Čarodějky ze Salemu představily soubor plzeňské činohry ve skvělé kondici

Americký spisovatel Arthur Miller ve své hře z roku 1953 sice zpracoval skutečnou událost čarodějnických procesů ze 17. století, ovšem obtiskl do ní vlastní zkušenost, kdy se stal obětí takzvaného honu na čarodějnice a byl coby údajný sympatizant komunistické ideologie vyslýchán Výborem pro neamerickou činnost. Jedná se tedy o metaforu o davové hysterii, o nabalování strachu a zla ve společnosti, o manipulaci s pravdou, ale také o schopnosti využít takové situace ve svůj prospěch.

Zprvu nevinná hra salemských dívek, které se za pomoci otrokyně Tituby účastní noční spiritistické seance, rozpoutá lavinu vyšetřování a poprav. Jsou totiž přistiženy místním knězem a ze strachu obviní z čarodějnictví jiné ženy ve vesnici. Lži se nabalují a na pomoc je povolán vymítač čarodějnic reverend Hale. Vůdčí osobnost mezi dívkami – Abigail – zneužije situace a z čarodějnictví obviní manželku Johna Proctora, s nímž měla poměr.

V Plzni se nehraje žádná historická freska. Adam Doležal (* 1985) zvolil svůj osvědčený inscenační tým, tedy kostýmní výtvarnici Agnieszku Pátou Oldak, scénografa Michala Syrového a autora scénické hudby Petra Zemana. Jednoduchá, přitom vynalézavá scéna od prvních chvil navozuje pocit znepokojení, čehosi drsného a temného. Bloky černých skříněk připomínají prostředí bazénových šaten, po otočení se promění v prkenné stěny evokující arénu nebo výběh pro dobytek – není odtud úniku. Zajímavý je i efekt prosvětlené desky stolu.

Monika Švábová, Michal Štěrba, Pavel Pavlovský, Jan Maléř v inscenaci plzeňského Divadla J. K. Tyla Čarodějky ze Salemu, foto: DJKT – Irena Štěrbová

S tímto stylově čistým konceptem výborně ladí kostýmy, jež jsou mixem dobového a současného. V případě salemských dívek připomínají uniformu „vzorné školačky“; u jiných postav, které se stanou obětí procesu, převažuje otrhanost; u těch, kteří se přidají včas na správnou stranu, naopak dominují vojenské kabáty nebo kůže. Výsledný efekt umocňuje precizní svícení. Minimalistická hudba Petra Zemana dodává inscenaci na naléhavosti a dává jí až hororový ráz. Režisér pojal dívčí pěvecký sbor a čtveřici hudebníků na scéně (v obsazení basklarinet, bicí, jeden mužský a jeden ženský hlas) jako antický chór. Jen byla škoda, že ze vzdálenějšího místa v hledišti jsem na hudebníky v bocích jeviště skoro neviděla, neměla jsem požitek ze živé hudby, jaký bych si přála.

Obsazení Jana Maléře do role rozporuplného hrdiny Johna Proctora se ukázalo být šťastnou volbou. Jde o mnohovrstevnatou náročnou roli, kdy hrdina svádí boj nejen se svým okolím, tedy s inkvizičním soudem a s intrikánkou Abigail, nýbrž hlavně sám se sebou. Veřejně se přizná k cizoložství, aby se pokusil odvrátit zběsilé popravy nevinných. Nakonec se sám raději dozná z obcování s ďáblem, až do trpkého konce ale zůstává mužem pevného charakteru. Všechny tyto aspekty Maléř vystihl.

Zdeněk Hruška, Jan Maléř, Jana Ondrušková, v pozadí Jaroslav Matějka – záběr z inscenace plzeňského Divadla J. K. Tyla Čarodějky ze Salemu, foto: DJKT – Irena Štěrbová

O nic jednodušší není role „odborníka na čarodějnice“ reverenda Johna Haleho, který sice ze začátku participuje na procesech, ale postupně prozře zvrácenost případu. Rozpor mezi vírou v boj proti ďáblu a soucitem se souzenými lidmi se Marku Mikuláškovi daří zachytit. V roli vypočítavé manipulátorky Abigail obstála Klára Kuchynková a skvěle, bez sklouznutí k parodii, ztvárnila roli indiánské služky Tituby Jana Kubátová. Svým činoherním umem příjemně překvapila ikona plzeňské opery Lilka Ročáková v roli Sáry Goodové.

Adam Doležal se jako hostující režisér dokázal ve spolupráci  s dramaturgem Zdeňkem Janálem obdivuhodně sžít s plzeňským souborem, který za přispění nových členů a hostů působí jako dobře sehraný tým.