Hra o vraždě Litviněnka je pořád aktuální. Bohužel

Hra měla světovou premiéru v londýnském Old Vic Theatre v roce 2019. Zpracovává skutečnou událost vraždy Alexandra Litviněnka. Tento bývalý agent KGB, později FSB, během tiskových konferencí zveřejnil protizákonné praktiky ruských tajných služeb a poukazoval na propojení vlády, mafie a oligarchů. Jak se dozvídáme i z hry, nátlak na jeho osobu se stále zvyšoval, čelil výhrůžkám nebo objednaným přepadením na ulici. Proto utekl do Londýna, kde podle tvrzení jeho ženy Mariny Litviněnkové pracoval jako britský špion. V roce 2006 ho otrávili radioaktivním poloniem agenti tajné ruské služby FSB. Objednanou vraždu zpackali, takže Litviněnko požil malé množství jedu a v londýnské nemocnici umíral v bolestech několik dlouhých dnů, během nichž pomáhal s vyšetřováním. 

V Plzni se nový kmenový režisér tamní činohry Adam Doležal (vloni jsme zde psali o jeho inscenaci Čarodějek ze Salemu) a dramaturg Zdeněk Janál rozhodli pro uvedení Příliš drahého jedu po vpádu Ruska na Ukrajinu. Před zkoušením prostudovali veškeré dostupné materiály.

Michal Štěrba v inscenaci Divadla J. K. Tyla Příliš drahý jed, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Tohle je lovestory

Lucy Prebble (* 1981) v Příliš drahém jedu vychází ze stejnojmenné knihy britského novináře Lukea Hardinga. Autorčina hra však není jen a pouze dokumentárním dramatem, byť z ní lze vyčíst řadu informací přehledných i pro nezainteresovaného diváka. Stavba hry připomíná napínavou a místy i dost zábavnou detektivku. Na začátku přichází Litviněnko v doprovodu své ženy se silnými nevolnostmi do nemocnice. Na nemocniční posteli vidíme muže na prahu smrti tak, jak ho zná svět ze slavné fotografie. Nad ním pečující manželka, výjev připomínající pietu. Ostatně Marina Litviněnková prý dramatičce řekla: „Nezapomeňte, že tohle je lovestory.“ A skutečně, postava Mariny je synonymem oddanosti, zamilovanosti, v některých pasážích hraničící až s jistou naivitou, například když během rekonstrukce takto hrůzné události vypráví, jak musela muže naučit tancovat. 

Pak už se před námi rozmotává případ, s jehož vyšetřováním pomáhá detektivům sám Litviněnko. Autorka pracuje neotřelým způsobem s časovými rovinami, které se mísí, nejedná se o prostou retrospektivu. Nehraje se takzvaně na čtyři stěny, herci živě komunikují s diváky, komentují situace, což přináší nejen zcizující, ale též odlehčující efekt. Ústřední dvojice postav, Alexandr Litviněnko v podání Vladimíra Pokorného a Marina Litviněnková v podání Zuzany Ščerbové, působí civilně a soustředěně. Jsme svědky výjevů z jejich běžného života před událostí, prokládaných vysvětlujícími pasážemi do publika, případně adresovaných dvojici detektivů. Ti (v podání Libora Stacha a Marka Mikuláška) evokují slavné detektivní filmové dvojice, kdy jeden z mužů je bystřejší a druhý spíš roztěkaný.

Po faktické stránce pro mě byla překvapivá postava oligarchy Borise Berezovského. Do jeho ochranky se měl údajně Litviněnko infiltrovat, a poté ho zabít, což ovšem odmítl. Právě Berezovský měl jako šedá eminence do čela FSB dosadit Vladimira Putina, jenž se později stal jeho úhlavním nepřítelem. Berezovský je ve hře Lucy Prebble pojat jako bonviván, excentrický milovník večírků, žen a alkoholu, v dramatu má předepsané i dva písňové texty, což z něj činí kabaretního průvodce dějem. (Hudbu k písním, stejně jako moderní variace na kankán, devadesátkové ruské hity nebo televizní znělky, složil Petr Zeman.) Zdeněk Hruška si v roli zpívajícího lva salonů ruského ušmudlaného střihu vede skvěle. 

Všichni tancují, jen Litviněnko ne. Vladimír Pokorný (uprostřed) v inscenaci Divadla J. K. Tyla Příliš drahý jed, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Varovný vykřičník

Autorka ve hře vytěžila tragikomický potenciál z faktu, že pokus o otrávení Litviněnka vyšel agentům až na několikátý pokus. S vysoce radioaktivním materiálem zacházeli natolik neobratně, že jeho stopy byly později nalezeny na jejich oblečení, na mnoha místech města i na hotelové toaletě; je vlastně s podivem, že neotrávili sebe i celý Londýn. Jaroslav Matějka a Jan Urban naplnili v rolích agentů představu užitečných idiotů i komického dua obhroublých šašků. Michal Štěrba je v roli Putina neodolatelně slizký, jeho postava se mezi ostatními vymyká: Stejně jako ti druzí sice hovoří přímo do publika, avšak nepůsobí civilně, důvěrně, naopak je zdatným manipulátorem. Zásah při teroristickém útoku na moskevské Divadlo na Dubrovce (říjen 2002), kdy vpuštěný plyn sice ochromil útočníky, ale také zabil nebo doživotně poškodil rukojmí, líčí jako legendu o chrabrosti ruské policie. Vše na jevišti komentuje s ironizujícím pošklebkem a imperativně posílá diváky na přestávku.

Kmenový režisér činohry Divadla J. K. Tyla Adam Doležal, foto: DJKT

I když se v souvislosti s Příliš drahým jedem mluví o mnohožánrovosti, a skutečně v té hře jsou přítomny hudební kabaretní výstupy, detektivní pátrání, komedie a samozřejmě drama, tak podle mě nad vším převažuje dokumentární rovina. V inscenaci Adama Doležala je navíc umocněna použitím mikrofonů, což místy vyvolává dojem veřejné přednášky nebo soudního líčení. Režisérovi se podařilo skvěle sehrát tým dvaadvaceti herců v celkem šedesáti rolích, přičemž každého z nich citlivě vedl ke skvělému výkonu i pregnantní výslovnosti. I přes vážnost tématu je inscenace zábavná a napínavá, udržuje diváka v pozornosti a citlivě dávkuje fakta a informace. Žánr hry i její provedení evokuje brechtovské angažované divadlo. Nad vším jako by visel varovný vykřičník: Tohle se opravdu stalo a stále děje! Jako zrnko naděje pak působí neúnavná touha po spravedlnosti Mariny Litviněnkové.