Nebezpečné známosti ve Stavovském: Nechte se fascinovat vztahovými peripetiemi

Tvůrčí tandem si za předlohu vybral stejnojmenný epistolární román francouzského spisovatele Choderlose de Laclose. Titul mnohokrát adaptovaný na divadle i ve filmu. Postava mistrovského svůdníka Valmonta, známá třeba i díky Johnu Malkovichovi (snímek Nebezpečné známosti, 1988). Pokud bych měla ve zkratce příběh tohoto románu v dopisech přiblížit, napsala bych: Je to o lásce a je to staré. Předloha tedy představuje výzvu pro jevištní zpracování. V Národním divadle ji nijak výrazně neaktualizují, nicméně převádí milostné hry do jevištního tvaru, který je funkční a poutavý především hereckým podáním. Herci a herečky se tu utkávají s komplikovaným textem, jenž klade nároky na jejich řemeslnou vybavenost. Celému obsazení se přitom daří vetknout do slov přirozenost a plasticitu.

Trpišovský & Kukučka převedli dopisy do fungujících dialogů a řetězí obrazy naplněné slovem i jednáním. Funkčně využívají točnu, která do inscenace vnáší dynamiku. Hudební klavírní doprovod dokresluje hereckou akci a vytváří s ní vtipný dialog. Estetika tandemu SKUTR se obecně vyznačuje výtvarnými jevištními obrazy. Zde však režiséři zůstávají v tomto ohledu poměrně úsporní a akcent pokládají na slovo, jednání a mizanscénu.

Záběr z inscenace Nebezpečné známosti v Národním divadle: Denisa Barešová (Cecile de Volanges), Martina Preissová (madame de Volanges) a Zdeněk Piškula (rytíř Danceny), foto: Pavel Hejný

A svět se točí dokola…

Jediným výrazným prvkem scénografie navržené Jakubem Kopeckým je kolotoč. Nachází se v centru scény a svou symbolikou představuje koloběh, ale především hru, která motivuje ústřední dvojici – vikomta de Valmonta (Saša Rašilov) a markýzu de Merteuil (Zuzana Stivínová). Zároveň kolotoč nese nevinnost dětských her, na jejichž pozadí se odehrávají špinavé lascivní hrátky dospělých. Valmont a markýza de Merteuil, oprýskaní zkušenostmi, znají, ale především určují pravidla milostných her. Vedle této okoralé dvojice působí až dojemně mladá dvojice Cecile de Volanges (Denisa Barešová) a rytíř Danceny (Zdeněk Piškula). 

Hra je v inscenaci přítomna dvojím způsobem. Jednak je tématem – provádějí se tu různé vztahové hry; jednak je herecká hra a souhra na jevišti hmatatelná a vytváří gros inscenace. S každým příchodem Zuzany Stivínové se dostavuje pevnost a síla jejího projevu v postoji i dikci. Dává markýze syrový nadhled, ironický tón. V jejích pohybech je patrné vědomí ženy, která se rozhodla tahat za nitky. Výkon Stivínové je (v Národním divadle zdaleka ne poprvé) suverénní. Kolem markýzy rozevlátým krokem poletuje Saša Rašilov jako vikomt Valmont. Rašilovovy energické pohyby podléhají nemožnosti Valmonta bránit se nástrahám vášně; slabošsky jim podléhá. Přestože je pozice markýzy dominantnější, daří se hercům vytvářet vyrovnanou souhru. Úspornější, chvílemi až statický postoj Stivínové odráží charakter její postavy. Podobně je tomu i u Rašilova, který zaplňuje celé jeviště rozpjatými gesty. 

Esencí dopadu nebezpečných známostí jsou postavy Cecile de Volanges a Madame de Tourvel. Cecile v podání Denisy Barešové je mladistvě energická s odlesky dětinských reakcí a hořkosladké naivní fatality. Herečka interpretuje postavu s viditelnou osvěžující nadsázkou. Velmi pozorně se jí daří odstínit proměnu postavy, k níž dochází po milostném aktu s Valmontem. Rozjaření stahuje herečka do bolavého uzlíčku zmatení. 

Madame de Tourvel rovněž prochází proměnou. Jana Pidrmanová volí úsporné pohyby s vnitřní neústupností, odrážející počáteční až asketické nastavení postavy. V záblescích však nechává prostoupit povolnost, jíž nakonec cele podléhá, a otevírá se fyzicky i hlasově v opojení láskou k Valmontovi. V závěru se s poznáním a rezignací zmítá v odmítnutí. Pidrmanová opětovně prokázala vytříbenou hereckou práci (jako je tomu u ní například v letošním Reji či v dřívějším titulu Vassa Železnovová).

Inscenace Nebezpečné známosti: Zdeněk Piškula (rytíř Danceny) a Denisa Barešová (Cecile de Volanges), foto: Pavel Hejný

Na pohybech záleží

Inscenace neklade nároky pouze na řemeslně dobře zvládnutý přístup k interpretaci textu, ale účelně vybízí herce – jak je z výše řečeného už asi zřejmé – k pohybové práci. Zejména je tomu tak v obrazech, kdy Valmont svede své „oběti”. Cecilino první milování – Denisa Barešová nabíhá do Rašilovovy náruče. Nejprve v pomalém tempu a se zdráháním. Ale tyhle náběhy se opakují a rychlost jejích kroků a důraznost, s níž obtáčí nohy kolem mužského pasu, se zvyšují. Velmi intenzivní, působivý obraz ztráty panenství. V podobném principu ukázali tvůrci změnu vztahu madame Tourvel k Valmontovi. Jana Pidrmanová coby Madame de Tourvel se jako kočka obtáčí kolem Valmonta, kterého Rašilov nechává podlehnout lísavému volání. Chtíč, poddajnost a proměna dynamiky v jejich vztahu je takto jednoduše, a přitom citlivě vetknuta do každého pohybu. 

Zdialogizování monologických promluv dopisů a vedení hereckého kolektivu k prostorově rozprostřeným pohybovým akcím se tím spíš ukazuje jako správný klíč ve chvíli, kdy Valmont umírá. Tehdy se totiž temporytmus inscenace zlomí, radikálně se zpomalí a závěr je stylizován do promluv postav, kdy se kolem markýzy de Merteuil rozestaví lynčující společnost. Vzhledem k poměrně masivní stopáži inscenace je tenhle statický nános textu unavující.

Pokládám si ošemetnou otázku: „Opravdu to hrají pouze o vztazích? A stačí to?“ Stačí! Tvar (vyjma konce), a především herecké výkony tuto otázku obhájí. 

Autorka je divadelní publicistka a pedagožka literárně-dramatického oboru.