Hniloba není zasetá pouze v románku Hamletovy matky se strýcem, nýbrž i v nás jako v občanech, v našem politickém systému. Tvůrčí tandem SKUTR režíroval v pražském Národním divadle Hamleta, který by mohl být politicky angažovaný, avšak není.
Na tvaru Hamleta v Národním divadle je patrné, že tvůrci chtěli zdůraznit politický rozměr díla. Nabídka této perspektivy ovšem ve výsledků zůstává pouze jedním z témat – čistotě a razanci tohoto režijně-dramaturgického konceptu brání snaha obsáhnout mnohovrstevnatost díla. Rezignovat na některé vztahové, motivické linky této klasiky se ve Zlaté kapličce nejspíš nadále bere jako nemožné, nemístně odvážné. Avšak inscenovat takto kanonické dílo bez odvahy je v dnešní době něco jako pokrčení rameny.
SKUTR, čili Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, v Hamletovi opětovně dokazují, že jejich silnou stránkou je tvorba jímavých jevištních obrazů, někdy se zastaveným gestem. To se pak ty obrazy rovnají výtvarnému dílu, které přenáší diváka do imaginativní nálady. Obrazy evokují konkrétní asociace i emoce. V inscenaci se tento um projevuje především ve výstupech, kdy na scénu vstupuje Duch (Csongor Kassai). Z těla postavy vychází lehký dým a ve fyzické stylizaci se Ducha daří ukázat jako cosi neživého, majícího až zvířecí náboj. Silnou stránkou tvůrčího tandemu je práce s light designem. Hra světla a stínu buduje atmosféru a proměňuje rytmus inscenace. V této disciplíně SKUTŘI náleží ke špičce současné české divadelní režie.
Hamlet v Národním divadle: Igor Orozovič (Claudius) a Taťjana Medvecká (Gertruda), foto: ND – Pavel Hejný Pro akcentování společenské naléhavosti nepotřebovali tvůrci dílo násilně aktualizovat. Ale zacílení na toto téma se paradoxně daří přenést pouze ve výrazu a v práci se slovem u některých postav, konkrétně Barnarda (Marek Daniel) a Francisca (Jan Bidlas). Paradox spočívá právě v tom, že jiné motivy a především ukotvení vztahů se ve slovech spíše rozmělňují a obrysy figur zůstávají nekonkrétní. Honí se tu příliš zajíců. Herci tu obecně suverénněji vystupují v monolozích, ať už David Prachař jako Herec, Igor Orozovič coby Claudius, Berenika Anna Mikeschová jako Ofélie a Pavel Neškudla v titulní roli Hamleta. Jenže výmluvné monologické výstupy se – podobně jako ono politické téma – rozdrobují ve společenství upovídaných, nefunkčně vystavěných pasáží. Přitom SKUTŘI umí se slovem nakládat velmi obratně, viz jejich inscenace Nebezpečných známostí, uváděná ve Stavovském divadle.
Scénografie v podobě tribuny připomíná prostor s možností otevřeného veřejného dialogu. Její potenciál coby symbolu ovšem není využíván nějak důmyslně, postavy se na ní schovají a ve vyvýšeném prostoru už k žádnému jednání nedochází. Je však faktem, že v závěrečné scéně, kdy se mrtvé figury přesunují z tribuny na místo své smrti, vzniká silný obraz lidského pohřebiště. A oslovující je třeba i scéna, kdy Hamlet vyjímá z hrobu masku královského šaška a přikládá si ji na vlastní obličej. Obraz výsměchu politické reprezentaci.
O nápady tedy není nouze. Jímavé obrazy jsou však zahlušeny nenaplněnými, nedotvarovanými dialogy. Obávám se, že v konečném vyznění tohoto Hamleta se ukazuje být nejvíce dotaženým názorem umístění zrcadla doprostřed jeviště. Efektní, ale bez odvahy. Věřím, že pokud by se autoři zaměřili na výklad pouze přes tento režijní princip, dokázali by zmiňovaný politicko-společenský rozměr vystihnout.
Hamlet v Národním divadle: Pavel Neškudla (Hamlet), Taťjana Medvecká (Gertruda), Csongor Kassai (Duch), foto: ND – Pavel Hejný
Národní divadlo, Praha – William Shakespeare: Hamlet
Překlad: Martin Hilský, režie: SKUTR, dramaturgie: Jana Slouková, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Petr Kaláb, světelný design: Karel Šimek, pohybová spolupráce: Jan Kodet.
Premiéra 7. prosince 2023.
