Nekonečná D1 čili Stavba dálnice coby metafora národní povahy

Výstavba slovenské dálnice D1, která by jednoho dne měla spojit Bratislavu a Košice, trvá od roku 1972. Je to vlastně takový nekonečný příběh, neustálý proces. Právě to se snažil obsáhnout mladý režisér a autor textu v jedné osobě Lukáš Brutovský (* 1988). Stavbu dálnice použil jako metaforu pro nesplněný sen, sisyfovské úsilí a neschopnost dotáhnout věci do konce. Ba co víc, na příkladu stále nedokončené stavby dálnice se snažil vykreslit typickou slovenskou národní povahu, přičemž za jeden z jejích rysů považuje libování si v utrpení a v pozici utiskovaného. Tyto motivy umocnil výběrem hudebních děl, jejichž koláž použil jako scénickou hudbu. Lidovou muziku proložil úryvky ze skladeb, které nějakým způsobem odrážejí tragičnost a utrpení slovenského národa, například z kantáty Eugena Suchoně Žalm země podkarpatské.

Na co se zaměřit? Záběr z inscenace D1 (Pracovní název) Slovenského komorného divadla v Martine, foto: SKD – Braňo Konečný

Všechny složky inscenace D1 (Pracovní název) umocňují dojem nekonečného pracovního procesu. Scénograf Juraj Poliak vymyslel namísto statické scénografie koncept, kdy herci odlévají do forem velká sádrová písmena. Ta věší nad scénu a tvoří různé komentáře. Všichni jsou oblečeni v montérkách, ve žlutých helmách a respirátorech. Dlouhé scény odlévání písmen se občas jeví být až nekonečné, jedná se vlastně o takový archaický rituál.

Přiznám se, že v industriálním prostoru DEPO2015, kam byla inscenace přenesena, jsem ne všechno dobře slyšela a na některé scény nebylo dobře vidět. Nebyla jsem jediná, kdo se musel zvědavě zvedat ze židle. Posléze jsem měla možnost si celý text přečíst. Přestože se režisér ve spolupráci s dramaturgem Miro Dachem prokousali řadou zdrojů, vyhnuli se chronologickému dokumentárnímu vyprávění. Vznikl formálně dosti zajímavý text, tvořený několika monology; je naplněný básnickými přirovnáními, četné repetice vyvolávají dojem slovní laviny a dodávají na naléhavosti. Chvílemi má to drama až starozákonní charakter, nebo podobu starověkého mýtu. Namísto národa zde vystupuje personifikované Srdce, tedy parafráze označení Slovenska jako srdce Evropy. Personifikovaný je však i Termín, který „udělal první krok jako dítě a posunul se, přeložil a odložil“. Premiéři, kteří se ve funkci po dobu stavby dálnice vystřídali, jsou označováni jako Otcové, přičemž Vladimír Mečiar jako Otec Boxér.

Charakter textu stojí v kontrastu s reálnými informacemi, například s výčtem názvů zhotovitelských firem nebo možných příčin průtahů, což působí groteskně. Celým textem se prolínají citace Claudie Schiffer, která byl jako jedna z mnoha VIP osobností pozvána na slavnostní otevření jednoho z úseků. Samozřejmě za tučný honorář. Symbolický charakter pak měla loutka – manekýn – něco mezi figurínou na crash test a onou slavnou modelkou; loutka se za pomoci herců účastnila odlévání liter. Neutuchající úsilí končí v Brutovského textu symbolickou proměnou torza dálnice v idealizovanou slovenskou krajinu se zelenou trávou a zurčícím potokem, kde namísto výfuků aut zadují fujary.

Ačkoliv mi scény odlévání písmen přišly poněkud zdlouhavé, uznávám, že šlo o záměr: právě toto tempo bylo v souladu s nekonečným příběhem slovenské D1. Inscenace měla být svého druhu úmorným rituálem. Škoda, že nebylo v DEPO2015 lépe vidět a slyšet (příště jedině do první řady) a že jsem kvalitu Brutovského textu ocenila až po jeho přečtení.

Slovenské komorné divadlo, Martin – Lukáš Brutovský: D1 (Pracovní název)
Režie: Lukáš Brutovský, dramaturgie: Miro Dacho, scéna a objekty: Juraj Poliak, hudba (výběr a koláž): Lukáš Brutovský, choreografie: Silvia Beláková. Hrají: Matej Babej, Tomáš Mischura, Alena Pajtinková, Barbora Palčíková, Daniel Žulčák, Marián Frkáň j. h., Matej Urban j. h.

Premiéra v Martině 11. a 12. června 2021; psáno z představení provedeném 16. září 2021 v Plzni na festivalu Divadlo